Hezký den, jsem SvoBOT. Můžete se mě zeptat na cokoli ohledně programu Svobodných. Naučil jsem se moudrosti Libora Vondráčka a politické názory strany Svobodní.

Petr Mach: Členství v eurozóně musí být dobrovolné

Petr Mach: Členství v eurozóně musí být dobrovolné

Osmnáct států Evropské unie udělalo velkou chybu. Zbavily se svých národních měn a zavedly společnou evropskou měnu – euro. Euro zastavilo hospodářský růst a jednu zemi za druhou přivádí k bankrotu. Skutečně: Existuje velmi jasná souvislost mezi stavem evropských ekonomik a jednotnou měnou. Od zavedení eura evropská ekonomika prakticky neroste. Řecko je vrcholem ledovce problémů, které euro přináší.

Česká republika má povinnost euro zavést. Plyne to ze Smlouvy o přistoupení České republiky k EU. Podmínky této smlouvy sjednal hlavní vyjednavač tehdejšího premiéra Vladimíra Špidly, pan Pavel Telička, nynější lídr hnutí ANO do Evropského parlamentu. Je škoda, že tehdejší vyjednavači nevyjednali pro Českou republiku výjimku, abychom nemuseli euro zavádět.

Jsou země, které mají, pokud jde o euro, vyjednanou výjimku. Velká Británie nemusí zavést euro, britští vyjednavači to prosadili do Smlouvy o fungování Evropské unie. Také Dánsko nemusí euro přijmout. Dánové totiž smlouvu v roce 1992 odmítli v referendu a schválili ji až na podruhé, když jim ostatní do smlouvy přidali výjimku ze zavedení eura.

My výjimku sjednanou nemáme. Není tedy na nás, jestli euro zavedeme, ani není na nás, kdy ho zavedeme. Euro u nás zavede Evropská unie rozhodnutím Rady ministrů na základě návrhu Evropské komise podle článku 140, odst. 2 Smlouvy o fungování EU[1]. Naši žádost tedy Evropská unie nepotřebuje k tomu, aby bylo u nás euro zavedeno.

Euro může České republice způsobit velké škody. Jak těmto škodám zabránit?

Proč euro škodí

Lidé dobře vědí, proč euro v České republice nechtějí. Vidí, kam přivedla společná měna Řecko a další krachující státy eurozóny. Vidí, jaké obrovské částky posílají ostatní členové eurozóny na záchranu těchto států.

Problémy, do kterých se eurozóna dostala, jsou zákonité a byly předvídány. Slavný ekonom Milton Friedman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, v roce 2002, kdy euro vzniklo, předvídal, že se eurozóna do 10 – 15 let rozpadne. Říkal, že jedna měna pro různé země je problém, je to experiment, který ještě nikdy nikde nefungoval. Říkal, že dříve či později se některá země dostane do problémů, které nebudou řešitelné bez vlastní měny. Nebo budou řešitelné jen za cenu obrovských finančních transferů na záchranu krachující ekonomiky. To se teď děje v Řecku. Řecko dostalo od eurozóny půjčku 240 miliard eur (6700 miliard korun), kterou jednak nebude schopno splatit a jednak mu nijak nepomáhá z bídy, do které se vinou eura dostalo.

Ve své knize z roku 2002, Úskalí evropské integrace, jsem uvedl: „Zastávám názor, že než měnově integrovat nesourodné oblasti, tím je poškodit a pak zachraňovat penězi cizích daňových poplatníků, je lepší zachovat si vlastní měnu.[2]

Měna, to totiž nejsou jen peníze, které používáme k placení. Měna má i svůj kurz, který je obrovsky důležitou veličinou pro každou ekonomiku.

Když je měna příliš silná (drahá) nebo příliš slabá (laciná), způsobuje to vážné problémy. Kurz je cena, za kterou cizinci měnu pořizují, když u vás chtějí něco nakupovat. Když je měna příliš silná, nebude k vám nikdo chtít jezdit na dovolenou, nebude od vás chtít nikdo kupovat žádné zboží. Vaše ekonomika bude ochromena.

Každé ekonomice vyhovuje úplně jiný kurz. Jiný kurz má koruna, jiný kurz má britská libra. Dříve jiný kurz měla německá marka, jiný kurz měla řecká drachma. Dnes má Německo i Řecko jeden kurz. Pro Řecko, slabou ekonomiku, je euro moc silné. Pro Německo, silnou ekonomiku, je zase euro příliš slabé. Euro je zkrátka takový průměr.

Důsledky tohoto zprůměrování evropské ekonomiky do jednoho kurzu jsou dalekosáhlé. Euro je na Řecko moc drahé. Nikdo nekupuje euro, aby v Řecku investoval, aby tam něco vyráběl. Výroba v Řecku klesla a nezaměstnanost rostla. Naopak pro Německo je euro moc levné. Německý export roste a nezaměstnanost klesá. Německý růst výroby a exportu je ale umělý a je vykoupen úpadkem Řecka.

V Řecku panuje beznaděj a mladí nemají žádné vyhlídky. Mladí Řekové odcházejí do Německa. Platí daně v Německu. Řecký rozpočet je v deficitu, německý v přebytku. Němci posílají do Řecka obrovské sumy formou půjček a řecký dluh vůči Německu roste. Řekové musí výměnou za půjčky plnit německé požadavky – např. zvyšovat daně, což ale jejich ekonomice dále ubližuje. V Řecku roste nenávist vůči Němcům, v Německu roste nenávist vůči Řekům. Euro evropské ekonomiky ničí a rozeštvává jednotlivé národy proti sobě.

Stav řecké ekonomiky je nyní žalostný. Míra nezaměstnanosti je v Řecku na 28 procentech, mezi mladými dokonce na 60 procentech. Výkon řecké ekonomiky se oproti roku 2008 propadl o čtvrtinu.

Když se rozdělila československá měna a vznikly samostatná česká koruna a samostatná slovenská koruna, stala se velmi přirozená věc: Slovensko bylo tehdy slabší ekonomikou. Jakmile zavedlo svoji měnu, ta proti české oslabila. Koupit slovenskou korunu bylo najednou pro všechny cizince levnější. Na Slovensko začalo jezdit více turistů, začaly růst investice do slovenské ekonomiky. Slovenská ekonomika začala více exportovat a začala růst.

Přesně to nyní potřebuje Řecko. Dokud bude mít Řecko za svoji měnu euro, nebude řecká ekonomika schopna odrazu ode dna. Bude pořád v područí Evropské centrální banky a bude pořád závislá na finanční pomoci od silnějších členů eurozóny.

Euro je jednosměrná ulička

Smlouva o fungování EU je napsaná tak, že eurozóna je jednosměrnou uličkou. Dá se do ní vstoupit, ale nedá se z ní vystoupit.

Smlouvy zakazují státům, které jednou vstoupily do eurozóny znovu zavést vlastní měnu. Sice lze vypovědět samotnou Smlouvu o EU, tím by ale skončila nejen povinnost mít euro, ale skončilo by i celé členství země v Evropské unii. Řecko je tak ve velmi komplikované situaci. Euro je pro něj problém, ale Řekové nechtějí s eurem zahodit celé členství v EU.

Musíme si vyjednat výjimku ze zavedení eura

Musíme si vyjednat výjimku. Dokud nebudeme mít sjednanou výjimku, která bude vepsána ve smlouvě, má Evropská unie bohužel právo kdykoliv rozhodnout o tom, že se v České republice zruší koruna a zavede euro.

Lez vyjednat výjimku? Aby výjimka byla platná, musí být napsána ve Smlouvě o fungování EU. Tuto smlouvu měnit lze, už se i několikrát měnila. Změnu ale musí vždy schválit všechny členské státy. Změna smlouvy tedy není jednoduchá, není ale ani nemožná. Záleží předně na vůli naší vlády, jestli návrh takové změny předloží.

Žádná česká vláda dosud v Bruselu požadavek na takovou změnu smlouvy nepředložila. I když se několik příležitostí k prosazení této výjimky naskytlo.

První promarněná příležitost – Smlouva o přistoupení k EU

První příležitostí, kdy bylo možné vyjednat výjimku ze zavedení eura pro Českou republiku, bylo sjednávání samotné Smlouvy o přistoupení České republiky k EU. Takto – při sjednávání smlouvy o členství v EU – si výjimku vyjednala Velká Británie v roce 1992. Ke Smlouvě o fungování EU se přidal Protokol č. 15 o Velké Británii, kde se říká:

„Pokud Spojené království Radě neoznámí, že má v úmyslu přijmout euro, není povinno tak učinit.“

Britové by vůbec nesouhlasili se smlouvou, kdyby jim ostatní odmítli tuto výjimku dát.

Druhou výjimku po Velké Británii má v Evropské unii Dánsko. Dánsko si prosadilo změnu smlouvy až dodatečně. Na rozdíl od britské vlády dánská vláda původně výjimku nepožadovala. Jenže v Dánsku rozhodovali o Smlouvě o Evropské unii lidé v referendu. Dánským voličům se ovšem nelíbilo, že by Dánsko muselo zrušit dánskou korunu a zavést euro. Proto v referendu 2. června 1992 smlouvu odmítli.

Dánská vláda pak dodatečně sjednala pro Dánsko stejnou výjimku, jakou měla Velká Británie. Do Smlouvy o EU se přidala věta:

„Postup uvedený v článku 140 Smlouvy o fungování Evropské unie umožňující zrušení výjimky [ze zavedení eura]může být zahájen jen na žádost Dánska.“

S touto výjimkou Dánové napodruhé Smlouvu o EU schválili.

Evropská unie nemůže v Dánsku zavést euro. Dánsko může zavést euro, jen když bude samo chtít.

Když vyjednávala v roce 2003 česká vláda pod vedením premiéra Vladimíra Špidly podmínky přistoupení České republiky k Evropské unii, byl hlavním Špidlovým vyjednavačem Pavel Telička, dnešní lídr hnutí ANO do Evropského parlamentu. Špidlova vláda si ale spíš nechala nadiktovat podmínky vstupu do EU od Evropské unie. Výjimku ze zavedení eura, takovou, jakou měla Velká Británie a Dánsko, ani Špidlova vláda nepožadovala. Vláda pak předložila Smlouvu o přistoupení České republiky k Evropské unii veřejnosti, a ta ji v referendu schválila.

Druhá promarněná příležitost – Lisabonská smlouva

Další příležitostí prosadit výjimku ze zavedení eura pro Českou republiku byla tzv. Lisabonská smlouva. Ta měnila zásadním způsobem Smlouvu o EU. Lisabonskou smlouvu vyjednávala vláda Mirka Topolánka a hlavním Topolánkovým vyjednavačem byl Jan Zahradil, dnešní lídr ODS do Evropského parlamentu.

Česká republika se ve smlouvě vzdala práva veta v mnoha oblastech rozhodování EU, souhlasila se zmenšením váhy hlasu při rozhodování v EU. Nic za to Česká republika nezískala. Ani výjimku ze zavedení eura nikdo neprosazoval. Prosazení Lisabonské smlouvy zůstává velkou ostudou celé České republiky a zejména Občanské demokratické strany a jejího tehdejšího premiéra Mirka Topolánka. Existuje málo případů v dějinách, kdy by se někdo dobrovolně vzdal svých práv, aniž by za to cokoliv získal. Okolnostem přijímání Lisabonské smlouvy jsem se podrobně věnoval v knize Jak vystoupit z EU.[3]

Třetí promarněná příležitost – ESM

Třetí příležitost nastala, když německá kancléřka Angela Merkelová připravila změnu Smlouvy o fungování EU, na jejímž základě by eurozóna mohla zřídit záchranný fond eurozóny.

Eurozóna se v roce 2010 dostala do hlubokých potíží. Kombinace jednotné měny a předlužení jižních států eurozóny si vyžádala masivní půjčky do rozpočtů předlužených zemí.

Toho se velmi obávali Němci už v roce 1992, kdy Evropská unie vznikala. Ochota k zavedení eura a zahození stabilní německé marky byla tehdy mezi lidmi a mezi ekonomy malá. Euro bylo spíš snem politiků, kteří byli posedlí evropským sjednocováním.

Němci ale tehdy, v roce 1992, do Smlouvy o fungování EU prosadili několik ustanovení, která měla zabránit tomu, aby na zbytek eurozóny jednou finančně dopláceli. Němci souhlasili se zavedením společné měny, ale aby se zabránilo tomu, že by do budoucna byli nuceni neustále finančně pomáhat slabším členům eurozóny, přidaly se do smluv věty o tom, že Evropská centrální banka nesmí být zneužita k financování státních rozpočtů a že v EU nikdo neručí za dluhy druhých.

V článku 123 Smlouvy o fungování EU se říká, že „je zakázán přímý nákup jejich dluhových nástrojů Evropskou centrální bankou“ a v článku 125 se říká, že „Unie neodpovídá za závazky ani nepřebírá závazky ústředních vlád, regionálních nebo místních orgánů nebo jiných veřejných orgánů, jiných veřejnoprávních subjektů …kteréhokoli členského státu…Členský stát neodpovídá za závazky ani nepřebírá závazky ústředních vlád, regionálních nebo místních orgánů nebo jiných veřejných orgánů, jiných veřejnoprávních subjektů …jiného členského státu…

EU tedy nemohla zřídit záchranný fond eurozóny, skrze který by jedni platili dluhy druhých. Bránila tomu Smlouva o fungování EU. Ve smlouvě to bylo napsáno jasně právě proto, aby nebyli ostatní nuceni na slabé ekonomiky eurozóny doplácet. Politici ale chtěli záchranné fondy za každou cenu zavést a udržet euro při životě.

Německý ústavní soud konstatoval, že se buď musí skoncovat se zachraňováním zemí eurozóny z peněz daňových poplatníků ostatních zemí, což by byl nejspíš konec eura jako takového, nebo že se musí změnit smlouva. Kancléřka Angela Merkelová se rozhodla pro změnu smlouvy.

Angela Merkelová na zasedání Evropské rady v březnu 2011 navrhla, aby se do Smlouvy o fungování EU přidal nový odstavec:

Členské státy, jejichž měnou je euro, mohou zavést mechanismus stability, který bude aktivován v případech, kdy to bude nezbytné k zajištění stability eurozóny jako celku. Poskytnutí jakékoli požadované finanční pomoci v rámci tohoto mechanismu bude podléhat přísné podmíněnosti.“ [4]

Tento odstavec měl umožnit zřízení fondu na zachraňování zemí eurozóny. Když nemůže půjčovat zemím peníze EU, Evropská centrální banka nebo jednotlivé státy, zřídí země eurozóny nový fond ESM – Evropský stabilizační mechanismus.

Se změnou smlouvy, aby byla platná, museli vyslovit souhlas premiéři všech členských států. Každý premiér tak měl právo veta. To byla skvělá příležitost pro vyjednávání.

Českým premiérem odpovědným za přijetí změny smlouvy byl tehdy Petr Nečas (ODS).

Prezident republiky i Česká národní banka tehdy premiéru Petru Nečasovi doporučovali, aby využil příležitosti a vyjednal pro Českou republiku výjimku ze zavedení eura.

Prezident republiky Václav Klaus 18. listopadu 2010 oslovil premiéra Petra Nečase dopisem:

Vážený pane předsedo vlády, od guvernéra České národní banky jsem dostal stanovisko ČNB k materiálu ´Východiska k připravovanému trvalému mechanismu krizového řízení pomoci pro eurozónu´, který má být projednán na vládě České republiky. Názor ČNB se mi zdá velmi rozumný a myšlenka podmínit souhlas České republiky s připravovanou změnou Lisabonské smlouvy a s ustavením permanentního krizového mechanismu požadavkem, aby byl České republice poskytnut opt out na zavedení eura, je vysoce potřebná. Velmi se za ni přimlouvám.

Prezident znovu apeloval na premiéra 27. ledna 2011

Přestože Česká republika dosud nepřijala euro a zmíněný mechanismus má platit pouze pro členské země eurozóny, otevírají se přijetím navrženého postupu do budoucnosti značná rizika ohledně dalšího směřování EU v hospodářské oblasti a schopnosti České republiky je ovlivnit a prosazovat své zájmy. Na tato rizika jsem Vás upozornil již ve svém dopise ze dne 18. listopadu 2010 a doporučil v souvislosti s připravovanou změnou Lisabonské smlouvy a ustavením permanentního krizového mechanismu nastolit požadavek na poskytnutí opt outu pro Českou republiku na zavedení eura, který by možná rizika pro nás omezil.[5]

Premiér ale na tyto dopisy nedbal a v březnu 2011 se změnou smlouvy bez podmínek souhlasil.

Stačilo, aby premiér Petr Nečas Angele Merkelové řekl, že ochotně podpoříme jí navrhovanou změnu smlouvy o fungování EU, ale jen když tam ještě přidají větu, že Česká republika nemusí přijmout euro, když nebude chtít.

Nic takového Petr Nečas neřekl. Změnu smlouvy podepsal a nic za to nechtěl. Nepřímo tak Českou republiku zavázal vstoupit nejen do eurozóny, ale i do záchranného fondu ESM. Až EU rozhodne o zavedení eura v České republice, budeme se muset přidat i do fondu ESM, kam budeme muset přispět 350 miliard korun na zachraňování krachujících států eurozóny.

Čtvrtá promarněná příležitost – Přístupová smlouva s Chorvatskem

Nečasova vláda promarnila ještě třetí příležitost. Smlouva o EU se měnila znovu, když k Evropské unii přistupoval její dvacátý osmý člen – Chorvatsko. To byla opět příležitost, kdy se měnila Smlouva o EU.

České republice byla na jednání Rady Evropské unie slíbena výjimka v jiné věci – výjimka z uplatňování Charty základních práv EU. Bylo domluveno, že se taková výjimka (jakou si již během vyjednávání Lisabonské smlouvy sjednaly Polsko a Velká Británie) přidá do Smlouvy o přistoupení Chorvatska do EU. V roce 2009 se premiéři dohodli, že naše výjimka bude připojena ke Smlouvě o Evropské unii „v okamžiku uzavření příští přístupové smlouvy.“ Bylo dojednáno i přesné znění textu, který se ke smlouvě měl připojit: „[Výjimka] o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království se použije na Českou republiku.“[6]

Do přístupové smlouvy s Chorvatskem se ale nepřidalo nic z toho, co bylo slíbeno. Nejenže Česká vláda souhlasila nakonec s tím, že se výjimka pro Českou republiku z uplatňování Listiny základních práv EU do přístupové smlouvy s Chorvatskem nepřidá. Česká republika za své netrvání na této slíbené výjimce nezískala nic. Opět stačilo požadovat, aby se do Smlouvy o fungování EU přidala věta, že se na Českou republiku nevztahuje povinnost zavést euro. Naše vláda ale jako obvykle nepožadovala nic.

Euro nikdo nechce, jen politici ho chtějí

Podle průzkumu CVVM je proti zavedení eura v České republice 76 procent lidí, zatímco pro zavedení eura je jen 18 % lidí.[7]

Přesto nynější vláda nejenže nevyjednává výjimku ze zavedení eura, ale ještě zavázala Českou republiku k dalším povinnostem, které se na nás budou vztahovat, jakmile rozhodne EU o zavedení eura v České republice. Konkrétně šlo o tzv. Fiskální pakt, k jehož přijetí se zavázaly strany ČSSD, ANO a KDU-ČSL v koaliční smlouvě. Na jeho základě, až u nás EU zavede euro, budeme podléhat diktátu Evropské komise, pokud jde o sestavování a plnění státního rozpočtu.

Politici vůli lidu ignorují.

Jestli nechceme, aby Evropská unie zavedla v České republice euro proti naší vůli, musíme získat výjimku ve Smlouvě o EU.

Takovou změnu musí podpořit všechny státy.

To není snadné, ale není to ani nemožné. Velká Británie a Dánsko takovou výjimku mají.

Aby výjimku ze zavedení eura získala i Česká republika, musíme mít především vládu, která bude mít vůli takovou výjimku vyjednat. Takovou vládu zatím nemáme, naopak, naše současná vláda Bohuslava Sobotky o zavedení eura usiluje. Vláda má úřad koordinátora zavedení eura v České republice.[8] Vláda stran ANO, ČSSD a KDU-ČSL se v programovém prohlášení zavázala, že „bude aktivně usilovat o vytvoření podmínek pro přijetí eura“a že bude „připravovat ČR ke vstupu do eurozóny.[9] Již také podepsala tzv. Fiskální pakt, celým jménem „Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii,“[10] která nás zavazuje plnit nařízení EU v oblasti příjmů a výdajů našeho státního rozpočtu, jakmile bude rozhodnuto o připojení České republiky k eurozóně.

Jak sjednat výjimku ze zavedení eura?

Musíme tedy počkat, až budeme mít vládu, která ve věci zavedení eura bude odrážet vůli lidu, který si euro v České republice nepřeje. Bohužel hrozí, že do té doby bude euro v České republice zavedeno. Důležité je, aby v příštích volbách do Poslanecké sněmovny volili lidé takové strany, které prosazují výjimku pro Českou republiku ze zavedení eura. Jinak bude vůle lidí v této věci dále ignorována.

Chtít výjimku je podmínka nutná, nikoliv však postačující. Ještě musí souhlasit ostatní země.

Jak přimět ostatní státy v EU souhlasit s výjimkou pro Českou republiku?

Musíme mít v ruce vyjednávací trumfy. Ostatní budou souhlasit s poskytnutím výjimky pro Českou republiku, když budou naopak chtít ostatní něco po nás.

Proto jsem psal, že politici promarnili šanci už čtyřikrát.

Poprvé jsme mohli získat výjimku v době sjednávání podmínek našeho členství. Tehdejší premiér Vladimír Špidla a jeho vyjednavač Pavel Telička nic nevyjednali. Podruhé mohla Česká republika získat výjimku v době vyjednávání Lisabonské smlouvy, kdy byl premiérem Mirek Topolánek z ODS. Místo toho jen česká vláda souhlasila s požadavkem Německa na zvýšení jeho hlasovací váhy a se snížením váhy hlasu pro Českou republiku, aniž bychom za to cokoliv získali. Připomeňme ještě jednou, že hlavním Topolánkovým vyjednavačem byl dnešní lídr ODS do Evropského parlamentu Jan Zahradil. Potřetí mohla Česká republika získat výjimku ze zavedení eura, když se měnila Smlouva o EU, aby si mohla eurozóna zřídit záchranný fond ESM. Premiér Petr Nečas z ODS podepsal změnu smlouvy, aniž by za to pro Českou republiku cokoliv získal. Počtvrté se Nečasova vláda promeškala příležitost, když se sjednávala změna smlouvy v souvislosti se vstupem Chorvatska do EU.

Měli jsme dosud hodně špatné premiéry, kteří měli velmi špatné vyjednavače. Premiér Vladimír Špidla, který sjednával Smlouvu o přistoupení České republiky k EU, měl za vyjednávače Pavla Teličku, který vyjednal potupné podmínky vstupu České republiky do EU. Nejenže nesjednal výjimku ze zavedení eura, ale souhlasil i se zkrácením dotací českým zemědělcům na čtvrtinu oproti dotacím, které z Bruselu brali farmáři z původních zemí EU. Mirek Topolánek, který sjednával Lisabonskou smlouvu, měl špatného vyjednavače Jana Zahradila, který prosadil jen to, co bylo nevýhodné pro ČR (snížení váhy hlasu České republiky při rozhodování v EU) a nezískal za to nic. Premiér Nečas souhlasil se změnou smlouvy o EU, která umožnila vznik záchranného fondu eurozóny, a nezískal za to pro naši zem nic. Premiér Nečas souhlasil s nezařazením již domluvené výjimky pro Českou republiku do Smlouvy o přistoupení Chorvatska do EU a nezískal za to pro Českou republiku nic. Vláda Bohuslava Sobotky podepsala Fiskální pakt a nezískala za to pro Českou republiku nic.

Když bude nějaká budoucí česká vláda prosazovat výjimku pro ČR, bude muset vyčkávat na další novou příležitost.

Zabránit euru v České republice

Musíme udělat vše pro to, aby v České republice nebylo zavedeno euro.

Buď by pro nás euro bylo moc drahé a ocitli bychom se v začarovaném kruhu půjček, diktátu Evropské komise a nenávisti ze strany Německa, nebo bychom v lepším případě po boku Německa platili do nekonečna miliardy na Řecko a další slabé ekonomiky.

Minulé vlády promarnily vyjednání výjimky ze zavedení eura. Současná vláda si klade přípravu na přijetí eura jako svůj cíl.

Chceme-li zabránit zavedení eura v České republice a není-li naše vláda ochotná vyjednat výjimku, můžeme euru zabránit ještě skrze Evropský parlament. Podle čl. 48, odst. 2 Smlouvy o Evropské unii může změnu smlouvy navrhnout buď vláda členského státu, nebo Evropský parlament.[11]

V Evropském parlamentu navrhnou poslanci za Stranu svobodných občanů takovou změnu Smlouvy o fungování EU, aby členství v eurozóně bylo dobrovolné.

Dnes je euro dobrovolné jen pro dva státy, pro Dánsko a pro Velkou Británii. Ostatní do eura musí vstoupit a ti, co v euru jsou, z něj nemohou odejít.

Pojďme změnit Smlouvu o fungování Evropské unie tak, že se každý členský stát bude moci dobrovolně rozhodnout, jestli do eurozóny chce a také se bude moci kdykoliv rozhodnout z eurozóny odejít a zavést si národní měnu.

Aby Evropský parlament navrhl změnu Smlouvy, musela by se pro to najít většina europoslanců. Česká republika má 21 eurospoalnců. Celkový počet europoslanců je 751. Většina, která může navrhnout změnu smlouvy, je tedy 376 poslanců.

Věřím, že pro takovou smlouvu by byla většina českých europoslanců. Podpořili by nás jistě i přátelé z Velké Británie, i když na ně se povinnost zavést euro nevztahuje. V Německu čeká výrazný úspěch nová strana Alternativa pro Německo, jejichž hlavním bodem programu je vyvedení Německa z eurozóny. To stejné chce strana Národní fronta ve Francii, která možná zvítězí ve francouzských eurovolbách. To stejné chce naše spřátelená strana Svoboda a solidarita na Slovensku. Bude pro jistě i vládnoucí maďarská strana FIDESZ, budou pro Poláci a Švédi. Možnost vystoupit z eurozóny uvítá jistě mnoho Řeků, Španělů i Nizozemců.

Evropské volby můžou přinést takové složení Evropského parlamentu, že se v něm najde většina pro náš návrh změny Smlouvy o fungování EU, aby euro bylo dobrovolné. Volme proto v evropských volbách tak, aby bylo možné zahájit jednání o zrušení povinného členství v eurozóně.


[1] Smlouva o fungování Evropské unie (old.eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2012:326:0047:0200:CS:PDF) odkaz není funkční aktualizace 15.02.2024

[3] Petr Mach: Jak vystoupit z EU (http://petrmach.cz/jak-vystoupit-z-eu.pdf)

[4] Rozhodnutí Evropské rady o změně Smlouvy o fungování EU (http://old.eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2011:091:0001:0002:cs:PDF)

[11] Smlouva o Evropské unii (http://old.eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2012:326:0013:0046:cs:PDF)

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Nejnovější video

Zdravím. Tady Markéta Šichtařová ze společnosti Nextfinance. Dneska vám chci říct dost osobní věc, to, co vám teď řeknu, nemám nijak připravené. Bude to absolutní improvizace od srdíčka. Když jsme před více než 30 lety prožívali revoluci, tak jsme chtěli být součástí vyspělého a rozvinutého západu, chtěli jsme se odstřihnout od nefunkčního socialistického východu, no a dneska po víc než 30 letech se něco ošklivě zvrtnulo. Já mám soukromou konzultační společnost a v rámci téhle společnosti přicházím denně do kontaktu s kvantem lidí naprosto ze všech částí ekonomiky, od soukromého sektoru o státní, od velkých ředitelů velkých podniků o drobné živnostníky, ale i důchodce, kteří si chtějí nějak přilepšit k důchodu. Zkrátka přicházím do kontaktu s celým spektrem a průřezem české společnosti. A už dlouhou dobu, minimálně poslední tři nebo čtyři roky se setkávám s tím, že v podstatě všichni ti lidé, kteří mě oslovují, mají něco společného, já u nich cítím narůstající míru skepse a frustrace k poslednímu ekonomickému vývoji. No, a v poslední době tenhle můj pocit ještě zintenzivnil. Stala jsem se externistkou v jednom rádiu a tak trošku navedla dělám moderátorku v jednom, v jednom rádiu a jsem si zvu různé zajímavé osobnosti, které mají co říct k ekonomice. Vyzpovídala jsem už lidi, kteří působí v energetice, ve zdravotnictví, v těžkém průmyslu, ve službách, ve zbrojařství, a tak bych mohla pokračovat a prakticky všichni tihle lidé vždycky se se mnou podíleli. O rostoucí míru frustrace zástupci zemědělců říkali my už nemůžeme dál provozovat naše zemědělské podniky, nám už to prostě nefunguje, my už meleme. Z posledního, budeme letos znovu ve ztrátě. Jsme obviňováni z toho, že čerpáme dotace a že chceme další peníze a chceme další dotace. To není pravda, my prostě jenom chceme, aby nám stát nezasahoval do podnikání, my jenom chceme vyrábět, ale my nemůžeme vyrábět, protože my ty dotace dostáváme naopak za to, že nevyrábíme. Mluvila jsem se zástupci obranného průmyslu, ti říkají, vláda chce, abychom dodávali zbraně na Ukrajinu nebo třeba obranné systémy na Ukrajinu. Ale my nemůžeme, protože ačkoliv na nás vláda tlačí, tak banky nám v podstatě znemožňují, aby nám protistrana připsala peníze na účet, takže my nemáme z čeho vyrábět, takže my jsme pod dvojím tlakem, my prostě tímhle způsobem už nemůžeme fungovat dál. Mluvila se zástupci automobilového průmyslu, říkají, my sice se orientujeme na elektroauta, protože to je momentálně móda v celé Evropě, ale ono to prostě nefunguje. My vynakládáme obrovské investice na vývoj něčeho, o čem tušíme, že to bude slepá vývojová větev, protože s největší pravděpodobností budoucnost je v různých typech motorů, ale rozhodně ne pouze v elektromobilitě. My už tímhle způsobem nemůžeme fungovat dál, my chceme, aby někdo zachránil automobilový průmysl, mluvila jsem se zástupci energetiky, energetici říkají, my musíme uzavřít naše provozy, my jsme teď vypnuli další tepelnou elektrárnu, protože je prostě neekonomické provozovat ji a přitom ceny elektřiny před nedávnem byly na historických rekordech, přesto přese všechno. Kvůli politice Evropské unie. Kvůli emisním povolenkám se prostě nevyplatí vyrábět. Energetici říkají, energetická krize se znovu vrátí, státní energetická koncepce je naprosto nedomyšlená, v podstatě neexistuje. Je to guláš a bude z toho znovu velký průšvih. Mluvila jsem se zástupci potravinářů, potravináři říkají, my jsme nařčeni z toho, že máme drahé ceny, vysoké ceny potravin, ale jak máme vyrábět levné potraviny, když máme takhle drahé energie? V podstatě všichni, s kým mluvíte, tak uvažují o tom, že odejdou nejenom z České republiky, ale obecně z Evropy mimo Evropskou unii do nějaké třetí země, kde je levnější pracovní síla, kde je míň regulací, kde jsou levnější energie. Potom mluvíte s lidmi, kteří působí ve službách nebo třeba i na některých místech státní sféry a ti všichni si stěžují na to, že zápolí se svobodou slova, že se musí samo cenzurovat, že sice zatím se jim třeba nic konkrétního nestalo, ale že oni vědí, že v případě, že by si příliš pustili pusu na špacír, tak že by špatně dopadli a ta frustrace v té společnosti ohromně roste a co je na tom nejhorší? Všichni ti lidi, se kterými mluvíte, tak říkají, my se snažíme být diplomatičtí, my to nechceme říct na plná ústa, protože kdybychom to řekli, tak by hrozilo, že na nás stát zaklekne ještě víc, my se snažíme alespoň ještě chvíli fungovat a já si uvědomuje, vždycky vám 100 chutí jim to namítnout, ale když budete mlčet, tak naopak stát uvidí, že ustupujete a zatlačí na vás ještě víc, protože když nebudete klást odpor, bude se to jenom zhoršovat. Ono to není tak, že ti kolektivisté chtějí dosáhnout nějaké hranice a tam se zastaví a dál už nepůjdou, ono to je tak, že oni si budou pořád uzurpovat víc prostoru, dokud jim ten prostor budeme dávat. A právě na základě toho, jak mluvím s rostoucím okruhem lidí, kteří jsou už naprosto zoufalí, tak roste i moje frustrace z té současné ekonomické nebo možná celospolečenské situace a snad úplně nejhorší na tom je, že potom tady je obrovská skupina lidí, kteří jsou třeba zaměstnanci a vůbec si neuvědomují, co se děje, co tady bublá pod pokličkou, že jejich zaměstnavatelé mají obrovské problémy, protože oni v podstatě mají svoje jisté, oni mají pocit, že když by náhodou přišli o práci, stejně je státní sektor vždycky znovu zaměstná. Takže v podstatě se vůbec nic neděje a tihle lidé strkají hlavu do písku a nechtějí vidět, co se děje, buďto nechtějí vidět proto, protože to opravdu nevnímají, protože oni sami vzhledem k tomu, že třeba veřejně o ničem nemluví, tak se ani s žádnou cenzurou nesetkávají a nebo případně si to nechtějí připustit, protože kdyby si to museli připustit, tak by je asi padli hrozné deprese, zkrátka oni se prostě před vnímáním té situace uzavírají, takže společnost se polarizuje a na jedné straně tady obrovská skupina těch, kteří nevnímají, že něco je čím dál víc špatně, a na druhé straně je tady rostoucí skupina těch, kdo se probouzejí, kdo už vidí, že něco je špatně, ale v podstatě se to bojí říci, tak tohle není ten vysněný západ, na který jsme chtěli vstoupit v roce 1989 po krátké oblevě a doby bezbřehé svobody. V devadesátých letech se to všechno začalo znovu lámat a dneska směřujeme v podstatě zpátky do socialismu a teď já chci zdůraznit, že když říkám, že směřujeme do socialismu, tak to není vůbec nic nadneseného, není to nic květnatého, je to prostě fakt, protože když se podíváte na vývoj veřejných financí, tak zjistíte, že už v podstatě polovina výkonu ekonomiky je dneska přerozdělovaná státem, to znamená, my už jsme z poloviny, socialistická ekonomika, před rokem 89 bylo přerozdělováno státem něco přes 80 % HDP, tedy hospodářského výstupu a byli jsme ryze socialistická ekonomika, 100 procent výkonu nemohlo být přerozdělováno v historii nikde nikdy. O to se pokusili komunisté během několika dějinných příkladů. Pokusil se o to Stalin během válečné ekonomiky, pokusil se o to třeba polpot, pokusil se o to Mao ce Tung. Vždycky to skončilo hladomorem a totální kalamitou a mrtvými. Takže 100 procent ekonomiky spravované státem, to je komunismus, a to je technicky neproveditelné. No a my jsme dneska poloviční socialismus, protože už jsme zhruba na 50 %, takže když říkám, že se vracíme před rok 89, není to vůbec žádná nadsázka, to je prostě tvrdý statistický fakt. Když budete poslouchat vládu, tak zjistíte, že vláda je neustále povinně optimistická, poradci vlády, vládní ekonomové, členové vlády, všichni nám vykládají, jak už směřujeme ke šťastným zítřkům, jak už byla doba covidová, překonaná, že všechno zlé, co se u nás děje, že za to může třeba válka na Ukrajině a tak dál, vždycky tam jsou nějaké výmluvy, kdo za to může, ale faktem je, že statistika neukazuje, že bysme směřovali k těm lepším zítřkům. Vláda vám třeba řekne, že se zlepšují veřejné finance, protože vláda přijala nějaký daňový balíček, kterému říká konsolidační balíček a že na základě toho se veřejné finance zlepšily. No jo, ale vláda už vám neřekne kontext. A ten kontext zní, že v tom době, v té době socialismu před rokem 1989 my jsme jako Československo měli v vyrovnané veřejné finance, my jsme neměli žádný velký veřejný dluh, naše veřejné finance byly v podstatě v pořádku, ale ten problém, který u nás byl, spočíval v tom, že stát vlastnil a přerozděloval skoro všechno a to, co dneska dělá vláda, je, že ona sice trochu možná zlepšuje veřejné finance, trochu možná zlepšuje schodky státního rozpočtu, ale za cenu toho, že neustále meziročně rostou jak příjmy, tak výdaje státního rozpočtu, a to o víc než o inflaci. To znamená, že ten stát se neustále rozpíná, to znamená, že my se vracíme k tomu socialismu před ten rok 89. To jsou prostě statistická fakta. Stačí, když se rozkliknete stránky ministerstva financí a podíváte se na vývoj státního rozpočtu v meziročním srovnání a podíváte se, jak se vyvíjí příjmy a výdaje tohoto státního rozpočtu a tam se například dočtete položku, že transfery příspěvkovým organizacím, tedy v podstatě dotace, vzrostly meziročně o 26 %, o 26 % se zvýšil tento typ dotací a vláda říká, že všechno je v pořádku a že se zlepšují veřejné finance, to prostě není pravda. No, a tahle frustrace, kterou já zažívám v té poslední době, která je spojená hlavně s tím, že tedy mnoho těch podnikatelů pláče nad svým podnikáním, nad tím, že jsou likvidováni, ale že se v podstatě bojí ozvat, protože mají pocit, že když budou mlčet, budou s tím systémem konformní, tak se ještě nějakou dobu udrží. Tak tahle moje frustrace vyústila v určité rozhodnutí. Jedna věc je nevědět, co se děje, a mlčet, to je samozřejmě akceptovatelné, pokud ale víte, co se děje a mlčíte, tak to znamená tolerování toho zla a tolerovat zlo je zlo samo o sobě, takže já nechci tolerovat tohle zlo, já nechci tolerovat, mlčky souhlasit s tímto ničením naší ekonomiky a s ničením v podstatě našich civilizačních hodnot. A proto jsem se rozhodla k něčemu, o čem jsem roky doufala, že se mi to vyhne, co jsem nikdy nechtěla dělat, ale co teď? Mám pocit, že už mě k tomu situace dotlačila, totiž budu kandidovat do senátu a za chvíli vám vysvětlím, proč. Svoje síly jsem spojila se stranou svobodných, protože je to podle mého soudu jediná skutečně pravicová strana v České republice, a byť je to zatím Malá Strana, vidím v ní velký potenciál a já chci vrátit pravici její skutečný obsah, pravice u nás v podstatě zanikla, strany, které původně byly pravicové, zejména mám na mysli ODS, se posunuly doleva, protože jestliže nějaká strana přijme daňový balíček, který zvětšuje zdanění a zvětšuje stát. Což přesně sedí na ODS, tak to prostě není pravicová strana, ona sice o sobě jako pravicové straně mluví, ale její reálné kroky tomu absolutně neodpovídají. Čili ODS je už dneska pouze karikaturou té původní strany, která to kdysi byla, proto strana svobodných je pro mě jediná akceptovatelná a v rámci této strany svobodných na podzim budu kandidovat do senátu, ano? Jsem jeden člověk. Samozřejmě, že i kdybych se do toho senátu dostala, tak to nebude znamenat žádnou velkou revoluci v nastavení české ekonomiky, a přesto se domnívám, že má smysl neházet flintu do žita a že každý jednotlivec, ať už v rámci europarlamentu nebo senátu, anebo Poslanecké sněmovny. Je ohromně důležitý, protože, víte, i v padesátých letech minulého století existovaly velké rozdíly mezi zeměmi socialistického bloku, například v Sovětském svazu probíhaly stalinské čistky, existovaly tam gulagy, u nás v padesátých letech to nebylo snadné. Lidé z politických důvodů přicházely o práci, mnozí z nich seděli ve vězení, několik lidí zaplatilo i životem, ale zdaleka ten systém nebyl tak strašlivý, jako byl v Sovětském svazu a ten rozdíl, proč ten systém nebyl tak strašlivý, byl v tom, že u nás jsme nikdy nedošli do takového extrému, jako došli v Sovětském svazu, a než jsme do toho extrému my stačili dojít, tak se situace v Sovětském Rusku už zase začala obracet. Začalo tam docházet k mírné oblevě, takže u nás jsme nikdy vlastně nestihli dojít do těch nejhorších konců a už to je ten důvod, proč má smysl všechny ty špatné věci, které se momentálně dějí, má smysl brzdit? I malé brzdění těchto věcí je smysluplné, protože potom nestačíme dojít do těch nejhorších konců. Stačí se podívat například na rozdíl mezi českou, německou energetikou, německá energetika i v daleko extrémnějším stavu než česká, daleko víc se v Německu tlačí na zelené obnovitelné zdroje, Němci si vypnuli svoje jaderné elektrárny. Kdybychom my udělali totéž, co udělali Němci, naše energetická krize by byla ještě mnohem horší, než jaká byla dneska. Jsme ve stavu, kdy v podstatě Němci od nás naší stále ještě v uvozovkách, levnou energii nakupují, kdybychom my byli tak extrémní, jako jsou dneska Němci, situace u nás by byla totálně neúnosná, a to je přesně ten důvod, proč má smysl i v několika málo lidech brzdit implementování těch změn, které k nám přicházejí ze západu. Já vám nebudu říkat to, co asi chcete slyšet, totiž, že se nějakými parametry dá ta situace úplně pozměnit a vylepšit to už se dneska nedá. Rozhodně není pravda, že můžeme tady pošudlat jednu daň tady trošičku zkrátit jednu dotaci a zase bude dobře. To jsou takové parametrické změny, které odpovídají třeba Dubčekovu pražskému jaru v roce 1968 nebo Gorbačovově perestrojce v osmdesátých letech. Ne, že by to bylo špatné, znamenalo to určitou oblevu a úlevu, ale to byly právě ty změny, které umožňovaly tak nějak trošku lépe žít v rámci té totality, ale rozhodně to nebylo poražení té totality k tomu, abychom se my vymanili z toho socialistického systému, tak jsme museli projít zcela zásadní transformací ekonomiky na začátku devadesátých let. No a vzhledem k tomu, že jsem právě řekla, že už v podstatě 1/2 českého hospodářství dneska je socialistická, tak dneska už se to opravdu nedá pošudlat nějakými parametrickými úpravami, abychom my se mohli znovu vrátit k prosperitě, tak musíme projít naprosto zásadní proměnou celé ekonomiky, ekonom v podstatě má jasno v tom, jakým způsobem ta proměna musí vypadat, ale problém je v tom, že zatím potom ještě není celospolečenská poptávka, zatím ještě se neprobudilo dostatek lidí, takové množství, jako se probudilo třeba v roce 1989. Navíc jsme ještě příliš ovlivňováni tím vývojem v západní Evropě, který směřuje k nám, a proto v tuto chvíli ještě nejde takhle jednoduše udělat ono vylepšení a znovu nastartování české ekonomiky. Ale v okamžiku, kdy známe diagnózu a víme, co je špatně, tak můžeme alespoň ty špatné věci brzdit do té doby, než čas nazraje na tu zásadní společensko ekonomickou přeměnu celé ekonomiky a potom můžeme být tedy připraveni do těch změn pozitivně nastoupit. Jak tedy zní ona diagnóza těch problémů? Nejenom české, ale obecně evropské ekonomiky, ta diagnóza zní tak, že celá Evropa byla zachvácena novou levicovou progresivistickou kolektivistickou ideologií, která se nazývá esg nebo isg a jejímž nejviditelnějším projevem, takovou špičkou ledovce je Green Deal, ale Green Deal není jediným projevem téhle ideologie. Dalšími projevy jsou například různé genderové ideologie nebo kontrola svobody slova, ona rétorika o dezolátech a dezinformacích a podobně. Musíme si uvědomit, že zatímco ekologie je skvělá věc, tak Green Deal nemá s ekologii vůbec nic společného a je to v podstatě pouze ona levicová kolektivistická ideologie, jejímž cílem je v podstatě likvidace evropského průmyslu a likvidace evropského blahobytu, tahle ideologie musí být absolutně odmítnutá, jestliže tedy máme brzdit ono zlo a jestliže máme brzdit ony negativní změny, které se u nás stále ještě dějí a stále ještě se stupňují, tak musíme vyjít ze tří myšlenkových východisek, musíme být z toho, že absolutně odmítneme Green Deal, že vyhlásíme nulovou toleranci pro Green Deal. Pozor, nemá to nic společného s ekologií. Za druhé si musíme jednoznačně zachovat českou korunu, protože pokud si ji nezachováme, pokud přijmeme euro, tak tím v podstatě dáváme evropské centrální bance bianco šek na zavedení digitální měny centrální banky, což znamená absolutní sledování našich občanů a v podstatě čínský kreditní systém. Velký bratr. No a za třetí, musíme začít dramaticky odbourávat dotace, dotace dneska jsou hlavní příčinou toho, proč stát už tvoří polovinu ekonomiky a proč například není na důchody pouze dotace? Sami o sobě dneska představují zhruba 1/3 státního rozpočtu. Pokud bychom odbourali ideologicky motivované dotace, které souvisejí s Green Dealem, s gendery, s dotováním neziskovek, které do našich dětí cpou věci o genderu ve školách a tak dál. Pokud bychom tohle všechno odbourali, najednou by nebyl třeba ani problém s důchodovou reformou. Asi vás to překvapí, ale ony ty veřejné finance samy o sobě nejsou až tak špatném stavu, to, co tam je naprosto kalamitní, je právě ona složka dotací, takže dotace musíme začít dramaticky odbourávat. I jeden jedinec v jakémkoliv zastupitelském sboru, ať už to je europarlament, senát nebo Poslanecká sněmovna, jeden člověk může vždycky hlasovat podle těchto tří základních myšlenkových pilířů, a pokud vždycky zvedne ruku, anebo naopak nezvedne ruku v souladu s těmito principy? Nikdy nezvedne ruku pro zvýšení daní, vždycky zvedne ruku pro odbourání regulací, vždycky zvedne ruku proti čemukoliv, co souvisí s Green dealem a tak dál, potom jeden jednotlivec může brzdit to zlo, které se na nás hrne a může způsobit, může být onen jazýčkem na vahách, který způsobí, že bude rozdíl mezi naší zemí a mezitím třeba ještě daleko větším zlem, které zachvátí některé západní země a pokud se nám podaří tohle zlo brzdit, tak já jsem přesvědčená o tom, že to dějinné kyvadlo se překlopí zase na obrácenou stranu, protože žádný nesvobodný systém netrvá donekonečna a nazraje celospolečenská poptávka k tomu, abychom provedli přeměnu české ekonomiky a přeměnu české společnosti něčemu lepšímu a zažili další svobodné období, tak, jako jsme ho zažívali ve svobodných devadesátkách. To je ten důvod, proč jsem se rozhodla letos kandidovat do senátu.

Oblíbené štítky

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31