Vyjádření Jardy Chalupského k prodloužení nouzového stavu.

Vyjádření Jardy Chalupského k prodloužení nouzového stavu.

Ve čtvrtek neprodloužen nouzový stav. V pátek jsem byl na domluvené schůzce s panem hejtmanem Vysočiny Schrekem. Po cestě jsme ji posunuli a pak zkrátili na rychlou kávu a ujištění, že si vzájemně pomůžeme, s čím bude potřeba.
Jedna ad hoc telekonference střídala druhou. Hejtmani mezi sebou, spolu, s premiérem, se starosty, media atd. Bylo řečeno mnohé, pro i proti, každopádně vývoj po roce spěje k přirozenému běhu, k otevírání běžného života. Ze všech validních i nevalidních informaci jsem si pro sebe udělal závěr, že s virem je to jako s větrem a deštěm – nelze mu poručit, musíme ho co nejvíc poznat a naučit se s nim žít a tím ho přemoci. Neobětovat mu velký kus svého života a svobody, nechodit ven a žít, jen když neprší. (Tedy pokud to není „Ebola“, ale to nám musí říci!).
Centrální řízeni toho zatím moc neukázalo. První vlnu zvládli sami občané a švadlenky, vláda problém pak začala utápět v našich penězích na úkor naší budoucnosti, měla hlavně ochránit ty nejohroženější – nemocnice a domovy seniorů. Tam byl nakonec výskyt největší i přes to, že někteří, např. 85+ viděli své blízké jen půl hodiny za rok a jen jednoho z rodiny 🙁 Takhle já bych odcházet nechtěl a také už bych asi ztrácel vůli.
Fabriky a některé provozy zavřít nelze, to by byl naprostý kolaps, tam to zvládají i s nemocnými. Instituce funguji i na třetinu stavu. Co chci říci…
Pereme se dal. Kdybych se mohl rozhodnout, na tu pomyslnou loďku bych si raději sedl s hejtmany a starosty, než s vládou a premiérem. Oni jsou první linii blíž a lépe vědí, jak spolu všichni spolupracovat. Nenařizovat, ale žádat a vzájemně si vycházet vstříc podle nějakého proveditelného funkčního plánu na minimalizaci újmy a maximalizaci užitku ze života.
Podle mě, na základě toho, co dosud víme:
1. Úvodní plošná komunikace plánu a apel, co je chtěné chování a co nechtěné, protože neúměrně zvyšuje riziko + co lze očekávat, když to společně dodržíme.
2. Vysvětlit, co je největší riziko a jak se mu vyhnout, jak vir oslabit a porazit, v čem spočívá účinný boj. Tedy asi:
A) Dodržování Respirátory/Roušky při kontaktu (jinak volně dýchat, sportovat a držet si kondici), Rozestupy vice než 2m, Ruce mít při každé příležitosti a kontaktu desinfikované (mohou pomoci desinfekční brány u vstupu s šetrnou mlhovinou pro kompletní očistu od hlavy k pate), používat Rozum, mít na paměti, co dělá viru dobře a to mu nedopřát.
B) Postupně se začít vracet do normálu, otevřít provozovny, aby se lidé mohli postarat o své živobytí sami a nečekat, zda jim někdo něco milostivě dá s obavami, že si to i s likvidačním nášupem za rok vezme zpět. Otevřít za dodržení přísných hygienických opatření před vstupem i uvnitř. Včetně třeba změření teploty. Zajistit základní plošnou obslužnost obyvatel bez koncentrace lidi.
C) Starostové s krizovými štáby a s hygienou obejít si své provozovny a konzultačně pomoci prevenci doladit.
D) Hejtmani a starostové přispět na úhradu zavedených hygienických opatření (jediná forma finanční pomoci, obejit, sepsat, dodat – desinfekce, respirátory, UV zařivky atp.)
E) Hejtmani a starostové spolu s řediteli zajistit udržovaní adekvátních lůžkových kapacit s personálem pro těžké průběhy nemoci. (Odborník musí dělat odbornou činnost, do ostatních by bylo možné zahrnout proškoleného člena rodiny, aby pomohl)
F) Nabídnout dobrovolné očkování, pokud je bezpečné, jako formu účinné prevence a lepšího zvládnutí boje s nákazou. A umožnit rychle proočkování.
G) Otevřít školy ve formě kombinované výuky pro menší počet žáků s většími rozestupy. Zredukovat předměty (Matematika, Čeština, Jazyky, Fyzika, Chemie, Biologie, Počítače atp.). První, druhaá třída dle současného stavu, ostatní půlka ve třídě, druha online sleduje výuku přes kameru na PC. Druhy týden opačně. Jídelny vařit pro všechny, distanční si vyzvednou oběd v ešusu, aby se nepotkali a taky se prošli, ti ve škole jídlo na místě. Větrat a průběžně desinfikovat.
3. Vláda skrze pojišťovny hradit plné ošetřování či nemocenskou, pokud někdo z rodiny bude nemocen a diagnostikován Covid-19, aby se mohla rodina adekvátně postarat jak o nemocného, tak např. ostatní děti a karantenní opatření bez toho, aby upadla do dluhu bez příjmu.
4. Vláda monitorovat, měřit a zveřejňovat pravdivé a nezkreslené údaje o průběhu nemoci, počtu nemocných, lůžkových kapacitách a možnosti jejich sdílení a optimalizace. Po krajích a okresech.
5. Vláda poskytnou rychle a efektivně pomoc, o kterou si hejtmané a starostové řeknou na základě znalostí situace v terénu.
Tedy řešit problém tam, kde je, těmi, co ho nejlépe znají, s těmi, kterým na zvládnutí nejvíce záleží a tak, aby to nebylo za každou cenu kanonem na komára. Tim to nechci zlehčovat, jen naznačit, že současný zdravotnický problém může vystřídat obrovský ekonomicky daleko hůře řešitelný problém.
Slevit na své svobodě a omezit by se měli aktuálně nemocní, ne plošně devastovat život všem zdravým.
Edit: Zapomněl jsem na rychlý nákup léků proti Covidu, jakmile bude. Za peníze v Praze dům, se říká, ale tady rychlým nákupem dobře investujeme do ozdraveni ekonomiky. Dnes např. v Dubaji si můžete bez rezervace koupit aplikaci všech existujících vakcín. Vědí, že se to vrátí. Nakoupili a mají.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31