Zálom: Kolik muslimů zvládne Česká republika?

Štítky: Česká republika, Evropa, islám

Čísla jsou, alespoň pro západní Evropu, na první pohled hrozivá. Prognóza počítá se třemi variantami podle toho, jaké míry bude v příštích letech dosahovat muslimská imigrace. Ale v případě, že by se příliv muslimů do Evropy zastavil, stále je ve hře jejich vysoká fertilita, a muslimská populace bude sílit v každém případě.

Podle pesimistické varianty, tedy při masové migraci (tedy jako mezi lety 2014 a 2016), by v roce 2050 mělo být německé obyvatelstvo z 20 % muslimské. Ve Švédsku by muslimové měli tvořit dokonce 30 % populace, ve Francii 18 %. Česká republika by měla v roce 2050 mít 1,2 % muslimů.

Pokud bude míra migrace pouze střední, mělo by německé obyvatelstvo tvořit 11 % muslimů, švédské 20 %, francouzské 17 %. Pro Českou republiku by tato varianta nebyla příliš rozdílná – české obyvatelstvo by tvořilo 1,1 % muslimů.

Jestliže by se muslimská migrace do Evropy zcela zastavila, potom, s ohledem na míru porodnosti v muslimských komunitách, by např. v Německu bylo v roce 2015 8 % muslimů. U nás by to bylo současných 0,2 % muslimů.

Co tato čísla znamenají a jak je číst?

Vzroste-li počet muslimů nad určitou mírou, začnou si jejich komunity klást politické požadavky a měnit kulturu kolem sebe. Zatímco malé, ohraničené muslimské komunity jsou navenek loajální ke kultuře, která je přijala, početnější komunity, prorůstající do většinového prostředí, se oproti očekávání neasimilují, nýbrž snaží se prostředí přizpůsobit svým zvyklostem. Požadavky na odstranění vepřového masa z veřejných jídelen, odstranění zmínek o Vánocích ve školách, požadavky na zákonem garantované přestávky na pravidelné modlení, požadavky na toleranci barbarských halal porážek – to jsou jen některé příklady projevů kulturní nesnášenlivosti muslimů vůči západní kultuře.

A jak je vidět ze zemí jako je Německo či Francie, západní kultura ustupuje, nejen pod tlakem požadavků zvenčí, ale morálně odzbrojena vlastními kulturními a intelektuálními autoritami.

Otázka, kterou by měla zveřejněná prognóza Pew Research Center vzbuzovat zvláště tam, kde je většinová kultura dosud tlaků islamizace ušetřena, zní jaké množství muslimské populace dokážeme jako západní společnost zvládnout tak, abychom si vlastní kulturu uchovali. Tuto otázku by snad někdo mohl, v souladu s požadavky politické korektnosti, považovat za projev xenofobie – jenomže zde vůbec nejde o jakýsi iracionální strach z jinakosti. Strach je zpravidla slepý – ale v případě muslimů je naprosto evidentní, co je podstatou věci. Nikoliv strach z jakési neznámé jinakosti, ale obava před kulturou, která není s tou západní ani v nejmenším kompatibilní.

Pokud by totiž muslimská kultura byla kompatibilní se západní, potom by vepřové maso ve veřejných jídelnách, vánoční stromeček ve školách nebo alkohol na ulici (potíraný v britských městech organizovanými šariatickými hlídkami, za tichého přihlížení městských samospráv) nikdy nemohly být reálným problémem. Obě kultury by vedle sebe fungovaly a jinakost by nebraly jako urážku svých vlastních tradic – a muslimská kultura by nakonec, coby primitivnější, byla západní kulturou asimilována, a zbylo by z ní v podstatě jen to pozitivní, jako je například arabská kuchyně. Situace je však jiná. Je to ve skutečnosti západní kultura, co je cílem xenofobního nepřátelství.

Pro další vývoj muslimských komunit, nejen co do jejich počtu, ale i jejich vztahu vůči západní kultuře, je však kromě čísel nutné brát v úvahu další aspekty. Můžeme například předpokládat v blízké budoucnosti nějaký zásadnější obrat k sekularismu? V tuto chvíli je islámské náboženství všeobjímající, řeší život člověka od kolébky do smrti, předepisuje pravidla, od nichž se muslim nesmí odchýlit, a je zároveň politickou ideologií, z podstaty věci tvrdě totalitní. I u nás vyšla kniha Islámský fašismus, kterou napsal egyptsko-německý politolog muslim Hamed Abdel-Samad, a v níž jsou naznačeny určité pro-sekulární tendence v islámské společnosti. Jestliže by tyto tendence nabraly na síle a vytvořily ucelené politické hnutí, mohlo by to znamenat zásadnější změnu pro to, jak se stavět k muslimským komunitám v evropských zemích.

Prosazení myšlenek sekulární společnosti uvnitř muslimských komunit, zejména mezi mladými lidmi, by však, aby západní společnost mohla své muslimy asimilovat, mělo být podpořeno kulturní proměnou na straně západní kultury. Jestliže my sami budeme vůči své kultuře odmítaví a nepřátelští, jestliže ji budeme pokládat za zkaženou a neschopnou, jestliže budeme odmítat to, co je její podstatou – tedy svobodu, rozum a individualismus, potom nelze očekávat, že evropští muslimové sami nadšeně přijmou něco, co většinová společnost sama odmítá.

Muslimské komunity rozhodně nejsou něco statického, co by se během třiceti let nijak nezměnilo. Porodnost se vyvíjí s ohledem na materiální blahobyt, radikalizace se snižuje s mírou vzdělání, a dříve spíše uzavřené a třeba i kulturně radikální komunity postupně přijímají vzorce chování a hodnoty většinové populace, jak o tom píše např. kanadsko-britský novinář Doug Saunders v knize The Myth of the Muslim Tide. (D.Saunders však tuto svoji knihu napsal v roce 2012, tedy ještě před vypuknutím migrační krize.)

Je však nutné předpokládat, že příští ekonomická krize, která je podle všeho na spadnutí, muslimské komunity spíše zradikalizuje. Nezaměstnanost, která je už nyní v mnoha zemích nesnesitelně vysoká, má potenciál zbavit mladé muslimy jakékoliv schopnosti začlenit se do západní společnosti a nechat je napospas islamistickým kazatelům.

Prognóza také nebere v úvahu politické snahy na řešení masové migrace pomocí vynucených kvót a rozdělování migrantů do zemí, které nejsou migrací tolik zasažené. Pokud by skutečně došlo na likvidaci suverénních azylových politik jednotlivých států EU, mohou za oněch třicet let vypadat čísla o muslimské populaci zcela jinak. Je to varování zejména pro země jako jsme my nebo Polsko a motivace bránit se jakýmkoliv tlakům Bruselu ve věci migračních kvót za každou cenu.

Berme tedy prognózu Pew Research Center čistě jen jako statistiku, přesná čísla, za nimiž se skrývá mnoho způsobů, jakou optikou na ně pohlížet. Zatímco při eventualitě zformování jakéhosi sekularizačního hnutí mezi mladými muslimy by 8 % muslimské populace nemusel pro žádnou z evropských zemí znamenat vážný problém, stejné procento bude smrtelnou hrozbou, bude-li každý druhý muslim mít doma vlajku Islámského státu.

Co to znamená pro Českou republiku?

Na první pohled, ať bude míra migrace jakákoliv, vyjdeme z toho vcelku nezasaženi – zachováme-li si suverénní azylovou politiku. Na druhou stranu, Německo, jehož populaci bude tvořit 30 % muslimů, jako náš nejsilnější soused – to není právě optimistická vyhlídka. Jak se v takovém případě změní německá politika vůči naší zemi? A co to bude znamenat pro naší bezpečnostní politiku?

Můžeme se uklidňovat tím, že ani rostoucí muslimská populace nebude znamenat velký posun v zahraniční politice té či oné země – jednoduše proto, že islám, díky svému antisekularismu a středověkému chápání politické moci, nebude schopný využít demokratických mechanismů a získat skutečnou politickou moc. Je možné, že jejich modem operandi bude stále jen bruální násilí a teror, ale nebudou schopni ovládnout celou politiku, natož ohrozit jejím prostřednictvím své sousedy.

V každém případě pro Českou republiku to znamená jediné: upevňovat vazby v rámci V4 a vytvářet pokud možno společná bezpečnostní řešení. Na EU se nemůžeme ve věci bezpečnosti spolehnout (spíše naopak).

Čísla Per Research Center dále nesou ještě jedno poselství: v našem případě není třeba panikařit. Máme čas přemýšlet. Jestliže si nyní ve strachu z islámské hrozby, která je pro Českou republiku pouze potenciální, budeme jako naše politické zástupce volit latentní totalitáře, pro něž je islám jen téma, které je pohodlně dostane k moci, uděláme stejnou chybu, jakou udělali západní politici, když své země otevřeli, pod tlakem ideologie multikulturalismu, islámské migraci.

Pokud varujeme před islámem, musíme mít na paměti, proč to vlastně děláme: abychom uhájili svobodu a sekulární povahu naší kultury. Pomocí tématu islámu se však nyní dostávají do vysoké politiky lidé, jimž na svobodě vůbec nezáleží. Ti, kdo varují před nebezpečím islámu na racionální, ideologické bázi, musí od protiislámských totalitářů toto téma co nejrychleji získat zpět, dříve, než bude pozdě.

Luboš Zálom,
předseda Svobodných ve Středočeském kraji

Prognóza Pew Research Center je k dispozici na adrese http://www.pewforum.org/2017/11/29/europes-growing-muslim-population/.

Články jsou názorem funkcionářú a autorů, nikoliv stanoviskem celé strany, pokud není uvedeno jinak.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Další články autora >

Novinky

Libor Vondráček v Událostech, komentářích ČT24 2. prosince 2025

Slovensko, EU a pád českých mezd: Libor Vondráček v Událostech komentářích

3. 12. 2025

Bude Filip Turek MINISTR? Vondráček odhaluje pravdu o prezidentových podmínkách

2. 12. 2025

Novým místopředsedou Svobodných se stal ing. Ondřej Vašíček

2. 12. 2025

Konec uhlí v ČR? Svobodní varují před blackouty, Zelení blouzní o obnovitelných zdrojích

29. 11. 2025

Lavička: Rodinné právo je věcí národních států, ne EU

28. 11. 2025

Šichtařová v Prima CNN: Státní rozpočet 2026 je fikce, reálný schodek až 381 miliard

27. 11. 2025

Libor Vondráček v pořadu Pro a Proti

27. 11. 2025

Nejnovější video

Výběr delegace na Slovensko

Libor Vondráček, předseda strany Svobodní a místopředseda ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny, hájil v pondělním vysílání Událostí, komentářů rozhodnutí omezit složení delegace na Slovensko pouze na poslance z vládní koalice. Vondráček argumentoval, že „odcházející koaliční strany se v minulém období nacestovaly hodně“ za peníze daňových poplatníků, a proto je jasný veřejný příslib, že tyto prostředky se budou vynakládat šetrněji.

Zvláště ostře kritizoval bývalého ministra vnitra Víta Rakušana za účast na protivládní demonstraci na Slovensku, kterou označil za neinteligentní krok. Podle Vondráčka by při představě, že by Rakušan byl dnes místopředsedou Poslanecké sněmovny, bylo setkání se slovenskými představiteli problematické. Na otázku moderátorky, proč delegace necestovala vlakem nebo autem, pokud chce tolik šetřit, Vondráček odpověděl, že jeli tak, jak to uznali za nejvhodnější a nejefektivnější.

Strategický význam vztahů se Slovenskem

Vondráček označil vztahy se Slovenskem za „obrovský strategický kapitál“ s podrobným odůvodněním. Zdůraznil, že obrovské množství Slováků žije v České republice, přičemž historická blízkost, jazyková příbuznost a ekonomická propojenost jsou unikátní. „To si myslím, že nám ukládá za úkol i naší Poslanecké sněmovně, té nové, udržovat ty vztahy co nejlepší,“ prohlásil Vondráček.

Podle něj byla první cesta na Slovensko speciální právě proto, že měla obnovit vztahy po období, kdy „ty vztahy opravdu nebyly dobré“. Vondráček naznačil, že příští cesty na Slovensko a do jiných států budou mít daleko rovnoměrnější rozložení politických stran. Na otázku, zda se jedná o restart vztahů nebo příklon k zahraniční politice Slovenska, jednoznačně odpověděl, že jde o restart vztahů.

Ostré odsouzení evropského „dotačního socialismu“

Vondráček přinesl do debaty názornou pomůcku – konvičku, kterou mu vyrobil kolega poslanec – aby demonstroval, jak podle něj funguje česká ekonomika v rámci Evropské unie. „To je výrobek kolegy, který se snažil naznačit, jak fungujeme často v rámci Evropské unie,“ vysvětlil Vondráček a přirovnal systém k „transfuzi z pravé ruky do levé“.

Podle Vondráčka Poláci od začátku členství v EU hájili svoje zájmy a jasně pojmenovávají, že „svobodu a prosperitu ohrožuje nejenom Moskva, ale i Brusel“. Česká republika je naopak podle něj „bruselštější než Brusel“ a přejímá jeden nesmysl za druhým. Vondráček citoval výpočet britského eurokomisaře, podle kterého se musí vynaložit 4% HDP na byrokracii spojenou s členstvím v EU, což za 21 let představuje více než 3,8 bilionu korun.

„My v podstatě přejímáme jeden nesmysl za druhým. Jsme bruselštější než Brusel,“ kritizoval Vondráček současný přístup k evropské politice. Dodal, že „eurosocialismus, který nás dovedl do té dotační ekonomiky, tak ten nám tady kazí ta naše ekonomická čísla“.

Nuancovaný postoj k podpoře Ukrajiny

V citlivé otázce podpory Ukrajiny Vondráček prezentoval stanovisko, které odlišuje otázku agresora od otázky finanční podpory. „Přece nerozporujeme, kdo je na cizím území se svými vojáky,“ zdůraznil s tím, že nikdo nezpochybňuje, že Rusko je agresor. Problém však vidí v rozsahu finanční podpory ze státního rozpočtu.

Jako libertariánská strana Svobodní podle Vondráčka razí nízké daně, a proto nechtějí rozdávat peníze kamkoliv do ciziny, „byť se někde děje příkoří, které prostě odsuzujeme“. Vondráček argumentoval, že Česká republika poskytuje Ukrajincům přístřeší podle dublinských úmluv, což považuje za velkou pomoc, ale to neznamená nutně posílat peníze ze státního rozpočtu.

Na otázku moderátorky ohledně hlasování na výboru pro obranu, kde poslanec Jindřich Rajchl hlasoval proti usnesení o podpoře Ukrajiny, Vondráček vysvětlil, že usnesení obsahovalo další pasáže, ze kterých nebylo zřejmé, zda bude pokračovat podpora ze státních peněz. „Neznamená to, že by zpochybňovali, kdo je a není agresor,“ dodal. Vondráček také potvrdil, že by stejně jako předseda Okamura sundal ukrajinskou vlajku z budovy Poslanecké sněmovny, protože Svobodní by sundali všechny cizí vlajky.

Alarmující ekonomická data a srovnání s Polskem

Vondráček prezentoval ostré ekonomické srovnání mezi Českou republikou a Polskem. Podle dat Eurostatu, která Vondráček označil za nezpochybnitelná, má Česko nejhorší změnu reálných mezd ze všech států Evropské unie v období 2019–2024, přičemž reálné mzdy klesly o 10 %. Pro srovnání Polsko a Maďarsko dosáhly výrazně lepších výsledků.

„Abych se určitě nepohoršoval nad těmito státy, myslím si, že my se od nich musíme učit,“ prohlásil Vondráček. Moderátorka upozornila, že polské mzdy se počítají jinak a nezahrnují menší firmy pod 10 zaměstnanců, ale Vondráček trval na tom, že cituje data Eurostatu, nikoli nějakou vlastní vybranou statistiku.

Vondráček připustil, že Polsko má jinou startovací linii, protože v devadesátých letech neprivatizovalo tak masivně jako Česká republika, a nyní může snáze růst. „To neznamená, že my máme couvat a my prostě tady jsme minus 10% reálné mzdy, Česká republika, to není žádná omluvenka,“ zdůraznil.

Odmítnutí konkrétních slibů a kritika předchozí vlády

Když moderátorka položila přímou otázku, o kolik procent chce nová vláda za první rok zvednout reálné mzdy, Vondráček kategoricky odmítl uvést konkrétní číslo. „Takhle to nejde dělat, to nelze plánovat. Soudruzi v Bruselu chtějí plánovat počasí. My nemůžeme tady lidem říkat, že se to zvedne o nějaká procenta, pak se snažit dohánět pětiletky,“ argumentoval.

Místo konkrétních slibů Vondráček prohlásil: „My budeme dělat všechno pro to, aby se lidem ulevilo, aby ty náklady na život byly co nejmenší. A pokud ekonomika poroste, no, tak samozřejmě porostou ty reálné mzdy“. Zdůraznil, že v předchozím období nominálně vzrostly platy, ale ve finále to znamenalo, že lidé si mohli koupit na konci roku méně než v roce předchozím.

Vondráček také kritizoval předchozí vládu za zásah do zákoníku práce v roce 2023, kdy ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka připravil změnu, která „v podstatě zlikvidovala dohodáře“. „Mohli jsme si to odpustit. Tady ta změna zákoníku práce byla úplně zbytečná, my jsme to kritizovali od začátku,“ řekl Vondráček s tím, že flexi novela je sice krok správným směrem, ale v roce 2023 se jelo cestou, která vedla ke špatným výsledkům.

Debata o polské cestě a zadlužení

V diskusi o tom, co Poláci udělali lépe, Vondráček přiznal, že Polsko investovalo významně do infrastruktury a má jiný přístup k evropským fondům. Na otázku polské energetiky, která je podle moderátorky podfinancovaná a 65% elektřiny pochází z uhlí, Vondráček odpověděl, že věří, že v roce 2049, kdy Polsku vyprší výjimka z uhlí, možná na evropském kontinentu už nebude ideologie odmítající uhlí.

„Poláci prostě jednají racionálně, tak jako v Číně staví uhelné elektrárny a vedle toho budují obnovitelné zdroje, až jich budou mít dost a budou se na ně moci spolehnout, tak pak si možná ty uhelné vypnou,“ vysvětlil Vondráček. Dodal, že Česká republika si vypnutí uhelných zdrojů dovolit nemůže, ale přesto to vypadá, že něco podobného bude brzy riskovat.

Na závěrečnou poznámku Jiřího Havránka z ODS, že se těší na to, jak Vondráček vysvětlí své ekonomické postoje předsedovi vlády, Vondráček odpověděl: „Já se na to taky moc těším“.