Svolaly demonstraci opravdu proruské síly? A není náhodou proruská spíš Gréta nebo ten, kdo nám chce vzít právo veta v EU?

Svolaly demonstraci opravdu proruské síly? A není náhodou proruská spíš Gréta nebo ten, kdo nám chce vzít právo veta v EU?

Svojí úvahu zahájím třemi tvrzeními, které rozvedu v textu:
1) Předání více rozhodovacích kompetencí do rukou opakovaně chybujících autority přinese jen více chyby.
2) Zelená aktivistická politika EU zesílila naši závislost na Rusku.
3) Centralizace moci v Bruselu dělá z EU jako celku skanzen, který budou brzy ekonomicky vydírat dříve rozvojové země.
1 + 2 + 3  = Ztráta práva veta pro ČR pomůže hlavně Rusku a podobnými zemím.

Současné dění na našem kontinentu ještě více potvrzuje, že EU zná jediný recept na všechny problémy, které často sama vytvořila. Více Evropy! Více centralizace a méně suverenity členských států. Jenže právě tento přístup nás dostal do současné situace, a proto je dnes více než dříve začít odhalovat mrazivá fakta ohledně Evropské Unie široké veřejnosti.

Vraťme se ale nejprve o pár dní zpět, abychom vše propojili se zcela aktuálním stavem. Krátce poté, co německý kancléř Scholz zmínil při návštěvě Prahy, že by malé státy měly přijít o právo veta, mě požádal novinář o reakci na Fialův výrok o tom, že demonstraci 3. září svolaly proruské síly.

Napadla mne tehdy myšlenka: „Co je proruská síla?“. A odpověděl jsem si že asi ta, která zlepšuje Ruskou pozici vůči naši vlastní zemi.

Jak pomohl jakýkoliv demonstrant Rusku? Nijak! Je tu někdo jiný, kdo nese přímou zodpovědnost, za to že jsme dnes na Rusku závislí? Jednoznačně Bruselští úředníci se svými sociálními experimenty a jejich čeští pomocníci, kteří pomáhali se zaváděním zelené aktivistické politiky do ČR. Právě ta nahnala naši zemi do závislosti na Rusku.

Jak se to stalo? Německá politika „Energiewende“ jak vzor pro Green Deal je jednou z nejzásadnějších příčin současné drahoty. Zejména plynové elektrárny vyrábějí energii nejdražším způsobem. Elektřina vyrobená z plynu byla nejdražším zdrojem již dávno. Současná drahota tedy není zapříčiněná válkou, ale zavíráním jaderných a uhelných elektráren v Německu, které má velký vliv na cenu energie na Lipské burze.

Po vzoru Německa přitom i my, postupně zavíráme uhelné doly, některé zasypáváme a jejich obnova bude stát miliardy, a hodláme zavřít i všechny naše uhelné elektrárny do roku 2030. O čemž nedávno ujistil generální ředitel ČEZu Beneš naší ministryni životního prostředí Hubáčkovou. Ta k tomu navíc nedávno v Bruselu odkývala vše včetně zákazu spalovacích motorů i zavedení emisních povolené do stavebnictví a může se přihlásit jako spoluviník současné energetické krize. To vše dělala přestože nám premiér Fiala krátce před volbami sliboval přehodnocení systému emisních povolení.

Zbytečně jsme se poškodili už dávno, když byl Temelín kvůli Rakouským aktivistům vystavěn jen v poloviční kapacitě, a protože stále nemáme dost energie z jádra, potřebuje Česká republika mít zdroje elektrické energie, které budou spolehlivě a rychle reagovat na výkyvy při výrobě elektrické energie z obnovitelných zdrojů.

Nejrychleji dnes umíme spustit elektrárny vodní (těch už ale o moc víc mít nemůžeme), plynové a dostatečně rychle i elektrárny uhelné. Protože jsme před časem zavrhli těžbu plynu pod Brdy, kde je uloženo dostatek plynu na naši třicetiletou spotřebu, pak pro plynové elektrárny potřebujeme ruský plyn. Eurounijní orientace na plynové elektrárny na úkor uhelných, které byly poslední roky zavírány, kvůli pokrytecké „dekarbonizaci“ nás tak nejen vehnalo do závislosti na Rusku.

Snaha EU o centrální řízení ekonomiky vytvořila závislost na ruském plynu i pro domácnosti, které pod vlivem motivace kotlíkových dotací poslední roky nakupovaly plynové kotle až v nezdravě velké míře.

Nemáte pro takové sebedestruktivní jednání pochopení? Možná Vám k pochopení pomůže i fakt, že je dnes prokázáno, že Britští zelení aktivisté byli placeni z Ruska, neboť jejich činnost právě Rusku nejvíce nahrávala. Unie, která je v Bruselu ovlivňována lobbisty, kterým Green Deal přihrál a přihrává pěkné kšefty, tak vědomě či nevědomě nahrává Rusku ještě daleko víc.

Škody, které způsobila zelená politika celé EU ještě nelze spočítat. Čísla ze samotného Německa ovšem naznačují, jak velký potenciál škod zde existuje…

Za posledních 10 let dotovala Německá vláda zelenou energii částkou 13,6 bilionu korun a za poslední půlrok rozdala 2,3 bilionu korun v rámci „energetických žebračenek“. Místo toho, aby za tyto peníze postavilo Německo 30 jaderných elektráren“, německá vláda z mnoha Němců vytvořila závisláky na dávkách.  Místo vyřešení příčiny, dál jen překrývá následky.

Asi chápete, že přijít o právo veta v EU by znamenalo definitivní a absolutní nemožnost bránit se chybné politice Německa, v jakékoliv oblasti.

Naše poslední vlády ovšem měli Německo za vzor i bez toho, aby neměli právo veta. Pokorně vše odkýval Topolánek, Nečas i Babiš a do voleb se určitě nic nezmění, i kdyby byl premiérem někdo jiný než Fiala. Dál tak budou zřejmě podporovat Green Deal či roztáčet inflační spirálu Jurečkovou politikou ala Maláčová po vzoru Německa (žádné řešení, jen kupování voličů). Jestli se to nezmění, další demonstrace budou následovat i přes kupování lidí za cenu budoucnosti. Bude se to dít bez ohledu na to, jak jejich svolavatele kdokoliv označí, a čím to všechno skončí lze jen těžko odhadovat…

Jisté je dnes už to, že pokud dopustíme ztrátu práva veta, pak bez ohledu na naši vládu nebude za chyby Německa nést následky 80 milionů Němců, ale 500 milionů obyvatel EU, včetně Čechů.

Je paradoxní, že bychom si opět strčili hlavu do oprátky, neboť historie již mnohokrát ukázala, že čím větší a rozmanitější celky chce někdo pevně centrálně řídit, tím větší paseku přitom napáchá. Současnost zcela jasně odhaluje, že Unií způsobená energetická křehkost a ekonomická nejistota s tím spojená, napomáhá zemím mimo EU, aby naši slabosti mohly využít. Místo využívání vlastních zdroj, tak platíme až příliš vysokou cenu za zdroje cizí. Místo těžby vlastního uhlí, si ho draze kupujeme v Austrálii.

Čím více toho naopak napáchají sami vlády ČR, bez toho, aby se mohly schovat za EU, tím větší šance je, poučit se a napravit to příštími volbami.

Pokud ovšem ztratíme právo veta, pak se můžeme spolehnout, že budeme platit za další chyby Unie třeba jako dnes platíme za euroaktivisty uměle vyvolanou závislostí na Rusku. Volby v ČR by od té doby byly opravdu jen o výměně těch, kteří se budou vládou nazývat, ale reálně se budou pravidla hry určovat úplně jinde než v našem Parlamentu.

Ještě máme čas tomu zabránit, a proto budu moc rád, když vás potkám na některé z přednášek Mrazivá fakta o nejen o právu EU, které se konají po celé ČR. Řekneme si, jaké možnosti k obraně naší suverenity máme.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Poslanec Libor Vondráček ze Svobodných vystoupil v pondělí 13. dubna v pořadu Interview ČT24, aby komentoval historický volební zvrat v Maďarsku. Porazil jej Péter Magyar se stranou Tisza, která získala dokonce ústavní většinu 138 ze 199 křesel. Po šestnácti letech Orbánovy vlády přichází do Budapešti nová éra – a Vondráček k ní zaujal promyšlený, suverénní postoj, který nenechal nikoho na pochybách o tom, kde stojí česká konzervativní pravice.

Gratulace bez naivity

Vondráček přivítal Magyarovo vítězství otevřeně a bez výhrad. Na sociálních sítích ihned po volbách napsal: „Sláva vítězům, čest poraženým. Petr Magyar porazil téměř neporazitelného Viktora Orbána a patří mu upřímná gratulace.“ Zároveň však dodal, že Maďarsko funguje jinak a my je nemáme soudit ani s jedním, ani s druhým lídrem. Tato věta vystihuje podstatu jeho přístupu: respekt k demokratickému výsledku, ale odmítání vnucovat jiným státům vlastní politické měřítko. Vondráček také ocenil, že Orbán porážku uznal elegantně a moc předá poklidně což v dnešní době rozhodně není samozřejmost.

Obrana suverenity: Brusel není soudce

Největší část rozhovoru se točila kolem otázky, zda by maďarská politická kultura měla odpovídat unijním normám. Vondráček zde ukázal svou právnickou zdatnost a politickou konzistentnost. Připomněl, že Evropská unie, do níž Česká republika vstoupila referendem v roce 2003, byla původně postavena na ekonomické spolupráci – nikoli na vzájemném přehlasování v kulturně a politicky citlivých otázkách. Když moderátor opakovaně citoval článek 2 Lisabonské smlouvy, Vondráček klidně kontroval: „Lisabonská smlouva šla za hranu toho, kde je žádoucí si uchovat evropskou spolupráci.“ Nejde o popírání demokracie, ale o odmítnutí dvojího metru – a příklad si Vondráček nenechal ujít: zatímco Tuskově vládě v Polsku přeobsazování ústavního soudu Brusel prominul, Kaczyńskému to stejné vyčítal.

Moderátorovi, který se snažil obhajovat Brusel jako nestranného arbitra právního státu, Vondráček nepokrytě odpověděl: „Mám pocit, že ten vágní obecný pojem je tam proto, aby existoval nějaký bič, který Brusel používá na neposlušné státy.“ Tato formulace je přesná, výstižná a opírá se o konkrétní zkušenost z práce ve Výboru pro evropské záležitosti, kde Vondráček aktivně sleduje bruselské legislativní tlaky na Českou republiku.

Ústavní soud, demokracie a zdravý rozum

Debata se dotkla i citlivé otázky maďarského Ústavního soudu a způsobu, jakým Fidesz obcházel jeho rozhodnutí přijímáním ústavních zákonů. Vondráček zde nepopřel, že jde o věc hodnou diskuze, ale zároveň jasně uvedl: parlament je v parlamentní demokracii nejvyšší zákonodárný orgán a ústavu formuluje zákonodárce, nikoli soud. „Ústavní soud tady není od toho, aby formuloval ústavu,“ řekl. Příkladem poukázal na Švýcarsko zemi se špičkovou demokracií, která nemá Ústavní soud vůbec, a přesto funguje jako vzor přímé demokracie pro celý svět.

Vondráček rovněž trefně připomněl, že Velká Británie – obvykle kladená za vzor právního státu posílá stovky lidí měsíčně do vězení za příspěvky na sociálních sítích. „To rozhodně není ta liberální demokracie, kdy menšina má právo se svobodně projevit,“ řekl. Argument zasáhl přesně tam, kde byl moderátor nejzranitelnější.

Půjčka Ukrajině: Suverenita nad solidaritou

K otázce odblokování evropské půjčky Ukrajině ve výši 90 miliard eur zaujal Vondráček jasný a konzistentní postoj. Státy, které se k půjčce nechtějí připojit Maďarsko a Slovensko mají na to plné právo. Evropská unie není dlužní unie a nemá přehlasovávat suverénní státy v otázkách, kde si samy nesou odpovědnost za svůj postoj. „Pokud státy, které chtějí půjčit, půjčí, je to v pořádku. Ale nemyslím si, že by měly být jiné státy přehlasovány,“ řekl. Připomněl také, že EU si v roce 2020 po covidu půjčila 750 miliard eur a otázka splácení dosud není jasně zodpovězena.

Benešovy dekrety a Visegrád: Věcnost místo paniky

Téma Benešových dekretů, které v maďarské předvolební kampani otevřel sám Magyar, Vondráček nezametal pod koberec, ale zasadil ho do historického a politického kontextu. Ukázal, že politici v opozici mívají k tomuto tématu daleko hlasitější projevy než v okamžiku, kdy převezmou odpovědnost za vládnutí. „Věřím tomu, že Petr Maďar v pozici vládnoucího přestane tolik akcentovat otázku Benešových dekretů,“ řekl Vondráček, a poukázal na to, že i Orbánův Fidesz nakonec ve vládě toto téma utlumoval. Vondráček také upozornil, že podobné výzvy zaznívají opakovaně z řad Alternativy pro Německo a bude správné reagovat stejně důsledně, odkud přijdou.

Co se týče budoucnosti Visegrádské čtyřky, Vondráček vyjádřil reálný optimismus: Magyar avizoval první zahraniční cestu do Polska a zájem o rozšíření V4 třeba o Rakousko. „Nás opravdu spojují podobné pohledy na věc a musíme proti diktátu Bruselu vystupovat společně,“ uzavřel Vondráček. Státy střední Evropy mají příliš mnoho společného – historii, problémy i výzvy, aby jim volba jednoho premiéra toto pouto přetrhla.

Vondráček v Interview ČT24 vystoupil jako politik s jasně zakotveným světonázorem, který se nenechá tlačit do jednoduchých odpovědí na složité otázky. Respektoval demokratický výsledek maďarských voleb, odmítl bruselský dvojí metr a zároveň naznačil, že spolupráce zemí střední Evropy má pevný základ, který přestojí i výměnu vlády v Budapešti.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31