Zálom: Svátek pana ministra Babiše

Zálom: Svátek pana ministra Babiše

Únorovým pučem začala čtyřicet let dlouhá éra systematického a téměř úplného pošlapávání svobody tohoto národa. A není žádná náhoda, že za jeden z prvních cílů svého frontálního útoku na svobodu si komunisté zvolili malé podnikatele – živnostníky, soukromé zemědělce, řemeslníky, majitele dílen, atd. Protože jak nejlépe ovládnout lidi? Přece tím, že je napřed zbavíte jejich výdělku a postupně je ožebračíte.

Únor 1948 je důvodem k zamyšlení, ale rozhodně není co slavit.

Ale moment! Nepochybně bychom našli několik jedinců, pro něž je výročí Února 1948 důvodem k oslavě. Například takový pan ministr Babiš! Jeho politika je pro malé a střední podnikání stejnou ničivou hrozbou, jako politika soudruhů, kteří se k neomezené moci dostali po Únoru. Liší se ideologií (trochu), liší se aktuálními politickými možnostmi (naštěstí), ale jeho nenávist vůči svobodě je naprosto srovnatelná. Stejný je i jeho politický cíl: ovládnout co největší počet lidí všemocným státem, učinit z nich nevolníky – nejprve ekonomické, a posléze nevyhnutelně i politické.

Komunisté na podnikatele, které nejprve ve svém programu slíbili když ne přímo podporovat, tak alespoň tolerovat, uvalili bezpočet povinností a svázali je desítkami nařízení, čímž jim normální podnikání v podstatě znemožnili. Ty, kteří pak nezvládali tyto povinnosti plnit, ostouzeli jako parazity, podvodníky či keťase. To, co zbylo, pak komunisté převzali pod státní podniky a družstva, a bývalí živnostníci či soukromí zemědělci měli nadále cejch třídního nepřítele a čelili soustavnému pronásledování.

V čem se zásadně liší politika Andreje Babiše, který využije každou příležitost, jak malé a střední podnikání zatížit dalším břemenem, jako je elektronická evidence tržeb či povinné hlášení DPH? Praktické důsledky vidíme – od začátku zavedení EET pro restaurace a hospody stovky jejich majitelů své podnikání ukončily. A další budou nepochybně následovat. Což panu Babišovi nevadí – naopak, připomíná starostům obcí, že mají možnost zavřené hospody převzít a provozovat sami, pod hlavičkou obecního úřadu, a dokonce tak budou z povinnosti EET vyjmuti!

I zástupy podporovatelů politiky Andreje Babiše jsou v zásadě stejní, jako davy na Staroměstském náměstí 25. února 1948. Babišova kobliha je dnes jen jakýmsi modernějším, pocukrovaným médiem, jehož náplň se však za 69 let v ničem zásadním nezměnila. Tou náplní je vražedná nenávist vůči svobodě, vůči individualitě, vůči schopnostem a charakteru.

Babiš a jeho třídní boj

Jeden zásadnější rozdíl zde je: Andrej Babiš nemá prozatím k dispozici žádnou svoji policii ani žádnou „ozbrojenou pěst pracující třídy“. To je však rozdíl jen co do kontextu metod, ne co do morálních kvalit nebo do oprávněnosti cílů.

Ať už se revoluce proti svobodě děje během několika málo dní vládní krize podpořené cizím diktátorem a pasivitou nemocného prezidenta, nebo se odehrává dlouhodobě, soustavně, salámovou metodou, pokojně a klidně, konečný stav je stejný: národ plný nevolníků a žebráků, namísto hrdých a produktivních občanů.

Máme zatím díky odlišnému společensko-politickému kontextu možnost mluvit a nesouhlasit – a také možnost demokraticky volit, narozdíl od poválečných let, kdy v systému národní fronty žádná skutečná opozice v podstatě neexistovala. Mechanismy voleb jsou zatím stále funkční a mohou současný trend zvrátit – zvolí-li občané správně.

Zároveň ale funguje mechanismus na němž stavěli komunisté v roce 1948, tedy koncept třídního boje. Ačkoliv to tak dnes nikdo nenazývá, ministr Babiš s tímto konceptem operuje, vyvolává nedůvěru a nepřátelství svých příznivců vůči malým a středním podnikatelům a staví na tom svůj volební úspěch.

Vzpomeňme si tedy na Únor 1948 a uvědomme si, jak rychle lze ztratit svobodu, a jak těžce a dlouho se pak dobývá zpět. Ještě stále není nic ztraceno.

Opakování české zkušenosti s extrémně kolektivistickou totalitou se ještě lze vyhnout, začneme-li konečně něco dělat: důsledně a principiálně hájit svobodu jednotlivce proti latentním diktátorům, kteří by nás o ni chtěli zcela připravit.

A co na závěr? Co takhle popřát panu ministru Babišovi k výročí Února 1948 vše nejlepší? Pěkně tento svůj svátek oslavte – dokud můžete. Protože konce diktátorů a totalitářů bývají zpravidla rychlé a vždy neslavné.

Luboš Zálom,
místopředseda středočeského KrP

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Libor Vondráček v debatě o dotacích pro Agrofert hájil nárokové dotace jako systém, který má po splnění podmínek fungovat stejně pro všechny. V pořadu Události, komentáře se s Markem Výborným přel o to, zda je současný postup vlády a resortů dostatečně jistý, nebo naopak zbytečně riskantní.

Debata se točila kolem posledního dopisu Evropské komise a kolem toho, zda české úřady mohou dál vyplácet dotace firmám z Agrofertu. Výborný tvrdil, že bez jasného vyřešení střetu zájmů Andreje Babiše nelze mít jistotu, že peníze nebudou později problém. Vondráček naopak upozorňoval, že poslední oficiální stanovisko Bruselu dalo za pravdu Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu v části týkající se nárokových dotací, a že je proto rozumné vycházet z toho, co je právě teď oficiální, ne ze spekulací.

Nárokové dotace

Vondráček opakovaně vysvětloval rozdíl mezi nárokovými a nenárokovými dotacemi. Nárokové dotace podle něj nejsou výhodou pro konkrétní firmu, ale nástroj, na který má po splnění podmínek nárok každý, kdo je splní. Použil k tomu i obraz „dotace na mrkev“, aby ukázal, že v takovém systému nerozhoduje, kdo přesně podává žádost, ale jestli jsou splněná pravidla.

Zároveň ale šel dál než jen k obhajobě jednoho dotačního režimu. Řekl, že obecně je proti všem dotacím a že zemědělské dotace by měly být zrušeny v celé Evropské unii. Pokud už ale tento systém existuje, pak podle něj platí, že nečerpání nárokových dotací je pro české zemědělce konkurenční nevýhoda. Z tohoto pohledu je pro něj důležitější rovnost podmínek než snaha dotace vykládat tak, aby v konkrétním případě někoho poškodily.

Riziko a právo

Výborný se snažil debatu vrátit k tomu, že stát má chránit veřejné peníze a nenechat se zahnat do situace, kdy zůstane bez právní jistoty. Vondráček na to reagoval opatrněji: pokud existuje riziko arbitráží, je podle něj lepší postupovat podle posledního oficiálního stanoviska a nesnažit se hned přerušit vyplácení podpory jen z obavy, že by někdy v budoucnu mohl vzniknout spor.

Tento postoj mu vycházel z jednodušší logiky, kterou v debatě držel od začátku: stát nemá vytvářet pravidla, která některým subjektům dávají konkurenční nevýhodu, pokud už jsou podmínky nastavené jako univerzální. Neobhajoval Agrofert jako výjimku, ale spíše bránil systém, v němž mají všichni hráči stejná pravidla. V tom se jeho argumentace odlišovala od Výborného, který víc tlačil na právní opatrnost a riziko budoucích sporů.

Zákon a střet zájmů

Výrazná část sporu se odehrála kolem návrhu změny paragrafu 4c a kolem toho, zda má stát zpřesnit pravidla tak, aby nárokové dotace nebyly automaticky spojované se střetem zájmů. Vondráček opakoval, že zákon má podle něj oddělit reálný střet zájmů od situací, kde dotace plynou automaticky podle předem daných pravidel. Tím se snažil vysvětlit, že návrh nemá někoho vyvinit, ale odstranit nejasnost, která v praxi působí problémy.

Výborný naopak tvrdil, že taková změna by mohla oslabením pravidel pomoci Andreji Babišovi a fakticky zmenšit prostor pro pozdější vymáhání neoprávněně vyplacených peněz. Vondráček na to reagoval tím, že čím méně dotací a méně složitých rozhodnutí, tím méně možností pro chyby, které se projeví až po letech. Tahle linie mu seděla: nešlo o velká gesta, ale o technický, a přitom politicky čitelný důraz na jednoduchost a předvídatelnost.

Vyznění debaty

Celkově Vondráček v pořadu nepůsobil jako vítěz, ale jako ten, kdo dokáže svou pozici udržet bez zbytečné agresivity. Mluvil srozumitelně, nepouštěl se do osobních útoků a držel se toho, že v systému dotací je největší problém nepřehlednost a zpětné přehodnocování pravidel. Právě díky tomu vyzněl pro něj večer relativně příznivě, i když šlo o spor, v němž měl proti sobě ostře naladěného Marka Výborného.

Vondráčkovo vystoupení tak posloužilo spíš jako ukázka jeho stylu než jako demonstrace síly. Nešel do debaty s velkými hesly, ale s konkrétními argumenty o nárokových dotacích, právní jistotě a smyslu státních zásahů. A právě to mu v této konfrontaci pomohlo vyznít dobře, aniž by text musel přecházet do nadměrného chválení.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31