Komárková: Problémy chovatelů exotických zvířat

Komárková: Problémy chovatelů exotických zvířat

V následujícím článku bych chtěla hovořit o chovatelích exotických zvířat – tedy těch, co nemají jen kočku a psa, ale také třeba nějakého toho hada, nebo lišku nebo dokonce nějakou větší kočku jako je třeba tygr.

Chtěla bych na tohle téma otevřít společenskou diskuzi. Současná diskuze o exotických zvířatech je velice jednostranná. Je slyšet pouze hlas odpůrců veškerých chovů. Zpravodajská média čas od času vytáhnou případ, kdy nějaký chovatel udělal chybu, zvíře mu uteklo nebo někoho zranilo. Zprávy jednoznačně prezentují chovatelé jako nezodpovědné pitomce, kteří mají zkreslené představy o tom, jaká zvířata jsou. Divoká zvířata nejsou hračky, ale nebezpeční tvorové, co mají vlastní hlavu. Dále je prezentují jako chamtivé kriminálníky, kteří mají doma množírny a chtějí vydělat spoustu peněz.

Mnoho zpravodajských médií také dává prostor jen odpůrcům exotických chovů. Dozvíme se od různých expertů, že „tato zvířata člověku do rukou v žádném případě nepatří“ a člověk by „vůbec neměl právo něco takového vlastnit.“

Výsledkem je, že se chovy neustále zpřísňují. Prodlužuje se seznam zvířat, která jsou z různých důvodů zakázaná, pravidla jsou stále složitější, a čím dál víc je obtížnější získat povolení k chovu. Omezení přichází jak ze strany národního státu, tak i ze strany Evropské unie.

Lidé obvykle tato opatření vítají, dokonce někteří považují chovy za týrání zvířat („Co kdyby někdo zavřel do klece tebe?“) a obecně současná společnost chovy exotických zvířat spíše odsuzuje. Svým způsobem je to pochopitelné – záleží jim na bezpečnosti lidí i zvířat. To je skutečně chválihodné.

Pokud ale chceme vidět úplný obrázek skutečnosti, je nutné se na věc dívat z více úhlů a znát obě strany mince.

A protože diskuze je jednostranná a hlasy chovatelů vůbec nezaznívají, rozhodla jsem se tohoto úkolu zhostit.

Domnívám se, že obrovská většina chovatelů jsou dobří lidé, kteří svá zvířata milují, rozumí jim, obvykle mají i nějaké odborné znalosti, načtené knihy, zkušenosti a informace, které si vyměňují s dalšími chovateli – dnes třeba přes sociální sítě. Navíc mají ke svým zvířatům silný citový vztah, kdy nepředstavují jen jejich koníček, do kterého investují mnoho času, peněz a energie, ale také jejich dobré společníky.

Díky tomu je to právě soukromý chovatel, který má největší motivaci, aby jeho zvíře bylo šťastné, mělo vše, co potřebuje, aby bylo v bezpečí, neuprchlo a tak dále. Jejich motivace je dokonce daleko větší, než motivace úředníků, politiků, zoologických zahrad a různých dalších subjektů.

Ono to dává logicky smysl – představte si člověka, co se třeba zamiloval do rysů a úplně ho uhranuly, takže se staly jeho vášní. Začal je studovat, číst o nich knihy, googlit informace, ptát se ostatních chovatelů, cestovat k nim tisíce kilometrů, aby jim mohl pokládat otázky a nakonec si splní svůj sen a zvíře si pořídí.

Komu tedy na rysovi záleží nejvíce? Úředníkovi, který přijde chov zkontrolovat, jestli odpovídá zákonným podmínkám? Ostatním lidem? Zoologickým zahradám? Nikoliv. Je to právě ten chovatel. Spoustu lidí to ale vidí naopak. Když se jich zeptáte – byli byste raději, kdyby nějaké divoké zvíře jako je lev, bylo ve vlastnictví, nějaké státní instituce, zoologické zahrady, chovné stanice nebo v rukou soukromého chovatele? Pro spoustu lidí bude soukromý chovatel na posledním místě, ačkoliv pravda je taková, že právě u něj má zvíře největší šanci na šťastný život. A také je u něj nejvíce v bezpečí (tj. je to bezpečné jak pro zvíře, tak pro okolí), protože jak říkám – chovatel má větší motivaci a vztah ke zvířeti, než úředník, zaměstnanec zoo či nějaké instituce.

Zkuste se tedy na věc podívat z pohledu chovatele a zamyslet se.

Samozřejmě nijak nepopírám fakt, že někteří chovatelé jsou špatní, nezodpovědní, nezkušení, neodborní. A také nepopírám fakt, že lidí jsou omylní a dopouští se chyb.

Když vidíte ve zprávách, že někomu uteklo nebezpečné zvíře, tak hned máte pocit, že chovy jsou nebezpečná „sranda“, ale pravda je, že je to tzv. „cherry picking“, kdy vidíme jednoho špatného chovatele, ale nevidíme dalších 1000 dobrých chovatelů. To není atraktivní téma pro zpravodajská média – jak nějaký chovatel má 30 let zvíře, nikdy mu neuteklo, nikdy nikomu neublížilo, má šťastný život, výběh daleko větší, než jaký by mělo v zoo a dobrou péči. Ne, to nezaujme tolik, jako zpráva, že někomu utekl had.

Neexistují žádné statistiky, tvrdá data ani žádná objektivní informace toho kolika chovatelům z celkového počtu chovatelů zvířata utekla, kolik jich někoho zranila či dokonce zabila, prostě se jen předpokládá, že se to chovatelům děje zcela běžně a spoustu lidí to přijme jako fakt. A spoustu populistických politických stran si na rétorice o zpřísňování chovů nahánějí politické body, protože ví, že lidé podléhají davové hysterii a budou to podporovat.

Co ale na chvíli zahodit ten mediální obraz chovatele a zkusit je potkat v reálném životě? Zjistěte si, jestli ve vašem okolí není nějaký chovatel. Navštivte ho, poznejte ho, poznejte zblízka jeho zvířata, zeptejte se ho, jaký je jeho život a vztah ke zvířeti. Ptejte se ho, proč si ho pořídil.

Možná pak zjistíte, že věci nejsou tak, jak říkají v médiích.

Hlas chovatelů však není slyšet. Máme spoustu různých organizací, které bojují za různé druhy svobod. Majitelé zbraní. Homosexuálové. Matky, které chtějí rodit doma. Odpůrci povinné školní docházky. Ale chovatelé? Těch je příliš málo na to, aby mohli něco zformovat, bojovat za svá práva, své zájmy a otevřít veřejnou diskuzi. Spoustu z nich se také bojí o svá zvířata. Co kdyby jim někdo tajně hodil otrávené jídlo nebo urgoval státní správu stížnostmi, aby pak chovatel měl deset kontrol do týdne? Či dokonce aby se jim podařilo najít jednu drobnost, která není v souladu se zákonem X a Y a Z a na základě toho zvíře chovateli odebrat?

Není to jako když vám zabaví střelnou zbraň nebo auto. Ne. Ztratit zvíře pro některé chovatelé může být jako ztratit své vlastní děti, takže nemají zájem o to být středem pozornosti, objevovat se v médiích, mluvit někde veřejně a bojovat. Spoustu z nich jen chce, aby jim druzí dali pokoj a oni mohli žít svůj spokojený život.

A to je důvod, proč je veškerá veřejná diskuze jednostranná a je slyšet jen hlas odpůrců chovů. A proto jsem si dovolila se na věc dívat i z opačného úhlu. Zkuste to také.

Na závěr dodávám, že život chovatele je skutečně dobrodružný. Věci, které zjistíte ze společného života s nějakým zvířetem nikde jinde nenajdete. V učebnicích, ani v zoo, ani v dokumentech BBC nezjistíte o nějakém zvířeti tolik, jako když s ním žijete.

 

Lucie Komárková

členka Republikového výboru Svobodných

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Alois Sečkár

Alois Sečkár

Novinky

Nejnovější video

V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.

Spor o NATO

Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.

Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.

Prezident a Ústava

Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.

Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.

Mandát a odpovědnost

Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.

Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.

Napětí mezi Hradem a vládou

Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.

Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.

Celkové vyznění

Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.

Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.

Oblíbené štítky

Alois Sečkár

Alois Sečkár

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31