Řezníček: Environmentální socialismus

Řezníček: Environmentální socialismus

Podstatou všech socialistických teorií je popření přirozených majetkových práv jednotlivců. Socialistické teorie nadřazují zájmy skupin zájmu jednotlivců a snaží se dokázat, že socialisté vědí lépe než lidé sami, co je pro lidi dobré a správné. K prosazení svých teorií vytváří socialistický totalitní stát.

Totalitní socialismus v minulém století vyzkoušel několik ideologií zdůvodňujících oloupení a vraždy majitelů kapitálu i nemajetných nepohodlných odpůrců totalitní moci. Lidé v bývalých socialistických zemích si prakticky vyzkoušeli, že socialismus není možné vybudovat a že jakýkoli pokus vede k totálnímu ekonomickému kolapsu a milionovým lidským ztrátám. Nemuseli to zkoušet, kdyby nepodceňovali ekonomické vzdělání. Ekonomové totiž nejpozději v roce 1922 přišli s dosud nevyvrácenou logickou argumentací o nemožnosti socialismu (1). Lidé, a mezi nimi bohužel i Češi, zbytečně dostali praktickou lekci z reality národního a poté i komunistického socialismu.

Přes všechna způsobená příkoří je socialismus u mocichtivých lidí stále v oblibě. Je to jediná iluze, kterou lze zabalit do pseudovědeckého hávu a zdůvodnit jí existenci všemocného státu, který musí ostatní řídit, danit, regulovat, pokutovat a vůbec je chránit před nimi samými. Pseudovědeckou fasádu lze měnit a tu, která se prakticky znemožnila, nahradit novou. Tak dnes na místo národního socialismu a marxismu-leninismu máme environmentalismus doplněný politickou korektností a multikulturalismem. Cíl ovšem zůstává stejný – totalitní stát ovládaný hrstkou všemocných, nejlépe nevolených politiků.

Environmentalismus původně vznikl jako reakce na selhání demokratického státu, když státní monopol soudní moci nedokázal ochránit oběti znečištění životního prostředí a přinutit znečišťovatele k náhradě škody. Okamžitě se však změnil na totalitní socialistickou ideologii usilující o státem organizované přerozdělování vzácných zdrojů a řízení životů všech lidí. Svobodnou společnost považuje za cestu do zkázy lidstva i přírody a vytváří fantaskní, děsivé a naprosto nereálné iluze o vyčerpání přírodních zdrojů, zničení přírody lidskou civilizací a hororových následcích globálního oteplování.

Jako každá socialistická ideologie i environmentalismus vytváří rádoby vědecké teorie, které mají zdůvodnit potřebu totalitní vlády. Tyto teorie obsahují skrytou agendu, mají předem definované výsledky a proto jsou nevyhnutelně argumentačně slabé. Jejich vědeckými metodami jsou lež, podvod a zlovolná manipulace. Jako příklad se velice stručně podívejme na dvě v praxi velmi destruktivní environmentální teorie. První je údajná škodlivost DDT a druhou je teorie člověkem způsobené změny klimatu.

DDT je velmi levná chemikálie a pro člověka v podstatě neškodná chemikálie (2). Je to také insekticid, který účinně hubí malárii přenášející komáry. Její použití v malarických oblastech, které jsou většinou velmi chudé, podstatně snížilo výskyt onemocnění nebo i úplně malárii zlikvidovalo. Pak se objevila pouze subjektivními dojmy odůvodněná představa (3), že DDT ničí populace divokých ptáků tím, že zeslabuje sílu vaječné skořápky. Než byla tato zlovolná lež experimentálně vyvrácena (4), environmentalisté přesvědčili vlády mnohých států s výskytem malárie, že DDT je třeba zakázat. Následoval návrat malárie (5) a WHO v současnosti odhaduje počet obětí na 1 milion ročně, z nichž většina jsou africké děti do pěti let věku.

Člověkem způsobené globální oteplování (AGW), později kvůli nedostatku oteplování přejmenované na změnu klimatu, je nesporně největší perla environmentalismu. Iluzorní hrozba zničujícího oteplení vedla politiky a jejich zisk hledající klienty k návrhu tak nákladných opatření, že jejich realizace by vedla ke globálnímu ekonomickému kolapsu. Státem financovaná klimatologie upravovala a homogenizovala data z meteorologických stanic tak, aby z nich vyšlo oteplování, chybnými statistickými metodami dokazovala, že posledních třicet let minulého století bylo nejteplejší období v posledních dvou tisíciletích, bránila publikaci odlišných názorů a vytvářela nákladné klimatické modely, které sice předpovídaly katastrofální globální oteplení ve stoletém horizontu, ale zastavení růstu teploty po roce 1998 předpovědět nedokázaly (6). Podvody státních klimatologů vyvrací mimo poctivých vědců (7) i účastníci specializovaných blogů (8) a vychází o nich knihy, z nichž poslední je o aféře ClimateGate (9). Politická státní klimatologie vážné argumenty o AGW nepřinesla, zato zlikvidovala poslední zbytek důvěry veřejnosti ke klimatologům a otřásla důvěrou ve výsledky státem financované vědy obecně.

Socialistický environmentalismus je stejně nebezpečný jako jakákoli jiná verze socialismu. Ke své proliferaci potřebuje státní podporu a financování a je tedy jasné, že k jeho likvidaci by mimo jiné vedlo:

– ukončení státní podpory vyděračským spolkům environmentálních aktivistů

– přechod financování vědy na soukromé grantové společnosti, které by vlastnily případné prakticky použitelné výsledky

– zrušení státních institucí a legislativy, které z důvodů ochrany přírody brání svobodnému výkonu majetkových práv jednotlivců a soukromých podniků

– (legislativní) definice výpočtu škody způsobené znečištěním a závazného postupu soudního řízení o náhradě této škody

Odkazy a poznámky:
1) Ludwig Mises – Socialism, hlavně kapitola 5
2) Agency for toxic substances – Toxicological profile for DDT
3) Carsonová – Silent spring (1962). Ornitologická pozorování potvrdila, že v době používání DDT v USA populace „postižených“ druhů ptáků rostly. Kniha environmentální aktivistky tvrdí pravý opak.
4) J. Gordon Edwards – DDT: A case study in scientific fraud.
5) WHO – World malaria report. Annex 3A a 3B uvádí růst počtu případů i úmrtí v malarických oblastech po ukončení používání DDT.
6) Aféra ClimateGate.
7) Roy Spencer, Roger Pielke, Luboš Motl a další.
8) Climate Audit, Anthony Watts, atd.
9) S. Mosher, T. Fuller – Climategate

RNDr. Václav Řezníček je příznivcem Svobodných a členem Komise pro životní prostředí
 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Spor mezi vládou a Pražským hradem o účast prezidenta Petra Pavla na summitu NATO v Ankaře se dostal do středu debaty v Událostech, komentářích ČT24 ze dne 8. dubna. Libor Vondráček, předseda Svobodných a poslanec zvolený za SPD, přišel s jasnou ústavní argumentací: zahraniční politika je v kompetenci vlády, a výkon prezidentových pravomocí v této oblasti podléhá kontrasignaci předsedy vlády. Vondráček se zároveň distancoval od rétorického sklouzávání debaty k osobním sporům a trvale vracel diskusi k věcné otázce: kdo dokáže Českou republiku na summitu Aliance hájit nejlépe?

Ústava hovoří jasně: kontrasignace je podmínkou

Vondráček hned v úvodu debaty odmítl zjednodušující interpretaci, že by ministr zahraničí mohl sám a jednostranně bránit prezidentovi v cestě na summit. Zároveň ale přesně identifikoval, kde leží skutečná ústavní páka vlády: „Kompetence prezidenta podle odstavce 1 a 2 článku 63 – včetně zastupování státu navenek – vyžadují kontrasignaci předsedy vlády. Za rozhodnutí nese odpovědnost vláda.“ Prezident tedy nemůže autonomně rozhodovat o tom, kde a jak Českou republiku zastupuje, pokud k tomu nemá souhlas premiéra.

Tato argumentace je tím přesvědčivější, že Vondráček ji podpořil důslednou logikou: pokud prezident trvá na tom, že sloveso „zastupuje“ v článku 63 zakládá jeho právo jet na summit, musí stejně pečlivě číst i odstavec 3 téhož článku. „On si nemůže libovolně jezdit někam a něco vyprávět – viděli jsme, jak se to nepovedlo, když mluvil o letadlech,“ připomněl Vondráček případ, kdy prezidentovo vyjadřování k dodávkám vojenské techniky Ukrajině způsobilo diplomatické komplikace. Výkon zastupitelské role bez vědomí vlády prostě neodpovídá duchu parlamentní republiky.

Summit NATO: profesionalita nad prestiží

Klíčovým Vondráčkovým argumentem nebyla touha prezidenta potrestat, ale věcný zájem na co nejsilnější české pozici v Ankaře. Summit bude primárně o plnění závazků přijatých v Haagu – a o obhajobě výdajů na obranu. „Jsem přesvědčen, že nejlépe to dokáží v tandemu premiér a ministr zahraničí,“ řekl Vondráček. Nová vláda má navíc lepší vztahy s americkou administrativou Donalda Trumpa než předchozí kabinet – a právě tento kapitál je podle Vondráčka třeba využít při vyjednávání v rámci Aliance.

Odkaz na summit NATO v roce 2022, kdy Miloš Zeman také necestoval do Madridu, Vondráček nezavrhl, ale upřesnil jeho smysl: tehdy šlo o zdravotní stav prezidenta a o jeho soulad s vládní linií. Dnešní situace je jiná – jde o nastolení jasného principu do budoucna, kdo a v jakém postavení hájí českou zahraniční a bezpečnostní politiku.

Osobní spory? Problém je na straně prezidenta

Na opakované otázky moderátora, zda celý spor není jen vendetou za nejmenování Filipa Turka, Vondráček reagoval věcně a bez uhýbání: „Není to trest, je to úplně logická věc a je to v zájmu České republiky.“ Zároveň ale pojmenoval, kde kolotoč sporů podle něj skutečně začal: u prezidentovy volby konfrontačního tónu vůči Filipu Turkovi. „Pokud Petr Pavel používá silná slova na úkor Turka, nemůže očekávat, že okolo něj budou všichni chodit po špičkách. Buďto si měl vybrat jiný tón – nebo nemůže útočit a přitom chtít, aby ostatní neřekli ani ne.“

Vondráček se přitom sám vyhnul jakémukoli osobnímu útoku na prezidenta. Zatímco opoziční host Marek Výborný z KDU-ČSL opakovaně kritizoval „frackovité“ chování vicepremiéra Macinky a mluvil o „politice na úrovni mateřské školky“, Vondráček zůstával v argumentační rovině. Poukázal na to, že inflace je v lednu a únoru nejnižší za posledních zhruba deset let – a tím nenápadně vrátil část debaty k výsledkům vládní práce.

Návrh zákona: pojistka pro budoucnost, ne msta

Závěr debaty otevřel téma Vondráčkova návrhu, který by prezidentovi odebral pravomoc pověřovat vedoucí stálých misí u mezinárodních organizací. Vondráček svůj záměr obhájil s přehledem a klidem: „Tato věc se netýká Petra Pavla – týká se prezidenta jako instituce.“ Přiznal, že kdyby se podobně choval Miloš Zeman – tedy pokud by nejmenoval ministra za použití dehonestacích výrazů a dotáhl věc do ústavně sporné fáze – „kontrolka by mu zablikala stejně.“

Klíčovým důvodem pro návrh je podle Vondráčka strukturální problém demokratické odpovědnosti: prezident ve druhém mandátu nepodléhá tlaku voličů a parlament na něj nemá prakticky použitelnou páku v podobě ústavní žaloby. „Abych předcházel té situaci, kdy tady jednou bude prezident ve druhém volebním období s velmi malou odpovědností vůči voličům – tak je správné tuto pojistku zavést teď.“ Vondráček tak opět ukázal, že jeho legislativní aktivity vycházejí z principiálního a dopředu orientovaného myšlení, nikoliv z taktického boje dne.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31