Stát se členem

Stát se členem

Nespokojte se s volením jen jednou za čas, staňte se členem strany. Vytváříme stranu na desetiletí, s pevnou politickou filosofií, s efektivní krajskou strukturou a místními pobočkami. Budujeme stranu pro vás i pro vaše děti a vnuky.

Jedině společnými silami uspějeme v obraně svrchované České republiky, která respektuje svobodnou vůli a odpovědnost každého jednotlivce. Připojte se k lidem, kteří systematicky usilují o svobodu člověka na úrovni obce, kraje i státu. Hájíme principy. Nehájíme zájmy jedněch proti druhým. Politická moc má být přísně omezena a maximum rozhodování má zůstat v rukou občanů.

Výhody členství:

  • Možnost spolurozhodovat o politice Svobodných na jednotlivých úrovních
  • Možnost hlasovat v otevřených primárních volbách Svobodných
  • Možnost kandidovat za Svobodné ve volbách a navrhovat další kandidáty z řad příznivců
  • Možnost kandidovat do vnitrostranických orgánů a volit jejich členy
  • Přístup do interního diskusního fóra pro členy
  • Přístup na vnitrostranická setkání, ideové konference, republikový sněm, krajské sněmy a setkání místních poboček
  • Pravidelné aktuality do vaší e-mailové schránky od předsedy Svobodných

Stačí pouze vyplnit registrační formulář, setkat se s členy příslušného krajského předsednictva a zaplatit členský příspěvek, jehož minimální výše činí 1000 Kč.

Politická filosofie Svobodných

Politická filosofie Svobodných je základem existence naší politické strany. Je určující pro všechny členy, protože je nedílnou součástí Stanov

Poslání a základní programové cíle

Strana svobodných občanů vychází z iniciativy občanů České republiky, kteří si přejí žít ve svobodné a suverénní zemi, spravované státem, který chová úctu ke svým občanům, k jejich životu, majetku, svobodě a osobní odpovědnosti. Své cíle strana prosazuje férovým způsobem na základě svobodné diskuse demokratickými metodami při respektování platných právních předpisů.

1) Svoboda a odpovědnost

a) Za nejcennější hodnoty, které chce podporovat a rozvíjet, považuje svobodu jednotlivce, svobodnou vůli člověka, jeho schopnost odpovědně se rozhodovat a volit lepší variantu z více možných, lidskou kreativitu a iniciativu. Respekt ke svobodě pro Stranu svobodných občanů znamená respekt k tradičním hodnotám, toleranci etnickou i náboženskou.

b) Od respektu ke svobodě se odvíjí politické rozhodování Strany svobodných občanů a mírou svobody se poměřují dosažené výsledky. Za neodmyslitelnou součást ochrany svobody považují Svobodní ochranu vlastnictví.

c) Základem politického systému je pro Svobodné spravedlivá a svobodná soutěž osobností, myšlenek, iniciativ a projektů při respektování morálních a etických zásad.

d) Nadřazenost principu osobní svobody a odpovědnosti nad jinými cíli vede Svobodné k zásadnímu odmítání myšlenkových směrů a hnutí, které ohrožují práva a svobody druhých.

e) Součástí svobody je odpovědnost.

f) Svobodou rozumí Strana svobodných občanů možnost jednotlivce dělat si za své prostředky a na svém majetku cokoliv, co (nad míru přiměřenou okolnostem), nezasahuje do analogického výkonu svobody jiného. Svoboda velmi úzce souvisí s vlastnickým právem jako možností držet, užívat, požívat plody a nakládat s vlastněnou věcí

2) Tradice

Strana svobodných občanů se hlásí k duchovnímu, kulturnímu a politickému dědictví západní civilizace.

3) Pravidla, principy, právo

a) Svoboda může být zachována jedině sledováním principů, je ničena sledováním prospěchářství.

b) Ke ctnostem politické a zákonodárné činnosti patří střídmost při vydávání regulací.

c) Právo nemá a nemůže nahradit morální hodnotový systém.

d) Strana svobodných občanů usiluje o návrat k předsocialistickým právním tradicím a o reformu právní filosofie.

4) Stát

a) Státní moc má sklon rozhodovat za občany a tím ohrožuje jejich svobodu, proto musí být omezena a kontrolována.

b) Ve snaze pro každého vymezit a zabezpečit svobodný prostor chráněný proti zásahům veřejné moci, považujeme za nepřijatelné úsilí prosadit neomezenou vládu většiny v evropském prostoru. Strana svobodných občanů usiluje o Evropu rovnoprávných a suverénních demokratických států bez ohledu na jejich velikost.

c) Dlouhodobé tolerování institucí poznamenaných demokratickým deficitem zákonitě vede k omezování práv a svobod jednotlivců a k nespravedlnostem, jež nelze vyvážit žádným jiným přínosem.

d) Suverenita České republiky je základní podmínkou zachování skutečné demokracie, ve které hlas voliče má ve volbách smysl.

e) Uniformita není politickým cílem.

f) Úctu ke svobodnému rozhodování státu považuje Strana svobodných občanů za analogii úcty ke svobodě člověka.

5) Volný trh

a) Svoboda ekonomické iniciativy a spravedlivá soutěž volného trhu umožňuje nejlépe každému jednotlivci dosahovat svých osobních cílů. Blahobyt není ani politickým cílem, ani politickou filosofií. Pokud se stane míra blahobytu jediným kriteriem politického rozhodování, je politický systém vystaven enormním rizikům a nestabilitě, protože ne vždy je možné blahobyt zaručit a protože existují hodnoty, kterým je třeba dát přednost před blahobytem. To platí jak pro českou domácí politiku, tak pro současnou evropskou integraci. Hospodářská spolupráce států nevyžaduje politickou integraci. Největší překážkou hospodářské spolupráce je politické zasahování do svobodného rozhodování podnikatelských subjektů.

Stanovy strany

Aktuální stanovy ke stažení zde (PDF)

Novinky

Nejnovější video

V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.

Spor o NATO

Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.

Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.

Prezident a Ústava

Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.

Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.

Mandát a odpovědnost

Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.

Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.

Napětí mezi Hradem a vládou

Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.

Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.

Celkové vyznění

Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.

Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.

Oblíbené štítky

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31