Snad každý si vzpomene na nějaký film, kde sympatický hlavní hrdina byl tzv. padouch.  Většinou jsou to úspěšní lupiči s milým úsměvem, jiskrou v oku a skvělým smyslem pro humor. Když se na takový film díváte, mnohdy oněm padouchům držíte palce, aby unikli z policejní léčky. Příkladem za všechny může být klasika Butch Cassidy a Sundance Kid natočený velice volně na motivy života skutečných postav. Do dějin světové kinematografie vstoupila poslední scéna filmu, kdy ranění, vědomi si blížícího konce vyběhli v ústrety následků svého loupeživého života.

Jen málo filmových tvůrců si dovolilo nenechat hlavní postavy v takových filmech (pominu-li filmy na motivy skutečných událostí) nepotrestány. Pokud se jednalo o okradení jiného gangu, poté by to u veřejnosti prošlo, v opačném případě by byl problém. Jak jednoduchá pravidla má nejen filmový průmysl.

A teď si představte, jak by vypadal takový film o českých reáliích….šance na světový úspěch by byla minimální. Diváci totiž neakceptují, když jdou na film tzv. z reálného života a zjistí, že jsou na sci-fi. Milovníci sci-fi zase nechodí na filmy z reálného života. Už vidím ty články filmových kritiků – příběh dobře vystavěný, ale ten konec je úplně neuvěřitelný a u diváků nemůže projít. Proč? Takovýto film by totiž byl o ohýbání zákonů a pravidel za účelem získání prospěchu na úkor jiných s využitím občasného podvodu. Dosud nic vymykající se z běžného průměru této kategorie. Ale ten konec! Tito ohýbači a podvodníčci se díky získané moci stanou poslanci a najednou na ně nikdo nemůže. V jiných zemích by alespoň utekli do zahraničí, na nějaký ostrůvek v Tichomoří, ale tady usednou v poslaneckých lavicích a jsou vzorem ostatním, protože jsou přeci ti nejlepší z nejlepších.

I když možná se mýlím. Možná by takový film mohl v zahraničí uspět. Na tzv. západě jako film ze země třetího světa (bizár) a v zemích třetího světa by lidé tomuto filmu uvěřili, protože totéž se děje u nich. Ano, jsme evidentně zemí třetího světa. Kde jinde totiž o vině či nevině rozhodují „kámoši a kámajdy“ z klubu?

Institut imunity bychom nemuseli vůbec mít

Česká republika (takže my všichni) máme jeden z nejrozsáhlejších institutů tzv. poslanecké imunity. Je zakotven v Ústavě. Přesněji se jedná o čl. 27 a zní:

(1) Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech.

(2) Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem.

(3) Za přestupky poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem, pokud zákon nestanoví jinak.

(4) Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání po dobu trvání mandátu vyloučeno.

(5) Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.

Osobně nemám problém s odst. 1 a 2 (pro odst. 1 se jedná o indemnitu – neodpovědnost za hlasování). To, že někdo hlasuje jak hlasuje, je jeho věc a věc jeho voličů. Že svým hlasováním přihraje výhodu jedné konkrétní skupině či osobě je jeho odpovědnost. Že někdo šíří na půdě sněmovny nesmysly a lži – je to jeho věc. Pokud někdo uráží ostatní politicky činné osoby – opět jeho věc a věc uraženého, jak se k tomu postaví. Za hlásání vlastních, i nepravdivých, názorů nesmí být přeci nikdo popotahován, a to bez ohledu na fakt zda je či není poslancem či senátorem.

Odst. 3 a 4 jsou zcela mimo normální logiku. Myšlenka tvůrců byla vzhledem k historické zkušenosti, kdy socialisté projevovali svou ryzí povahu likvidací vnitřního i vnějšího nepřítele i za křivý pohled lidovým soudem, zcela pochopitelná. Avšak v reálu se jedná o absolutní nesmysl. Copak je logické, aby někdo mohl páchat trestnou činnost a vědět, že se mu nic nestane? Že mu nic nehrozí? Vždyť k tomu poslancům stačí mít dostatek složek na své kolegy. Z tohoto systému široké poslanecké imunity vyplývají i nároky na kandidáty. Není podstatné co umíš, hlavní je, zda na tebe něco máme.

Překvapivě o imunitě se hovoří vždy před volbami. Jak je špatná, jak je nutné ji změnit. Každý se bije v prsa, že když on bude poslancem, ji změní. Když někdo přijde s obviněním kandidáta – je to samozřejmě kampaň a po volbách nemá dotyčný s vydáním žádný problém. A minutu po zvolení se ti samí nestydí v televizi veřejně říci – máme zase imunitu, policie je zbytečně aktivní, uvidíme… a potutelně se usměje – má totiž složky.

Domnívám se, že institut imunity bychom nemuseli vůbec mít. Proč? Protože každý má mít právo svobodně říci co chce a kdy chce a nebýt za to popotahován orgány činnými v trestním řízení. To že někoho o své vlastní vůli vědomě urazí a dotyčný mu následně dá přes h..ústa či zažaluje u soudu je součástí této svobody – odpovědnost. Když někdo uráží přeživší z koncentračních táborů nebo jejich potomky hlásáním, že holocaust nikdy nebyl, je projevem jeho malosti a hlouposti. Není to však důvod plýtvat penězi daňových poplatníků na stíhání těchto osob.

Imunita zákonodárců je přežitek z totalitních dob. Dokud bude zakotven v českém právu v tomto rozsahu, budeme stále v takovéto totalitě či pod její rouškou žít. Zbavme se jí konečně!

Jiří Zapletal,
místopředseda Svobodných

Vyšlo i na autorově blogu.

Články jsou názorem autorů, nikoliv stanoviskem celé strany, pokud není uvedeno jinak.