ODS opticky bobtná, ale z pravicových myšlenek v ní už zbývá jen torzo, myslí si Vondráček

ODS opticky bobtná, ale z pravicových myšlenek v ní už zbývá jen torzo, myslí si Vondráček

Malé strany vládní koalice mají problém. Podle nejnovějšího průzkumu společnosti SANEP totiž tři z pěti vládních stran skončily se svými volebními preferencemi pod pětiprocentní hranicí nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny. Kromě posilujícího hnutí ANO, rostoucích preferencí hnutí SPD a preferencí ODS, která tak zřejmě „luxuje“ své koaliční partnery, stojí za povšimnutí také stoupající hvězda Svobodných, kteří dosáhli 3,6 % a v aktuálních preferencích předstihli jak ČSSD, tak dokonce i TOP 09.

Zveřejněné výsledky aktuálních volebních preferencí tak pochopitelně potěšily předsedu Svobodných Libora Vondráčka. „Podobné preference v průzkumech nám naposledy vycházely okolo eurovoleb v roce 2014. Po 7 letech vlád, které se označovaly za pravicové, jsme na tom byli relativně nejlépe i ve volbách do Sněmovny v roce 2013, protože lidé toužící po opravdu pravicové politice hledali alternativu, která nebude dělat pravici špatné jméno,“ komentuje historickou paralelu Libor Vondráček, podle kterého naopak volby v roce 2017 a ještě více v roce 2021 motivaci těchto lidí zakryly. „Byly o snaze odstranit v cestě za vytouženou svobodou a lepšími zítřky pro naši ekonomiku Andreje Babiše, který pozornost na vše ostatní překrýval,“ je přesvědčený Vondráček. 

Podle předsedy Svobodných je však zřejmé, že lidé, kteří touží „po pravici“ opět vidí, že vláda Petra Fialy jim jejich očekávání nesplní. „Lidé touží po větší osobní svobodě, snižování moci politiků i úředníků nad jejich životy, které si chtějí řídit sami. Touží po snižování daní, které vždy jde a musí jít ruku v ruce zároveň se snižováním počtu ,koryt‘ a zmenšením množství rozhazovaných peněz prostřednictvím nespravedlivých dotací a dávek. Touží i po tom, aby současná vláda neničila budoucnost mladým v domnělé pýše, že dnes ví lépe, jak utratit dosud nevydělané peníze nebo jaké technologie budou chtít lidé za 20 let používat a které jiné se mají zakázat,“ je přesvědčený mladý právník Libor Vondráček, který se také analyticky zamýšlí nad tím, proč preference ODS stoupají, zato preference dalších vládních stran padají. 

„Když k nám do Svobodných přecházejí stále více zklamaní členové ODS nebo STAN, pak existuje jediné vysvětlení toho, proč stále tyto strany figurují ve volebních preferencích tak vysoko, zatímco jejich partneři jsou opakovaně pod 5 %. Voliči, ale i členové a příznivci ostatních tří stran, totiž přechází zejména k ODS, která v jejich očích nejvíce reprezentuje vládní politiku. Ta díky tomu roste na úkor svých partnerů a uvnitř samotné ODS dochází k vytlačování těch, kterým jde o pravicové ideály, do stále menší menšiny,“ myslí si Libor Vondráček. „Proto se jako Svobodní paradoxně dostáváme před TOP 09 a možná pomalu i před KDU-ČSL, zatímco z těchto stran, až na naprosté výjimky, k nám žádní jejich členové nepřichází,“ je přesvědčený předseda Svobodných. 

Podle Vondráčka sice ODS opticky bobtná, ale z pravicových myšlenek v ní už zbývá jen torzo. „Jak jinak si vysvětlit, že je bez cukání součástí vlády, která zavádí kvóty na ženy ve vedení firem nebo zavádí kontroly marží podnikatelů, což si netroufly ani předchozí dvě, médii titulované ,levicové vlády‘. Občanská demokratická strana se tímto vývojem neprotiví svému názvu, jistě je pro občany, jistě je pro demokracii a jistě je stranou. Protiví se ale svým základům, Poděbradským artikulám a pravicová současná vláda pod vedením ODS rozhodně není,“ uvedl Vondráček, podle kterého je to historická šance pro stranu, která se svobodě ze zásady tak snadno protivit nemůže, protože ji má ve svém názvu.

„Z trendů v průzkumech mám radost, ale jediným průzkumem, který mě bude zajímat, jsou celostátní volby, které nás čekají zřejmě až v roce 2024. Nyní na nás leží velká zodpovědnost chytit příležitost za pačesy. Čeká nás hodně práce, aby se trendy nestaly jen výkyvem, ale byly potvrzeny ve volbách. A my konečně dostali příležitost pracovat pro občany a jejich svobodu nejen na komunální úrovni,“ dodal Vondráček.

Zdroj: Parlamentní listy

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31