Petr Mach: Máme na to být bohatou a suverénní zemí

Petr Mach: Máme na to být bohatou a suverénní zemí

V čele Svobodných stojí Petr Mach od jejího založení, provedl stranu několika volbami a v roce 2014 byl zvolen europoslancem. Pro vás všechny má důležitý vzkaz.

Na jakých pilířích staví Svobodní svůj program? Ať už volební nebo politický.

Pro Svobodné jsou zásadní tři pilíře, a to bezpečnost, svoboda a prosperita. Nabízíme lidem vizi suverénní České republiky, která je liberálním státem s nízkými daněmi.

Co si Svobodní představují pod pojmem bezpečná Česká republika?

Česká republika je součástí NATO a je v našem zájmu investovat do české armády a také podporovat aktivní zálohy či jiné dobrovolné zapojení občanů do obrany naší země. Dlouhodobě také hájíme právo občanů vlastnit zbraň a mít možnost ji použít při obraně svého života, rodiny a majetku. Nepřipustíme, aby EU omezovala toto právo pod různými falešnými záminkami. Také máme jednu z nejlepších azylových politik v Evropě. Chceme ji udržet a nenechat se svázat různými kvótami a nařízeními, které Brusel prosazuje silou a výhrůžkami.

A co si mají voliči vybavit, když se řekne svobodná Česká republika?

Je to země s minimem regulací, kde má každý právo žít si svůj život podle svého, pokud tím neubližuje někomu jinému. Stát nesmí lézt do soukromí lidí, kontrolovat jim domácnost a účty. Je to země, kde vláda nehází podnikatelům ani zaměstnancům klacky pod nohy a kde lidé mohou svobodně rozvíjet a realizovat své nápady a kde jsou pány svého majetku. Chceme zastavit trend zvyšování dohledu státu nad životy jednotlivců.

Zbývá třetí pilíř – prosperující Česká republika?

Nízké daně jsou základním klíčem k prosperitě, to je naše jednoduchá odpověď. Lidé sami dobře vědí, jak se svými penězi naložit. Proto prosazujeme sjednocení sazby DPH a její snížení na 14 %. Proto prosazujeme velké zvýšení slevy na dani, což každému pracujícímu okamžitě zvedne plat o tisíc korun měsíčně. A proto chceme zrušit všemožné daně, třeba daň z nabytí nemovitosti.

Má v tomto konceptu místo i vztah k EU, respektive vystoupení z EU?

Samozřejmě. Část programu Svobodní prosadí, až nám EU přestane diktovat všemožné směrnice a nařízení. EU nám stále vnucuje migrační kvóty, vnucuje nám euro, diktuje, co nesmí být v nižší sazbě DPH. A takhle bych mohl vypočítávat dál a dál. Prosadíme vypsání referenda o vystoupení z EU a já sám budu každému doporučovat, aby hlasoval pro vystoupení, napsal jsem o tom i knihu.

Ale lidé říkají, že jsme malá země, slabá země a není v našich silách být bohatí a samostatní…

To je jen iluze. Máme na to být bohatou, svobodnou a bezpečnou zemí. Vždyť lidé u nás jsou chytří, šikovní, pracovití. I přes nástrahy a pasti ze strany státu a úředníků stále podnikají, pracují, vychovávají své děti. Nepodceňujme se, není to nutné.

A na co všechno tedy máme?

Na cokoliv si vzpomeneme. Máme na to být vzdělanou zemí. Máme na to být usměvavou zemí. Máme na to být suverénním státem. Máme na to být úrodnou zemí bez řepky a dotovaných oligarchů.

Martin Rumler

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31