Státy Evropské unie se shodly na tom, že je třeba posílit kvóty, na základě kterých budou větší firmy povinny obsazovat do vedoucích funkcí více žen. Navrhovaná legislativa počítá s tím, že v řídicích a dozorčích orgánech firem nad 250 zaměstnanců by mělo být minimálně 33 procent žen. S tím však ostře nesouhlasí Svobodní. Členky této politické strany dokonce sepsaly otevřený dopis, který adresovaly premiéru Petru Fialovi.
„Nejsme žádné chudinky, které potřebují, aby je někdo podpíral. Jsme samostatné, sebevědomé ženy a jsme dostatečně schopné na to, abychom se prosadily samy. Každá z nás pracuje, podniká a realizuje se přesně tak, jak chce a potřebuje. Proto odmítáme jakékoliv kvóty pro ženy,“ stojí v otevřeném dopise, který podepsalo patnáct žen nejrůznějších profesí a povolání, od advokátky a výkonné ředitelky, přes IT vývojářku, manažerku, vedoucí prodeje, až po podnikatelky či ženy na mateřské dovolené.
„Kvóty považujeme za urážku, která staví ženy do role neschopných, kterým je potřeba pomáhat, aby uspěly. Nepotřebujeme kvóty, prosadíme se samy,“ jsou nekompromisní členky Svobodných, který svůj apel na vládu zveřejnily také na webu s tím, že se pod tuto výzvu může podepsat kdokoliv další.
„Žádáme vás, abyste se zabývali skutečnými problémy místo toho, abyste je hledali tam, kde nejsou. Pokud je ve vedení firem či v politice méně žen než mužů, není to rozhodně proto, že by se ženy nedokázaly dostatečně prosadit nebo že by nebyly vzdělané či schopné. Je to proto, že jejich priority jsou jiné,“ vysvětlují svůj odmítavý postoj.
„Přestaňte se nám míchat do života. Kvóty pro ženy jsou nejen urážkou žen, ale i diskriminací mužů, která je logickým důsledkem těchto pokusů o genderové vyrovnání sil,“ dodaly členky Svobodných.
Libor Vondráček v debatě o dotacích pro Agrofert hájil nárokové dotace jako systém, který má po splnění podmínek fungovat stejně pro všechny. V pořadu Události, komentáře se s Markem Výborným přel o to, zda je současný postup vlády a resortů dostatečně jistý, nebo naopak zbytečně riskantní.
Debata se točila kolem posledního dopisu Evropské komise a kolem toho, zda české úřady mohou dál vyplácet dotace firmám z Agrofertu. Výborný tvrdil, že bez jasného vyřešení střetu zájmů Andreje Babiše nelze mít jistotu, že peníze nebudou později problém. Vondráček naopak upozorňoval, že poslední oficiální stanovisko Bruselu dalo za pravdu Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu v části týkající se nárokových dotací, a že je proto rozumné vycházet z toho, co je právě teď oficiální, ne ze spekulací.
Nárokové dotace
Vondráček opakovaně vysvětloval rozdíl mezi nárokovými a nenárokovými dotacemi. Nárokové dotace podle něj nejsou výhodou pro konkrétní firmu, ale nástroj, na který má po splnění podmínek nárok každý, kdo je splní. Použil k tomu i obraz „dotace na mrkev“, aby ukázal, že v takovém systému nerozhoduje, kdo přesně podává žádost, ale jestli jsou splněná pravidla.
Zároveň ale šel dál než jen k obhajobě jednoho dotačního režimu. Řekl, že obecně je proti všem dotacím a že zemědělské dotace by měly být zrušeny v celé Evropské unii. Pokud už ale tento systém existuje, pak podle něj platí, že nečerpání nárokových dotací je pro české zemědělce konkurenční nevýhoda. Z tohoto pohledu je pro něj důležitější rovnost podmínek než snaha dotace vykládat tak, aby v konkrétním případě někoho poškodily.
Riziko a právo
Výborný se snažil debatu vrátit k tomu, že stát má chránit veřejné peníze a nenechat se zahnat do situace, kdy zůstane bez právní jistoty. Vondráček na to reagoval opatrněji: pokud existuje riziko arbitráží, je podle něj lepší postupovat podle posledního oficiálního stanoviska a nesnažit se hned přerušit vyplácení podpory jen z obavy, že by někdy v budoucnu mohl vzniknout spor.
Tento postoj mu vycházel z jednodušší logiky, kterou v debatě držel od začátku: stát nemá vytvářet pravidla, která některým subjektům dávají konkurenční nevýhodu, pokud už jsou podmínky nastavené jako univerzální. Neobhajoval Agrofert jako výjimku, ale spíše bránil systém, v němž mají všichni hráči stejná pravidla. V tom se jeho argumentace odlišovala od Výborného, který víc tlačil na právní opatrnost a riziko budoucích sporů.
Zákon a střet zájmů
Výrazná část sporu se odehrála kolem návrhu změny paragrafu 4c a kolem toho, zda má stát zpřesnit pravidla tak, aby nárokové dotace nebyly automaticky spojované se střetem zájmů. Vondráček opakoval, že zákon má podle něj oddělit reálný střet zájmů od situací, kde dotace plynou automaticky podle předem daných pravidel. Tím se snažil vysvětlit, že návrh nemá někoho vyvinit, ale odstranit nejasnost, která v praxi působí problémy.
Výborný naopak tvrdil, že taková změna by mohla oslabením pravidel pomoci Andreji Babišovi a fakticky zmenšit prostor pro pozdější vymáhání neoprávněně vyplacených peněz. Vondráček na to reagoval tím, že čím méně dotací a méně složitých rozhodnutí, tím méně možností pro chyby, které se projeví až po letech. Tahle linie mu seděla: nešlo o velká gesta, ale o technický, a přitom politicky čitelný důraz na jednoduchost a předvídatelnost.
Vyznění debaty
Celkově Vondráček v pořadu nepůsobil jako vítěz, ale jako ten, kdo dokáže svou pozici udržet bez zbytečné agresivity. Mluvil srozumitelně, nepouštěl se do osobních útoků a držel se toho, že v systému dotací je největší problém nepřehlednost a zpětné přehodnocování pravidel. Právě díky tomu vyzněl pro něj večer relativně příznivě, i když šlo o spor, v němž měl proti sobě ostře naladěného Marka Výborného.
Vondráčkovo vystoupení tak posloužilo spíš jako ukázka jeho stylu než jako demonstrace síly. Nešel do debaty s velkými hesly, ale s konkrétními argumenty o nárokových dotacích, právní jistotě a smyslu státních zásahů. A právě to mu v této konfrontaci pomohlo vyznít dobře, aniž by text musel přecházet do nadměrného chválení.
