Zálom: Lze reformovat Evropskou unii?

Zálom: Lze reformovat Evropskou unii?

Zbývá již jen několik dní do eurovoleb, které na dalších pět let určí směr a tempo evropské politické integrace, ale budou klíčové i pro další osud národních států v Evropě. Ať již dopadnou jakkoliv.

Odpůrci Evropské unie jsou patřičně mobilizováni, zatímco její více či méně fanatičtí zastánci, dle propagačních materiálů svých politických stran a uskupení, se nejvíce strachují, že valná většina občanů členských států tyto volby přehlédne s uzívaným nezájmem, což nakonec posílí volební výsledek těch, kteří se současnou podobou evropské politické integrace nesouhlasí. Lze říci, že tito lidé v zásadě berou EU jako jakousi danost, na níž se dívají s určitou mírou nedůvěry, ale která tady je a bude, a není k ní nutné zastávat jakýkoliv občanský postoj – protože ten nic nezmění. To je mimochodem jeden z velmi pádných argumentů pro zpochybnění demokratické legitimity a smyslu Evropské unie: není zde žádný evropský národ, který by byl schopen definovat a aktivně zastávat nějaké jednotné politické zájmy a cíle, a postavit se za ně alespoň vhozením volebního lístku do urny.

Pohybuje-li v některých členských zemích se voličský zájem o eurovolby někde kolem průměrné hranice 20 %, je to známka toho, že celý projekt je jen konstrukcí velmi úzké menšiny, kterou by bylo lze nazvat politickou elitou, i když daleko spíše je zde vhodný termín aristokracie. Tato úzká skupina není schopna se k občanům zemí EU přiblížit a vzbudit jejich zájem, a to ani za pomoci lží, překrucování a strašení. Představme si, jaké debaty o demokratické legitimitě by vzbudila 20% volební účast v našich posledních prezidentských volbách; kolik lidí by volalo po zneplatnění takových voleb a odmítalo by smysl mandátu takovou malou skupinou lidí zvoleného prezidenta. U Evropské unie to nikomu nevadí – přičemž demokratické pravomoce europoslanců jsou vlastně značně omezené a nazývat jejich shromáždění parlamentem je v podstatě výsměchem parlamentní demokracii.

Nicméně eurovolby jsou tu, ať už si o nich myslíme cokoliv. Povaha demokratického mechanismu eurovoleb i význam mandátu následně zvolených europoslanců vlastně logicky vyplývá ze samotných záměrů, které stály u zrodu evropského integračního procesu. Tyto záměry jsou nejen nedemokratické, ale aktivně antidemokratické; jinak řečeno, evropský proces byl od základů navržen tak, aby demokracii aktivně potlačoval a omezoval. Dnešní představitelé EU se to již ani nesnaží zakrývat, vědomi si své silné pozice. Kupříkladu dnešní předseda Komise Jean-Claude Juncker komentoval před lety francouzské referendum o Evropské ústavě slovy: „Jestliže zvolí ‚Ano‘, budeme pokračovat; jestliže zvolí ‚Ne‘, pojede se dál.“ Lze si představit výmluvnější příklad naprostého pohrdání voliči a demokratickými mechanismy? Ostatně vehementní odmítání referend, v nichž by se občané členských států mohli vyjádřit k evropské integraci, jakého se občanům dostává od probruselských politických a intelektuálních elit je dalším takovým příkladem.

Změny – to je to hlavní heslo a hlavní motiv volebních kampaní, bez ohledu na jejich pohled na Evropskou unii. V podání eurooptimistických a eurofanatických stran a hnutí jde o návrhy změn spíše opatrné a vágní – neboť tyto strany jsou s evropskou integrací v zásadě spokojené, principiální zápory se snaží nevidět, ale s heslem „spokojenost“ jednoduše volební kampaň dohromady nedáte. U stran, které jsou pro pokračování integrace, jde spíše o opatrné návrhy, jak dále centralizovat, jak glajchšaltovat, jak svázat národní státy do ještě pevnějších pout, od nichž bude mít klíče Brusel. Na druhou stranu nemohou své postoje dávat najevo příliš otevřeně – protože si uvědomují, že dejme tomu volání po zřízení evropské armády by vzbudilo oprávněný odpor i na straně mnohých těch, kteří v zásadě s EU souhlasí.

V podání pravicovějších stran, které jaksi tuší, že mezi pravicová témata musí nutně patřit i státní a národní suverenita, se pak mluví o reformách, o odstraňování demokratického deficitu, o potírání nešvarů (reminiscence na normalizační 80. léta), o návratu před Lisabonskou smlouvu, o očistu principů evropské integrace od nánosu byrokracie a regulací. A jen nemnohé strany otevřeně a nekompromisně mluví o vystoupení z EU, bez ohledu na to, zda jde o strany pravicové a svobodomyslné, nebo spíše rádoby-pravicové a proregulační.

Výroky o změnách a reformách vlastně slýcháme celých patnáct let, co jsme členy Evropské unie. Vlastně i Lisabonská smlouva, která pro mnohé platí za jakýsi milník, který EU nevyhnutelně nasměroval na cestu k totalitě, byla pokusem o reformu, o změnu, snahou zajistit projektu větší akceschopnost. Byla to reforma v rukách eurofanatiků. Projekt evropské politické integrace je v očích a hlavách jeho zastánců jakýmsi nikdy nekončícím procesem, neustálým pohybem, nepřetržitou sekvencí změn, úprav, opatření a nařízení, jakousi trockistickou permanentní revolucí, v níž nepřítelem jsou jednou ekonomické zákonitosti, podruhé naše planeta a její přirozeně se měnící klima, a nakonec třeba samotná biologická přirozenost pohlaví lidské bytosti, atd. Stručně řečeno, nepřítelem v této permanentní válce zastánců Evropské unie je objektivní realita a rozum. Vše musí být v pohybu, nic se nesmí ani na vteřinu zastavit, jeden akční plán střídá druhý, zatímco třetí už je připraven na startovní čáře. Důraz na neustálou akci je mimochodem jednou z hlavních charakteristik fašismu. Ano, Evropská unie je ve své podstatě, svým důrazem na akci a na neustálý pohyb a dynamiku fašistickým projektem.

Zastánci EU často mluví o své představě a snaze vybudovat z Evropy něco na způsob Spojených států amerických. Porovnáme-li však principy USA s principy evropské politické integrace, rozdíly jsou jasně patrné. USA byly od začátku daleko spíše uzavřeným projektem, s pevnou, racionální a hlavně přísně věcnou ústavou podpořenou Deklarací nezávislosti, asi nejdokonalejším politickým dokumentem, jaký lidstvo dosud vytvořilo. Změny, které přicházely později a postupně, byly velmi pomalé, protože základní projekt byl pevný: záměrem bylo vytvořit svobodný národ. Tvůrci EU však nic takového v úmyslu neměli a nemají. Mluví se o soupeření, o síle a moci, o převaze nad Ruskem, Čínou nebo Amerikou, o jednotnosti, o odstranění jakýchkoliv projevů národovectví. Slovo svoboda nemá v dokumentech Evropské unie místo.

Zatímco USA je projektem, který v zásadě vychází z přirozenosti člověka, z uznání objektivní reality, z principů, které jsou dané a jež musí každé lidské konání respektovat, EU je naproti tomu konstruktivistickým projektem, jehož základem je víra, že objektivní realita neexistuje a že žádné pevné principy není třeba respektovat. Postupné oklešťování lidské svobody, které se v rámci EU stalo jakýmsi trendem, který na sobě pociťujeme stále tíživěji, je pak nevyhnutelným důsledkem. A nikdy to nemůže být jinak. Z Evropské unie nikdy nemůže vzniknout projekt, který bude plně respektovat svobodu, trh a kapitalismus. Cílem evropské politické integrace je superstát, o němž mluvil jeden z jejích otců zakladatelů Jean Monnet: „Lidé musejí být vedeni k superstátu, aniž by věděli, co se s nimi děje.“ Superstát však nemůže být prostředím, v němž kvete lidská svoboda. Je nutné přiznat, že ani Spojené státy americké dnes již nejsou zemí svobody, onou „land of the free“, nicméně principy, na nichž kdysi vznikly, tam stále fungují, nebyly vymazány z dějin, a dávají tak naději, že se k nim lze jednoho dne vrátit. K čemu by se však měla vracet Evropská unie, když sama její podstata svobodě, trhu i kapitalismu odporuje?

Reforma jakéhokoliv politického systému se musí nevyhnutelně odvíjet od jeho nejzákladnějších filozofických a morálních principů. Jestliže je tomu jinak, hrozí mu při pokusu o reformu rozpad. Jak říká Alexis de Tocqueville, nejnebezpečnější okamžik nastává špatné vládě tehdy, pokusí-li se sama reformovat. Reforma, která by byla v souladu s principy evropské politické integrace je něco, o čem již mnozí politici opatrně mluví: více centralizace, méně pravomocí členským státům, společné bezpečnostní a vojenské složky, společná daňová a rozpočtová politika, zrušení suverénní azylové politiky, přeměna národních států na pouhé regiony. Každý z těchto kroků nás nevyhnutelně přibližuje ke konečnému cíli: k celoevropské totalitě. Ta by pak mohla, bude-li svoji moc používat skutečně nekompromisně bez ohledu na životy lidí, přežít velmi dlouho – ubrání-li se všakjakémukoliv pomyšlení na reformu.

Návrat k jakýmsi tržním či ekonomickým principům Evropské unie, jakési „bruselské jaro“, jak si to snad mnozí zastánci těchto reforem ve své hlavě projektují, by nevyhnutelně znamenal rozvolnění centralizace a následně probuzení separatistických tendecí napříč celou Unií. Ty by Brusel musel následně řešit silou, pokud by k něčemu takovému ovšem měl prostředky – zatím je naštěstí nemá. V tom případě by se režim Evropské unie skokově posunul blíže k totalitě a nastala by jakási eurounijní normalizace se všemi důsledky, které z toho mohou plynout. Pokud by naopak ono hypotetické „bruselské jaro“ nebylo potlačeno silou, bude to konec Evropské unie, stejně jako perestrojka znamenala od samého počátku nevyhnutelný konec Sovětského svazu a celého jeho mocenského impéria.

Tu a tam se setkáme s názorem, že EU by se měla vrátit těsně před podepsání Lisabonské smlouvy, která do značné míry změnila tehdejší paradigma směřování evropského integračního procesu. Ve skutečnosti je to ta nejméně realistická možnost. Důvody, jimiž zastánci Lisabonské smlouvy obhajovali a tvrdě prosazovali její podepsání, byly vyústěním dlouhodobého procesu. Nezapomínejme také na boj o Evropskou ústavu. Lisabonská smlouva se stala její zakamuflovanou variantou, když se ústavní smlouva ukázala být pro mnohé členské státy nepřijatelnou. Potřeba centralizovat smlouvy a nastavit rozhodovací procesy tak, aby fungovaly ve prospěch většiny, tedy větších států EU, panovala na straně zastánců integrace už dlouhou dobu. Kam by se současná EU asi měla vrátit, aby byly tyto jejich osobní ideové a mocenské potřeby eliminovány? Návrat před Lisabonskou smlouvu, i kdyby k němu došlo, by pouze připravil cestu k nové smlouvě, možná konečně k evropské Ústavě. Návrat před Lisabon by navíc do značné míry vyžadoval nápravu jejích následků, jinak takový návrat nemá smysl. Takový proces je nemožný a i pokus o něj by při dnešní akceschopnosti EU trval déle, než nyní nadcházející funkční období evropských politiků. A nositelé tohoto postoje to buď dobře vědí a tedy lžou, a nebo prostě nevědí, o čem mluví.

Představu, že by jakási pozitivní reformaEU vedla k jejímu udržení při životě a dalšímu rozvoji na základě myšlenek svobody a volného trhu, je chimérou. Principy, které stojí na počátku celého projektu, budou nevyhnutelně hrát proti takové reformě. Jediné, čeho by mohla dosáhnout reforma, která by aktivně reflektovala hodnoty svobody a volného trhu, je získat pro Unii trochu více času. Protože však jde o projekt svobodě a trhu nepřátelský, mocenské záměry nejen vůdčích představitelů, ale i probruselských intelektuálů a mediálně činných celebrit, jej postupně přivedou k novému Lisabonu. Lze se domnívat, že tyto principy jsou už dnes dostatečně známé na to, aby bylo jakékoliv další trvání evropského projektu pokládáno za zdiskreditované. Pokud by jednotlivým členským zemím šlo o hodnoty svobody a trhu, nepotřebují k tomu Evropskou unii. Fungování národních států Evropy lze založit na jiných smlouvách.

Volební hesla o nutnosti reformovat Evropskou unii bychom tedy měli brát vážně pouze do té míry, co vlastně ta či ona strana chce takovou reformou získat a co konkrétního se za takovými hesly skrývá. Jestliže víme, že pozitivní pokus o reformu, který by plně respektoval svobodu a volný trh, pokud by se podařil, by vedl k rozpadu Unie, lze takovou cestu v zásadě přijmout. Chceme-li se od Evropské unie osvobodit, jakákoliv pokojná cesta je vhodná, třebaže se lze vážně obávat, zda by se rozpad EU skutečně nesl v pokojném duchu, bylo by tedy lépe z tohoto důvodu odejít z EU ještě dříve, než se začne rozpadat. Naopak pokud si politická strana či hnutí přeje reformu Evropské unie tak, aby zajistila její další fungování ve stejných mantinelech a při platnosti jejích základních filozofických principů, je to v konečném důsledku cesta k větší nesvobodě, jež nekončí nikde jinde než v totalitě. Pokud takovou cestu nabízejí strany, které se pokládají za pravicové, je to o to smutnější. A nakonec, pokud jsou představy o reformě definovány vágními tezemi o zrušení Lisabonské smlouvy, je to neklamný znak toho, že nositelé takových představ lžou: návrat před Lisabon je nemožný a nikdy k němu nedojde.

Pokud tedy chceme v Evropě zachovat nebo spíše resuscitovat svobodu a tržní ekonomiku, nepotřebujeme reformu. Potřebujeme se vrátit na úplný začátek, ještě před založení Evropského společenství uhlí a oceli. Potřebujeme zapomenout na Jeana Monneta i Roberta Schumana. Něco takového však nelze nazvat reformou – správný pojem pro takový proces je transformace. Státy, které uvízly v Evropské unii, potřebují transformaci, takovou, jakou prošla Česká republika po pádu komunistické totality. Skutečnost, že se právě velká část zapálených zastánců Evropské unie dívá na 90. léta jako na temnou kapitolu našich dějin a chová šílenou nenávist k politikům, kteří tehdy naši vysoce úspěšnou a v kontextu tehdejších postkomunistických zemí unikátní transformaci provedli, nám však napovídá, jak si asi představují další fungování Evropské unie a jakým směrem by ji rádi reformovali.

 

Luboš Zálom
Zastupitel Berouna, předseda Středočeského krajského sdružení Svobodných

 

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Nejnovější video

Ministr zemědělství Marek Výborný u Moravce divákům oznámil, že ceny potravin jsou u nás nižší než v Polsku. Ekonomka Markéta Šichtařová, která se objevila na kandidátce SPD do podzimních voleb, ministrovo tvrzení ihned napadla a bez obalu popsala, co v Česku není v pořádku. A to byl teprve začátek. Poslanec ANO Patrik Nacher ve studiu prohlásil, že u některých potravin si lidé připlácejí v podstatě jen za vzduch.

Ceny potravin a ceny energií v poslední době tíží jak domácnosti, tak podnikatele. Otázkou je, zda se blýská na lepší časy, nebo spíš bude ještě hůř. Ve studiu České televize se na to Václav Moravec zeptal ministra zemědělství Marka Výborného, ministra průmyslu a obchodu Lukáše Vlčka, poslance Patrika Nachera a ekonomky Markéty Šichtařové.

Ministr Vlček volal po tvrdším postupu vůči řetězcům, aby neklamaly zákazníky. „Za mě mohu garantovat to, že tu jsou nešvary, role státu je narovnávat tržní prostředí a má-li k tomu nástroje, tak je musí využívat,“ pravil Vlček. „Reálně vidíme, že se některé nešvary opakují, že je zákazník klamán. Je potřeba, aby Česká obchodní inspekce přitvrdila,“ zdůrazňoval ve studiu ministr.

Ministr Výborný konstatoval, že nezahálí ani potravinářská inspekce a v loňském roce vysázela pokuty nejméně za 200 milionů. Pokuty dostalo Penny i další řetězce.

Vlček a Výborný se ale shodli na tom, že konečné slovo má primárně spotřebitel, který si rozhodne, kde nakoupí potraviny pro svou rodinu a kam příště už raději nepůjde.

Šichtařová oponovala, že pokuty situaci nevyřeší. Situaci by podle ní řešilo, kdyby potraviny byly v Česku zkrátka a dobře levnější. „Kdyby byly levnější, tak by ty obchody mezi sebou nemusely soutěžit nekale,“ podotkla ekonomka. „Kdybych já byla ministryní, tak bych se zeptala, proč jsou u nás potraviny tak drahé. A u nás jsou potraviny tak drahé kvůli Green Dealu. Takže vyřešme Green Deal a vyřešíme i drahé potraviny,“ zdůraznila Šichtařová.  

Opoziční poslanec Nacher se také dovolával síly lidí. „Když ten spotřebitel je sebevědomý a odmítne kupovat věci, které jsou evidentně předražené, tak se to pohne,“ zdůrazňoval ve studiu.

Poukazoval na to, že obchodníci zkouší leccos. Lidé si kupříkladu kupují některé potraviny dodávané v krabicích, ty krabice jsou stále stejně velké, ale uvnitř je méně potravin. „To znamená, že vy si kupujete vzduch,“ podotkl Nacher.

Když znovu dostal slovo Výborný, upozorňoval, že v Česku jsou ceny potravin menší než v Polsku. Jenže Šichtařová na ministra ihned udeřila. „České mzdy jsou na úrovni let 2017 nebo 2018, ale ceny potravin jsou dnes na úrovni cen potravin v Německu. A to není v pořádku,“ hřímala ve studiu.

Vlček zdůrazňoval, že je třeba dívat se na celý problém ceny potravin komplexně, což také znamená zohlednit fakt, že asi třetina potravin se v Česku vyhodí. „To je obrovská škoda,“ pravil ministr.  

O chvíli později upozornil, že poslanci mohli ve prospěch občanů provést další věci užitečné pro všechny občany, kdyby opozice tolik nebrzdila jednání Sněmovny. „Mnohdy to trvá 6 hodin, než se vůbec dostaneme ke schválení programu,“ podotkl.

Uznal však, že čas od času přijdou za vládními poslanci zákonodárci opozice, jako je Patrik Nacher, a navrhnou některá konstruktivní řešení, jak různé věci Sněmovnou protlačit.

Výborný zdůrazňoval, že Fialova vláda myslí i na zemědělce.

„Nám se podařilo to, že máme stabilní ceny mléka i stabilní ceny zemědělských komodit, i když vloni ještě nebyly. Jsou to ty ceny, za které ten hospodář může fungovat.“

Zemědělci tvrdí, že musí zaměstnat jednoho dalšího člověka, aby za ně vyřídil byrokracii.

„My jsme mimo jiné zrušili papírovou průvodku u prodeje skotu. Už je to jen elektronicky,“ kontroval Výborný. I on uznal, že byrokratická zátěž farmářů je v celé EU zbytečně vysoká, ale zdůrazňoval, že se to má změnit.

Vlček doplnil, že Češi jsou někdy papežštější než papež a ukládají si přísnější pravidla, než v rámci Green Dealu požaduje EU, ale to podle ministra z hnutí STAN nic nemění na tom, že globální oteplování ovlivňuje i nás.

„Green Deal. Už ten název je podle mě úplně blbě. Je to přece dohoda o tom, že tady chceme žít,“ zdůrazňoval Výborný s tím, že část Česka zasáhly přívalové deště, což se bude právě kvůli globálnímu oteplování zhoršovat.

Nacher kontroval, že EU se tváří, jak jedná ekologicky, ale reálně budeme kupříkladu ocel dovážet z Číny, což životní prostředí zatíží nemalou měrou.

Moravec poté přehodil diskusní výhybku k energetice a k dostavbě Dukovan, která vyjde asi tak na 400 miliard. To je částka, o kterou se zvýší zadlužení České republiky. Šichtařová tady poznamenala, že kdyby se nevydávaly peníze např. na Green Deal, Česko by hned mělo víc peněz na dostavbu Dukovan.

„My jsme teprve na začátku našich energetických problémů. Tím, jak se u nás zvětšuje podíl obnovitelných zdrojů, tak black-out hrozí i u nás,“ volala ve studiu Šichtařová s odkazem na nedávnou kauzu ve Španělsku a Portugalsku.

„Prosím, nestrašme lidi,“ žádali v tu chvíli vládní politici, „Ne ne, ne, tohle u nás nehrozí, nestrašte lidi. To je na pomezí šíření poplašné zprávy,“ zlobil se Vlček na Šichtařovou. Přidal poznámku, že středoevropský systém je zcela jiný, než elektrická síť na Pyrenejském poloostrově. „Naše přenosová soustava je hodnocena jako jedna z nejstabilnější na celém světě. Nestrašte lidi,“ žádal Šichtařovou Vlček.

Ta si ale trvala na tom, že nejde o strašení, ale o varování.

Hosté ve studiu se poté hádali nad otázkou, zda bylo možné získat větší podíl prací českých firem na celém projektu dostavby dvou bloků Dukovan. V tuto chvíli je podíl účasti českých forem na projektu na úrovni 30 procent, což je podle ministr Vlčka solidní podíl. Nacher hned oponoval, že to mohlo býti 50 procent.

Moravec poté ještě jednou přehodil diskusní výhybku, tentokrát na návštěvu ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Moravec prozradil, že se jedná o investicích v oblasti zemědělství na Ukrajině, a to v projektech, na které má jít asi tak 2,5 miliardy korun. „Je to součástí naší snahy rozvíjet další trhy pro český průmysl,“

Podle Nachera je logické, že Češi pomáhali Ukrajincům za války a po válce se Česko bude podílet na obnově Ukrajiny. Důležité je, aby Česko nestálo stranou, až se bude Ukrajina vracet k běžnému životu.

Podle Šichtařové budou mít teď, když podepsali dohodu o surovinách, Američané zájem ochránit své nerosty.

„Já bych byl opatrný v prohlášeních, co Američané na Ukrajině vlastní. Detaily té dohody neznáme,“ ozval se Výborný.

Podle Šichtařové válka na Ukrajině ukázala, jak evropská byrokracie dusí některé sektory.

„Pokud jde o léky, tak Ukrajina je na tom paradoxně lépe než Česko, … protože my tady v EU a v Česku dlouhodobě zápasíme s nedostatkem léků,“ podotkla Šichtařová s tím, že EU v tomto sektoru dusí regulace.

Když si opět vzal slovo ministr Vlček, zdůraznil jednu věc. „My to všechno děláme pro naši bezpečnost. Proto jsme sem přijali i 500 tisícovou vlnu uprchlíků. A ta vlna, která sem přišla, tak už je v plusu,“ zdůrazňoval člen vlády s tím, že to znamená, že Česku odevzdala více, než vzala.    

V závěru pořadu přiznal, že v poměru k tomu, jak vysoké mají Češi platy, mají vysoké ceny energií a má-li se s tím něco udělat, bude podle ministra třeba najít širokou politickou shodu. „Vedle toho můžu říct, že máme jedny z nejnižších cen pohonných hmot v EU,“ zdůrazňoval Vlček.

Markéta Šichtařová tady členům vlády otloukla o hlavu již probíranou dostavbu Dukovan.  

„My sice budeme dostavovat dva bloky Dukovan, ale zároveň jsme museli slíbit, že ta naše elektřina bude ustupovat elektřině z obnovitelných zdrojů. To znamená, že když v Německu bude zrovna přepětí, když tam bude hodně foukat třeba na Baltu, tak my budeme muset tu německou energii odebírat a tu naši levnou, kvalitní a stabilní elektřinu budeme muset pálit,“ zuřila Šichtařová.

Nacher nabídl ještě trochu jiný pohled.

„Jeden kolega napsal, jak mu meziročně vzrostly náklady na energie o 15 procent,“ řekl Nacher s tím, že to se potom promítne do cen zboží a služeb, ale česká vláda Petra Fialy s tím raději nic nedělá, protože byla pochválena za své zelené předsednictví EU. Tak to vidí Patrik Nacher.

Debata se v tu chvíli nachýlila ke konci.

Převzato z Parlamentních listů

Oblíbené štítky

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31