Před rokem ministr Baxa řekl, že koalice nechce zvyšovat koncesionářské poplatky. V úterý oznámil navyšování a rozšíření povinnosti

Před rokem ministr Baxa řekl, že koalice nechce zvyšovat koncesionářské poplatky. V úterý oznámil navyšování a rozšíření povinnosti

Ministr kultury Martin Baxa (ODS) v úterý avizoval zvýšení koncesionářských poplatků pro Českou televizi a Český rozhlas. Přitom ještě před rokem řekl, že tyto poplatky vláda zvyšovat nechce.
„Koncesionářské poplatky naše vládní koalice zvyšovat nechce. Je zapotřebí v současné době to takto otevřeně říci,“ sdělil 3. července 2022 v pořadu Otázky Václava Moravce ministr kultury Martin Baxa.
V rámci včerejší tiskové konference však k chystané novele zákona o České televizi (ČT) a Českém rozhlasu (ČRo) a zákona o rozhlasových a televizních poplatcích sdělil, že počínaje rokem 2025 počítá návrh se zvýšením o 25 Kč za televizi a 10 Kč za rozhlas. Celkově by se tak platilo 160 Kč za ČT a 55 Kč za ČRo.
Petra Hrušová z tiskového oddělení ministerstva kultury v této souvislosti sdělila pro Epoch Times: „Uvedený ‚rozpor‘ zmínil pan ministr včera na TK k tzv. Velké mediální novele v PS, kdy uvedl, že ve svých loňských vyjádřeních se ke zvýšení koncesionářských poplatků stavěl rezervovaně. Tehdy však byla debata na toto téma na svém počátku. Pan ministr věří, že se mu na tiskové konferenci podařilo vysvětlit, proč nyní k jejich úpravě dochází. Svobodná a otevřená společnost potřebuje silná a nezávislá veřejnoprávní média.“
Dojít má také ke změně definice zařízení, na jehož základě se poplatky musí hradit. Současný koncept se dle tiskové zprávy ministerstva kultury rozšíří o „jakékoli zařízení, které může přijímat a reprodukovat rozhlasové nebo televizní vysílání, tedy například chytrý telefon či počítač“. Vyjmuty z povinnosti budou malé firmy a OSVČ.
Internetové zpravodajství ČRo ve své zprávě s odvoláním se na vládní plány udává, že počet poplatníků se má po tomto zásahu zvýšit o 230 000. V současnosti je dle ministerstva kultury 3,3 milionu koncesionářů pro ČT a tři miliony pro ČRo.
„Poplatky se u České televize nezvyšovaly 15 let, u Českého rozhlasu dokonce 18 let, současná hodnota poplatku je tak zhruba poloviční,“ komentoval inflační vliv na tiskové konferenci jako jeden z důvodů ministr Baxa.
Pohled občanů se na koncesionářské poplatky různí. Zaznívají argumenty typu „na ČT se vůbec nedívám, ČRo vůbec neposlouchám“, „na co platit, když mají reklamy“. Jiní zase argumentují tím, že v rámci zachování nezávislosti média je poplatek nezbytný. Nezávislost ČT však někteří také zpochybňují.
V již zmiňovaném pořadu Václava Moravce představil ředitel ČT Petr Dvořák statistiky, které dle všeho vypracovala agentura Kantar. Dle nich si 73 % dotázaných myslí, že existence veřejnoprávní TV (nezávislé na financování z privátních zdrojů) je důležitá (42 % určitě ano + 31 % spíše ano).
Pokud jde o financování, průzkum prezentovaný Dvořákem ukazuje, že 33 % dotázaných si umí představit určité navýšení reklam, 37 % respondentů je připraveno na navýšení 15 Kč měsíčně a 28 % občanů s navýšením nesouhlasí (byť za situace omezení služeb).
Koncem roku 2021 spustilo několik členů strany Svobodní online „petici za zrušení povinných televizních a rozhlasových poplatků“ a od včerejška na ní přibývají nové podpisy. Celkem je jich pod peticí 9 000.
„Domníváme se, že základem kvalitních služeb je možnost svobodné volby a s tím související zdravé konkurenční prostředí, ze kterého by Český rozhlas a Česká televize neměly být vyjmuty,” argumentují iniciátoři petice.
V komentářích u petice si signatáři stěžují především na ztrátu objektivity a nezávislosti ČT a ČRo.
Jednou z výtek je pokrývání „covidu“. V této souvislosti zaslala organizace Zdravé Fórum stížnost Radě ČT v prosinci 2021 za to, že řada odborníků z této organizace byla v pořadu ČT Newsroom označena za příklad „antivaxerských skupin“ a „šiřitelů nesmyslů a dezinformací“.
„Českou televizi i Rozhlas rozdělit na akcie a rozdat koncesionářům poměrným dílem podle plateb za posledních 10 let,“ navrhla své řešení na „X“ Tea Party, frakce ODS.

zdroj: epochtimes.cz

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Tiskový mluvčí

Tiskový mluvčí

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Tiskový mluvčí

Tiskový mluvčí

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31