KREMLÍK: Masaryk a Klaus: Nový spor o Rukopisy

KREMLÍK: Masaryk a Klaus: Nový spor o Rukopisy

Masaryk ani Klaus se nikdy nebáli jít proti názoru většiny, proti „konsensu“. Tehdy Masaryk bojoval proti vědeckému podvodu s Rukopisy. Nyní Klaus bojuje proti „velkému podvodu s globálním oteplováním“.
( Projev na shromáždění k oslavám založení republiky, 28. říjen 2010 )
Dnes si připomínáme Tomáše Garrique Masaryka jako zakladatele státu. Kdo ale byl Masaryk?  Nezastírá nám onen obraz bělovousého starce na koni toho skutečného Masaryka? 

Co by asi Masaryk zastával za názory, kdyby žil dnes?

Slýcháme, že prý se máme sklonit před Lisabonskou smlouvou, protože její odpůrci jsou v menšině? Že prý bychom se dostali do izolace. Prý máme věřit v lidmi zaviněné katastrofické klimatické změny, protože odpůrci této věci jsou v menšině? Většina odborníků se prý nemůže mýlit.

Co by na to řekl Masaryk?

Víme jedno. TGM se nikdy nedal zastrašit názorem většiny. Neohlížel se na konsensus. Mnohokrát se postavil proti obrovské přesile, když viděl, že většina se mýlí.

Když vyhlásil svůj program národní nezávislosti, byl s tímto postojem sám.  Většina české politické veřejnosti si nedokázala představit, že by se Češi odtrhli od Vídně a založili si republiku.

Nebýt Masarykovy tvrdohlavosti a odvahy jít proti proudu, demokracii bychom neměli.

Vzpomeňte si na hilsneriádu, kdy jako jediný se zastával židů obviněných z rituální vraždy. Obhajovat židy tehdy bylo politicky nekorektní. Ale Masaryk říkal co si myslí a pranic ho nezajímalo, jak velký dav proti němu stojí.

(Mladý Masaryk, černá ovce národa… ještě než se stal „tatíčkem“)

Masaryk se postavil proti veřejnému mínění i ve sporu o Rukopisy.

Rukopisy údajně měly dokazovat, že česká kultura je stejně starobylá jako kultura germánská. Byly to ale padělky. Masaryk tento vědecký podvod pranýřoval a byl za to napadán, že zrazuje české vlastenectví.

Masarykova neústupnost a odvaha postavit se proti davu mi připomíná jiného našeho presidenta. Nebyl jsem vždy Klausovým příznivcem. Ale vidím, že Václav Klaus na rozdíl od jiných politiků se netočí jako korouhvička podle toho, od koho mu kápne víc peněz či hlasů. Touto odvahou a zásadovostí si získal obdiv a úctu i u lidí, kteří mu kvůli privatizaci nemohou přijít na jméno. Včetně Miloše Zemana.

Mezi profesorem Klausem a profesorem Masarykem je více podobností. Oba šli proti proudu a kritizovali populární vědecký podvod. Rukopisy. Podvod s globálním oteplováním.

Masaryk byl napadán, že je zaprodanec Němců. Klaus je napadán, že je zaprodanec ropných korporací. Masaryka okřikovali, ať se do sporu neplete, vždyť není historik ale filosof. Klause okřikují, že jej ekonom a ne klimatolog.

Čelní básníci, ať už to byla třeba Eliška Krásnohorská nebo Hejduk, psali proti Masarykovi jedovaté verše… Vrcholem bylo, co o něm napsaly vlivné Národní listy: „Jdi k čertu, ohavný zrádče… Jdi, přimkni se k nepříteli, jemuž sloužíš. My tě z našeho národního těla vylučujeme jako šerednou hlízu.“

Porovnejte s články v dnešním tisku, kde Klause ostouzejí jako zaprodance Ruska, Lukoilu, ropných korporací. Vzpomeňte na štvavý happening “Už Dost“ na Hradě, kde se střídali lední medvědi a přední intelektuálové, aby si plivli na Masaryka… totiž na Klause. Hejdukovu úlohu zastal spisovatel Viewegh, který presidenta označil za šíleného staříka.

O Climategate z médií neuslyšíte. Žurnalistika selhává stejně jako tehdy. Masaryk píše: „Žurnalistika – zejména mocné „Nár. Listy“ – postavila se proti mladší generaci vědecké, a spor byl pak netoliko o obsah rukopisů, nýbrž o svobodu myšlení. Žurnalistika svobodomyslná sloužící pokroku, stala se zpátečnickou; na omluvu její budiž ovšem připomenuto, že proti mladší generaci vědecké stála i starší generace vědecká, alespoň spisovatelská a učitelská. Mužové, jako Tomek aj., neštítili se v otázce vědecké hlasovati.“

I dnes vidíme, že místo důkazů se hlasuje. Počet vědců konsensu je pokládán za argument. Nerozhodují ale snad ve vědě spíše důkazy než to, kdo kolik zvedne rukou?

(Vlevo Václav Hanka, autor „Rukopisů“. Vpravo Michael E.Mann, autor Rukopisu hokejkového. Jako by si z oka vypadli)

Tehdy i nyní vidíme snahy umlčet kritiky Rukopisů. Obhájci podvodu intrikovali až ve Vídni, aby Masaryk byl z university vyhozen. Podařilo se jim alespoň zablokovat jeho kariérní postup. Na řádnou profesuru musel čekat celých 14 let. Stejně se zachází s dnešními kritiky Rukopisů klimatologických. Nesmějí publikovat, nejsou zváni na konference, nedostanou granty.

Lze soudit, že mnozí obhájci zfixlovaných klimatologických grafů to mysleli dobře. Mysleli, že se blíží klimatická katastrofa a zoufali si, že nemají dostatek přesvědčivých důkazů. Báli se že budeme-li čekat na důkazy, bude už pozdě. Tak si je v dobré víře vymysleli.

O něčem podobném píše Masaryk:  „ Ve sporu a boji o Rukopisy královédvorský a zelenohorský pociťoval jsem především mravní význam pro náš národ, totiž že vynikající spisovatelé chtěli národu pomoci nepravdou, lží. Lež bývá zbraní slabého, potlačeného, a lež sama je slabá. Jest sebeklamem, sebeobelháváním. Falešné Rukopisy nám nepomohly. Přímo úžasem mne naplňovaly důkazy obhájců, že podvrhy jsou základem všeho našeho kulturního úsilí; že se bez nich propadneme.“

Na závěr úryvek z knihy, která o Masarykovi vyšla v 60. letech 20 století:

„Podle našeho názoru třeba právě z oné rukopisné kampaně se poučit, ne jak je „věda“ sebeuspokojivě úžasná a krásná, ale právě naopak, jak obtížné je, aby si věda zachovala čistý štít… Nemělo by se zapomínat na to, že v době, kdy boj o Rukopisy vášnivě zuřil, byla to jen menší část vědců, kteří měli odvahu onen „princip vědy“ neohroženě hájit… Neměla by spíše tato skutečnost poskytnout memento současnosti? Či snad existují nějaké „záruky“, že dnes podobná „tabu“ ve vědě již vznikat nemohou, že se podobné zápletky nemohou opakovat?“

Prorocká slova. Uběhlo sto roků a je tu nový spor o Rukopisy. A znovu vidíme, že jen menšina akademiků se odváží podvody odsoudit nahlas.

Dnes, když si připomínáme presidenta zakladatele, česká akademická obec by se měla  zamyslet nad změnami klimatu a aférou Climategate. Není na čase přerušit mlčení?

Jim je určena výzva Tomáše Garrique Masaryka: „Proč se neřekne pravda?“

Dodatek: http://www.tydenvedy.cz/sd/novinky/hlavni-stranka/zmeny_klimatu.html  (Rok po Climategate AV ČR nepozvala na panelovou diskusi o globálním oteplování ani jednoho z kritiků IPCC. Je to jako pozvat k soudu jen obhájce a žádného žalobce. Podivný soud. Přitom tématem diskuse je „V čem se mýlí takzvaní klimaskeptici?“ Ale jen tak lze zajistit, aby si diváci nedejbože neudělali  na věc vlastní názor.)

Reference:

http://kix.fsv.cvut.cz/~gagan/jag/rukopisy/osobnost/tgm/machov-2.htm

http://kix.fsv.cvut.cz/~gagan/jag/rukopisy/osobnost/tgm/otazka.htm

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.

Spor o NATO

Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.

Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.

Prezident a Ústava

Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.

Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.

Mandát a odpovědnost

Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.

Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.

Napětí mezi Hradem a vládou

Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.

Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.

Celkové vyznění

Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.

Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31