Josef Novotný: Jak řídit dopravu ve svém kraji (a nezbláznit se při tom)

Josef Novotný: Jak řídit dopravu ve svém kraji (a nezbláznit se při tom)

Kraje mají dva prioritní úkoly. Zajišťovat dopravní obslužnost a správu silnic 2. a 3. třídy. Ač je mi to líto, kraj nestaví dálnice. Je proto úsměvné, když na bilboardech vídávám vysmátou Jermanovou s heslem „Dálnice, dálnice, dálnice.“ Ministři z její vlastní partaje nepostavili ani jeden kilometr dálnice. Místo toho se nekonečně „opravují“ svodidla a je na výsost drzé slibovat dálnice a obchvaty. Je to jako byste po lidech házeli rajčata a pak jim slibovali dotovaný kečup.

Dálnice jsou v současné době především nástroj, jak z lidí tahat peníze a ty pak rozmrhat bůhví kam. Jen si to spočítejte, sotva sednete do auta nebo kamionu, už platíte. Silniční daň, dálniční známku, mýtné pro kamiony, DPH, povinné přimíchávání eko-nafty a spotřební daň na PHM. Sem tam i nějaká ta pokuta za vysokou rychlost na klidném rovném úseku (kde se to snadno měří, dohledá a vymáhá).

Že mýtné není daň? Ale je. Mýto ve výsledku neplatí ani spediční, ani dopravní firma, ale distributor, protože ve faktuře za dopravné se mu promítne ta korunka navíc. A tu korunku navíc se pak promítne ve finální ceně služeb. Není to zanedbatelná daň, to mýtné. Jednalo se o 9,7 miliard za rok 2015 , které putují do Státního fondu dopravní infrastruktury (celkové příjmy SFDI se pohybují v řádu 40 miliard). SFDI v roce 2015 dal krajům na silnice 2. a 3. třídy 4,4 miliardy.

Všimli jste si, že řada spojů na hranicích kraje na sebe nenavazuje? To je tím, že se málokdy dva sousedící kraje dohodnou, kdo bude platit za autobus, který pokračuje do vesnice v sousedním kraji a zase naopak. Základní příčinou problému je už jen to, že kraj má za úkol dopravu nejen objednávat, ale i platit. Jak teda zamezit plýtvání za poloprázdné autobusy nebo couráky? Berme tedy v tom případě hromadnou dopravu jako sociální službu. Autobus pro školáky, který je vyzvedne a rozveze. Mikrobus pro seniory, který je na objednání zaveze a budou to mít ještě s větším komfortem. Je to mnohem levnější než dotovat spoje, které v „sedle“ jezdí poloprázdné. Tato forma „uberizace“ krajské dopravy se mi líbí. Slyšel jsem i o případech v ČR, kde to funguje na podobné bázi, vesničky nemusí tedy pak platit „výpalné“ kraji za předražené poloprázdné spoje.

To, že stát a státní instituce mají monopol na objednání stavby a správu komunikací je opět základní příčinou problému nízké kvality naší dálniční a silniční sítě. Znám tu typickou otázku ďábla advokáta. „Kdo by bez státu stavěl silnice?

1. Buď nikdo.

2. Nebo stavební společnost, které pak komunikace bude patřit.

Ani jedna z alternativ mě neděsí. V prvním případě ušetříme peníze za vyhozené naprojektované dálnice a silnice, které se stejně nikdy nepostavily. Méně politiků pak i skončí v žaláři a ubude korupce.

V případě druhém se nabízí velice atraktivní varianta. Soukromník na vlastní riziko za vlastní peníze bude muset vyjednávat o podobě a velikosti komunikace. Z čísel vyjadřující hustotu dopravy v daném úseku si vypočítá předpokládanou poptávku po počtu pruhů. Soukromá firma bude muset vyjednávat o koupi pozemků nebo jejich pronájmů. Nemůže tedy nikdy dojít k vyvlastnění nebo znárodnění půdy ve jménu stavby státní dálnice. Stavební firma nebude moci vylobovat přes úřad demolici vašeho domu. Bude se prostě muset dohodnout s vámi, ne jako ve filmu Stopařův průvodce po galaxii. Stavební firma také bude muset vyřešit protihlukové a protiemisní opatření. V soukromém sektoru se naopak vlastnické právo velmi respektuje a s tím i spojené prostředí v okolí vašeho soukromého majetku. Dále také platíte přímo za užívání komunikace. Vaše peníze jdou přímo na provoz komunikace. Není to tedy forma daně, která se někam rozkutálí jako v případě mýtného. I zde v tomto případě odpadá potenciální korupční rizika, protože se do toho stát a kraj moc nemíchá, má jen dozorující roli v podobě zajištění smluvních podmínek pro bezplatné užívání pro sanitní vozy atd.

V případě státní silnice se dnes práva pořádně ani nedovoláte. V soukromé sféře budete moci případně žalovat stavební firmu za nedodržení smluvních podmínek ohledně výstavby a provozu. Máte s ní jako obyvatel přilehlé vesnice smluvní podmínky, které by byly vymahatelné. U soukromé dálnice se vám také nemůže stát, že by na svodidlech nepracoval nikdo a bylo zde pět zúžení (jako minulý měsíc směrem na Liberec). Soukromník má prioritní zájem a to uspokojit své zákazníky. V dnešní situaci se na ŘSD obrátit nemůžete. Řeknou vám, že jim to je líto a dají hezkou ceduli, že fňuk fňuk, slza ukápla, ale je nám to fakt líto, opravovat svodidla budeme donekonečna, ale dělníka neuvidíte ani jednoho. Na nikoho se obrátit nemůžete a stížnosti? Ale kdepak…

Řeknu vám hypotetický scénář s nadsázkou. Řekněme, že stát jako jediný provozuje výrobu obuvi.Vy platíte daň z podrážky, daň za výšku podpatku (čím vyšší, tím progresivnější sazba) a dále chodeckou daň za opotřebování chodníků. Ve vašich botách je povinně nainstalované čidlo, které tuto daň podle výkonového klíče vybírá. Chodecká policie vás pokutuje za nepřiměřeně rychlý běh na chodnících, kde nemáte běhat rychle. Z bot se vybere 125 miliard. Na výstavbu chodníků se dá hypotetických 50 miliard. Jak to celé dopadne? Nosit boty na podpatku bude známka luxusu, že si to dotyčný dokáže dovolit. Nebo lidé raději budou chodit bosky…

Projekty na výstavbu soukromých silnic a dálnice, ale nejen jich je v Evropě a ve světě celá řada. V Polsku ty nejlepší dálnice (a asi pořádně jediné) jsou ty soukromé. Úsek mezi Krakowem a Katowicemi za deset zlotých a s pohodlnými 140 km/h byl jeden mých z nejkrásnějších řidičských zážitků v Evropě. Žádné nekonečné opravy, žádné zúžení, žádná inflace dopravního značení, které by řidiče rozptylovalo od plného soustředění na vozovku.

Takže jak na krajskou dopravu a nezbláznit se při tom? Zapojme více soukromý sektor. Nemáme se myslím čeho bát, protože pokud současný stav funguje, tak to si pak nedovedu představit alternativu při které by to ještě mohlo nefungovat a bylo by to ještě horší.

PS: Ano, může to být horší. Pro britskou stínovou ministryni dopravy nejpalčivější problém britských železnic je to, že v pohádce o mašinkách je málo ženských postav. Mohu ji ubezpečit, že lodičky to gendrově vyrovnávají, protože jako jedno z mála slov „ship“ je v angličtině ženského rodu.

Josef Novotný
člen Svobodných

Článek vyšel 4. října 2016 na Idnes.cz.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31