Kuras: V Británii zakazují humor, máme se bát také?

Kuras: V Británii zakazují humor, máme se bát také?

Evropská unie chystá brzký zákaz humoru coby zbraně pravicového extremismu. To není fór ani fake-news. Tak si totiž humor definoval rešeršní institut RAN, zvaný původně „Radicalisation Action Network“, ale později přejmenovaný na Radicalisation Awareness Network, aby nezněl tak radikálně.   Založila jej nadace Evropské unie zvaná „Internal Security Fund“, čili fond vnitřní bezpečnosti (že by už nějaký sbor na potírání „vnitřního nepřítele“?). Financuje jej Evropská komise.

V překladu ten název neznamená radikalizaci (jak by se na první pohled mohlo zdát), nýbrž naopak antiradikalizaci (jak se nám druhý pohled zjeví). Je to tedy něco jako „síť boje proti radikalizaci“.

Sdružuje okolo šesti tisíc „frontových praktikantů pracujících denně s lidmi radikalizovanými a radikalizovatelnými“. Přesněji řečeno, nepracuje ani tak „s nimi“, jako spíš „na nich“, tedy na jejich deradikalizaci, a asi ne vždy s jejich nadšeným souhlasem. Provádí na nich „prevenci a boj proti násilnému extremismu ve všech jeho formách a rehabilitaci a reintegraci násilných extrémistů“.

To může znít jako činnost dokonale bohulibá. Zvlášť když je namířena specificky proti „krajně pravicovým extrémistům“, kteří „zneužívají humoru jako své „centrální zbraně extrémistických hnutí k podvracení otevřených společností“.

Takovéto zneužívání humoru dokumentuje referát RAN ze srpna 2021. Je nazván „It´s not funny anymore“ čili „tady končí sranda“, s podtitulkem „jak pravicoví extrémisté používají humor“. Sepsali jej dva němečtí akademici s typicky německým smyslem pro humor a typicky německými jmény Maik Fielitz a Reem Ahmed.

Odhalují pravicové extrémisty vymýšlející „hravé způsoby sdělování rasistických ideologií“. Všímají si, jak tento trend nastolil „nové standardy šíření extremismu ironickým maskováním“. Dal tak vzniknout „nihilistické formě humoru namířeného proti etnickým a sexuálním menšinám“ a „podvrací liberální demokracii“. Přibližuje tím „práh násilí“. Jak se pravicoví extrémisté „sžívají s online kulturami“, mění své metody tak, že „zastírají extrémistické pozice maskou ironie.“ A přikrývají „extrémně pravicové narativy hávem vtipnosti.“ Tak se „z digitálních subkultur vynořuje nová generace násilných extrémistů bez organizačního centra.“ Používají „cynický smysl pro humor zaměřený na znecitlivění svých spotřebitelů k používání násilí.“

Studie oněch dvou německých humorologů „odhaluje extrémně pravicový ekosystém a upozorňuje na šíření různých variací humoru procházejících různými online platformami nenávistných kultur“. Vnímá jej jako „směsici dětinského rošťáctví, komunikativní ambivalence a silné dávky nihilismu propagující extrémistické ideje“. Vystopovává v něm „přeformulování předsudků a jejich zakuklení do vtipného jazyka, souhru nenávisti a zábavnosti.“

Humor, používaný v technikách přesvědčování, je „obzvlášť atraktivní pro extrémistické skupiny“, neboť „aktivuje potlačované emoce, uvolňuje inhibice, a umožňuje okamžitou a spontánní výměnu pocitů“. Ale zároveň „posiluje identifikaci s vlastní skupinou a vymezení proti vnějším skupinám“. Ještě taky „humor pomáhá přerámovat nenávistné ideologie a tím oslabuje námitky proti postojům, které by jinak byly odsouzeny širokou veřejností“. A nakonec „pomáhá zakrýt vlastní barbarství a ignorovat následky vlastní rétoriky a vlastních činů“.

Takže co humorista, to extrémně pravicový terorista. A teď si všimněme, že kromě té nenávisti, násilností a předsudků k té extrémně pravicové násilnické předsudečné sebrance tito humorologové přiřazují i takové pisálky, kteří „v boji proti liberální demokracii používají kritiku toho, čemu říkají politická korektnost“. Neboť oni „humor používají jako zbraň v odboji proti politické kultuře, která údajně omezuje svobodu projevu“.

Tak nám tento agresivně progresivní dokument prozrazuje, že má spadeno i na autory a čtenáře všeho, co by si trouflo dělat srandu z politické korektnosti, wokeismu a všech těch progresivních forem ochrany před „dezinformacemi“ a z podobného omezování svobody projevu, které má tu chucpe říkat si „politická kultura“. Deradikalizátoři mají tedy spadeno konkrétně i na mě a já to beru osobně a paranoicky.

Sledujeme zde útok na humoristy obecně a na humor jako takový, protože radikálním úkolem a radikální povinností humoru je utahovat si radikálně ze všeho, co se bere vážně, zvlášť když se to snaží druhé uvážňovat a deradikalizovat. Brzy tedy bude každý vtípek namířený na vládnoucí kliky zpokrokovělých západních demokracií (donedávna klasifikován jako legitimní satira) moci být analyzován jako zárodek násilného zločinu nenávisti. Pracuje na tom šest tisíc „frontových praktikantů“. S tímto zadáním:

„Vyvinout a podpořit více zdrojů zaměřených na chápání čilé online kultury, jakou pravicoví aktivisté zneužívají. Zlepšit vzdělání v memech, kódech a symbolech online, aby vypadaly autenticky při angažování s mládeží. Budovat efektivní partnerství s technologickým sektorem a badateli na rozvoj znalostí o novém rozvoji.“

Na první poslech to zní jako geniální nápad, jak z EU vymámit peníze. Jenže jakmile někdo od EU peníze dostane, musí za ně vykazovat činnost, na něž je dostal. Tou podle výše popsaného zadání bude sledování, udávání, cenzura a perzekuce humoru a humoristů.

Jak praví jedno moravské přísloví, „byla by to sranda, kdyby to nebyl průser“. My jsme totiž z dějin poučeni, že ztráta humoru je jedním z pramenů totalitního myšlení, které může postihnout kohokoli kdykoli, včetně třeba i tohoto ctihodného shromáždění. Rodí se pokaždé, když bereme sami sebe a svůj zaručeně správný výklad reality tak vážně, že kvůli němu dokážeme obětovat stará přátelství, nezískat nové poznatky a přijímat nadvládu nudníků.

Nudnící jsou lidé, kteří raději mají raději pravdu než srandu. Jak nedávno pravil Joe Biden, „my Demokraté dáváme přednost pravdě před fakty“. Nudníci taky rádi vládnou a ovládají, žádají si úctu a snaží se vás obrátit na svou pravdu. Když se jim to nedaří, odříznou vás od slušné společnosti a zdrojů obživy a vymažou vás z veřejného povědomí, až po vás pes neštěkne. Nemají-li k tomu moc, aspoň vás vyřadí se svého adresáře.  

V nebezpečí stát se nudníkem se může ocitnout každý, kdo se do hry o úctu, pravdu a moc nechá vtáhnout. Není jej zcela uchráněno ani toto ctihodné shromáždění.

Odboj proti nudnictví je životně důležitou a téměř výlučnou součástí západní civilizace od té doby, co Aristofanes vymyslel komedii. Vrcholy komediálního umění vytvořila anglofonní kultura, od Chaucera a Shakespearea přes Charlie Chaplina a Laurela a Hardyho po pana Beana a Monty Pythona. Nebýt anglofonního světa, veškerá sranda na této planetě mohla skončit v roce 1940.  

Jenže sranda je dnes ohrožena i v té anglosféře, když i londýnská univerzita si jako podmínku angažmá komiků klade, a žádá to od nich stvrzeno vlastnoručním podpisem, že jejich humor nebude obsahovat žádný „rasismus, sexismus, classismus, ageismus, homofobii, xenofobii, islamofobii, anti-religion nebo anti-ateismus.“

Za takovýchto podmínek je humor nepraktikovatelný, upozornil Montypythonec John Cleese a přestal se jím živit. My si k tomu můžeme dodat, že bez humoru západní civilizace přestane být západní civilizací. My toho té chřadnoucí západní civilizaci hodně dlužíme, chceme v ní zůstat a hlavně chceme, aby ona zůstala v nás, prostě proto, že všechny ostatní nabídky jsou mnohonásobně horší. Churavějící demokracie je pořád lepší než ta nejzdravější diktatura.

Proto by se slušelo jí podat záchranné lano. Tím lanem může být nedávný objev Montypthonce Michaela Palina vyjádřený těmito slovy: „Češi jsou nejsrandovnější národ, který znám.“  

Možná bychom to měli přijmout jako výzvu k humorem vyzbrojenému odboji a reconquistě civilizace z područí nudníků a jejímu návratu do náruče komiků, šašků a srandistů, schopných odhalovat a zesměšňovat nudníky, než se dostanou k moci. Jakou formu by tento odboj měl mít, odevzdávám do svobodné debaty tomuto ctihodnému shromáždění.    

Benjamin Kuras

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Vystoupení Libora Vondráčka v Událostech, komentářích 15. dubna znovu ukázalo, že předseda Svobodných dokáže i v ostře vedené televizní debatě držet jasnou linii a argumentovat věcně, bez zbytečných emocí. Hlavním tématem byla úprava financování veřejnoprávních médií, legislativní nouze a vztah návrhu k právům podnikatelů i k soudní ochraně. Vondráček působil konzistentně: odmítal přehnané zásahy státu do ekonomiky, upozorňoval na rozdíly mezi českým a polským přístupem a zároveň připomínal, že proti zneužívání veřejné moci má vždy existovat právní obrana.

Konzistence místo pokrytectví

Už v úvodu debaty bylo patrné, že Vondráček nechce řešit jen samotný zákon, ale především způsob, jakým se o něm vede politická diskuse. Připomněl, že jako „velmi pravicový politik“ by měl problém hlasovat pro opatření, které by dříve kritizoval u předchozí vlády. Tím se jednoznačně vymezil proti účelovému přebírání názorů podle toho, kdo je zrovna u moci. Jeho postoj působil jako důraz na principy, nikoliv na okamžitý politický zisk.

Stejně tak odmítl jednoduché obvinění, že návrh dává vládě možnost „vyhnout se soudům“. Vondráček připustil, že právní režim se mění, ale zdůraznil, že tím nezaniká možnost soudní ochrany. Jen se mění forma, jakou se občan nebo podnikatel může bránit. V debatě tak nepůsobil jako někdo, kdo chce právo obejít, ale naopak jako politik, který trvá na tom, aby právní stát fungoval podle jasně definovaných pravidel.

Obrana podnikatelů a trhu

Silná část jeho vystoupení se týkala dopadů cenových zásahů na podnikatele. Vondráček upozornil, že nelze „hodit přes palubu“ jednu skupinu podnikatelů jen proto, aby stát získal nástroj pro regulaci cen paliv. Připomněl, že čerpadláři už dnes mluví o kompenzacích a že je legitimní, aby se vláda snažila čelit drahým energiím, ale ne na úkor konkrétních podnikatelských subjektů. Tato rovina jeho argumentace byla srozumitelná i divákovi, který nemusí sledovat všechny detaily legislativního procesu.

Velmi dobře vyzněl i jeho důraz na konzistenci v přístupu ke stropování cen. Připomněl, že stejná politická reprezentace, která dnes kritizuje legislativní nouzi, sama v minulosti ve stavu nouze schvalovala zásadní zásahy do důchodového systému nebo cen energií. Tím Vondráček nepůsobí jako politik, který by se snažil jen vyhrát momentální spor, ale jako někdo, kdo upozorňuje na dlouhodobý problém dvojích standardů.

Polsko jako lepší model

Jedním z nejsilnějších momentů debaty bylo srovnání s Polskem. Vondráček ocenil, že Polsko se rozhodlo snížit daň z přidané hodnoty na pohonné hmoty, což podle něj znamená pro trh a podnikání lepší řešení než administrativní stropy. Současně ale upozornil, že Evropská unie do tohoto prostoru výrazně zasahuje a členské státy mají jen omezenou svobodu volby. Tím znovu postavil do popředí téma suverenity a ochrany domácí ekonomiky.

Na rozdíl od obvyklé televizní debaty se neuchýlil k prostému odmítnutí celé regulace bez alternativy. Naopak připomněl, že v Evropské unii má smysl usilovat o co nejmenší škody, ale není správné tvářit se, že česká vláda musí bez odporu implementovat vše, co přichází z Bruselu. I když šlo o ostrou polemiku, Vondráček působil jako politik, který chápe evropské souvislosti a současně hájí český zájem.

ETS2 a odpor vůči přemíře regulace

Další část debaty se stočila k emisním povolenkám ETS2. Vondráček se zde držel svého dlouhodobého postoje, že systém emisních povolenek je jen jinou formou zdražování života lidí a oslabování konkurenceschopnosti ekonomiky. Jeho argument nebyl jen ideologický; opakovaně vysvětloval, že vyšší náklady pro domácnosti a malé a střední podniky dopadnou především na ty, kdo mají nejmenší prostor se bránit. Pro české prostředí jde o srozumitelnou a politicky silnou linku.

Významné bylo i to, že Vondráček nepůsobil jako odmítač jakéhokoli kompromisu. Přiznal, že menší dopad je lepší než větší dopad, ale současně trval na tom, že samotná logika systému je chybná. Jeho kritika ETS2 tak vyzněla jako obrana ekonomické svobody a předvídatelnosti, nikoli jako prosté protestní gesto. V tom spočívá i jeho politická síla: dokáže kritizovat konkrétní opatření, aniž by sklouzl k prázdnému křiku.

Veřejnoprávní média a právo veta

Závěrečná část pořadu se věnovala i veřejnoprávním médiím, která jsou pro Svobodné dlouhodobě citlivým tématem. Vondráček odmítl představu, že by obrana ústavních pravidel nebo odpor vůči některým návrhům znamenaly slabý vztah k právu. Naopak se opakovaně dovolával respektu k zákonům a k demokratickému mandátu, který občané dávají ve volbách. V tomto směru působil jako politik, který nechce jen „vyhrát spor“, ale hájí širší princip svobody a suverenity.

Stejně důrazně se vymezil proti tomu, aby se Česká republika obracela s vnitropolitickými spory na Brusel. Podle něj je to projev slabosti a nedospělosti, protože suverénní země si své problémy má řešit sama. I tato část vystoupení pomohla vytvořit obraz Vondráčka jako politika, který má na evropské integraci jasný názor a dokáže ho obhájit bez váhání.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31