Hezký den, jsem SvoBOT. Můžete se mě zeptat na cokoli ohledně programu Svobodných. Naučil jsem se moudrosti Libora Vondráčka a politické názory strany Svobodní.

Zálom: Lze reformovat Evropskou unii?

Zálom: Lze reformovat Evropskou unii?

Zbývá již jen několik dní do eurovoleb, které na dalších pět let určí směr a tempo evropské politické integrace, ale budou klíčové i pro další osud národních států v Evropě. Ať již dopadnou jakkoliv.

Odpůrci Evropské unie jsou patřičně mobilizováni, zatímco její více či méně fanatičtí zastánci, dle propagačních materiálů svých politických stran a uskupení, se nejvíce strachují, že valná většina občanů členských států tyto volby přehlédne s uzívaným nezájmem, což nakonec posílí volební výsledek těch, kteří se současnou podobou evropské politické integrace nesouhlasí. Lze říci, že tito lidé v zásadě berou EU jako jakousi danost, na níž se dívají s určitou mírou nedůvěry, ale která tady je a bude, a není k ní nutné zastávat jakýkoliv občanský postoj – protože ten nic nezmění. To je mimochodem jeden z velmi pádných argumentů pro zpochybnění demokratické legitimity a smyslu Evropské unie: není zde žádný evropský národ, který by byl schopen definovat a aktivně zastávat nějaké jednotné politické zájmy a cíle, a postavit se za ně alespoň vhozením volebního lístku do urny.

Pohybuje-li v některých členských zemích se voličský zájem o eurovolby někde kolem průměrné hranice 20 %, je to známka toho, že celý projekt je jen konstrukcí velmi úzké menšiny, kterou by bylo lze nazvat politickou elitou, i když daleko spíše je zde vhodný termín aristokracie. Tato úzká skupina není schopna se k občanům zemí EU přiblížit a vzbudit jejich zájem, a to ani za pomoci lží, překrucování a strašení. Představme si, jaké debaty o demokratické legitimitě by vzbudila 20% volební účast v našich posledních prezidentských volbách; kolik lidí by volalo po zneplatnění takových voleb a odmítalo by smysl mandátu takovou malou skupinou lidí zvoleného prezidenta. U Evropské unie to nikomu nevadí – přičemž demokratické pravomoce europoslanců jsou vlastně značně omezené a nazývat jejich shromáždění parlamentem je v podstatě výsměchem parlamentní demokracii.

Nicméně eurovolby jsou tu, ať už si o nich myslíme cokoliv. Povaha demokratického mechanismu eurovoleb i význam mandátu následně zvolených europoslanců vlastně logicky vyplývá ze samotných záměrů, které stály u zrodu evropského integračního procesu. Tyto záměry jsou nejen nedemokratické, ale aktivně antidemokratické; jinak řečeno, evropský proces byl od základů navržen tak, aby demokracii aktivně potlačoval a omezoval. Dnešní představitelé EU se to již ani nesnaží zakrývat, vědomi si své silné pozice. Kupříkladu dnešní předseda Komise Jean-Claude Juncker komentoval před lety francouzské referendum o Evropské ústavě slovy: „Jestliže zvolí ‚Ano‘, budeme pokračovat; jestliže zvolí ‚Ne‘, pojede se dál.“ Lze si představit výmluvnější příklad naprostého pohrdání voliči a demokratickými mechanismy? Ostatně vehementní odmítání referend, v nichž by se občané členských států mohli vyjádřit k evropské integraci, jakého se občanům dostává od probruselských politických a intelektuálních elit je dalším takovým příkladem.

Změny – to je to hlavní heslo a hlavní motiv volebních kampaní, bez ohledu na jejich pohled na Evropskou unii. V podání eurooptimistických a eurofanatických stran a hnutí jde o návrhy změn spíše opatrné a vágní – neboť tyto strany jsou s evropskou integrací v zásadě spokojené, principiální zápory se snaží nevidět, ale s heslem „spokojenost“ jednoduše volební kampaň dohromady nedáte. U stran, které jsou pro pokračování integrace, jde spíše o opatrné návrhy, jak dále centralizovat, jak glajchšaltovat, jak svázat národní státy do ještě pevnějších pout, od nichž bude mít klíče Brusel. Na druhou stranu nemohou své postoje dávat najevo příliš otevřeně – protože si uvědomují, že dejme tomu volání po zřízení evropské armády by vzbudilo oprávněný odpor i na straně mnohých těch, kteří v zásadě s EU souhlasí.

V podání pravicovějších stran, které jaksi tuší, že mezi pravicová témata musí nutně patřit i státní a národní suverenita, se pak mluví o reformách, o odstraňování demokratického deficitu, o potírání nešvarů (reminiscence na normalizační 80. léta), o návratu před Lisabonskou smlouvu, o očistu principů evropské integrace od nánosu byrokracie a regulací. A jen nemnohé strany otevřeně a nekompromisně mluví o vystoupení z EU, bez ohledu na to, zda jde o strany pravicové a svobodomyslné, nebo spíše rádoby-pravicové a proregulační.

Výroky o změnách a reformách vlastně slýcháme celých patnáct let, co jsme členy Evropské unie. Vlastně i Lisabonská smlouva, která pro mnohé platí za jakýsi milník, který EU nevyhnutelně nasměroval na cestu k totalitě, byla pokusem o reformu, o změnu, snahou zajistit projektu větší akceschopnost. Byla to reforma v rukách eurofanatiků. Projekt evropské politické integrace je v očích a hlavách jeho zastánců jakýmsi nikdy nekončícím procesem, neustálým pohybem, nepřetržitou sekvencí změn, úprav, opatření a nařízení, jakousi trockistickou permanentní revolucí, v níž nepřítelem jsou jednou ekonomické zákonitosti, podruhé naše planeta a její přirozeně se měnící klima, a nakonec třeba samotná biologická přirozenost pohlaví lidské bytosti, atd. Stručně řečeno, nepřítelem v této permanentní válce zastánců Evropské unie je objektivní realita a rozum. Vše musí být v pohybu, nic se nesmí ani na vteřinu zastavit, jeden akční plán střídá druhý, zatímco třetí už je připraven na startovní čáře. Důraz na neustálou akci je mimochodem jednou z hlavních charakteristik fašismu. Ano, Evropská unie je ve své podstatě, svým důrazem na akci a na neustálý pohyb a dynamiku fašistickým projektem.

Zastánci EU často mluví o své představě a snaze vybudovat z Evropy něco na způsob Spojených států amerických. Porovnáme-li však principy USA s principy evropské politické integrace, rozdíly jsou jasně patrné. USA byly od začátku daleko spíše uzavřeným projektem, s pevnou, racionální a hlavně přísně věcnou ústavou podpořenou Deklarací nezávislosti, asi nejdokonalejším politickým dokumentem, jaký lidstvo dosud vytvořilo. Změny, které přicházely později a postupně, byly velmi pomalé, protože základní projekt byl pevný: záměrem bylo vytvořit svobodný národ. Tvůrci EU však nic takového v úmyslu neměli a nemají. Mluví se o soupeření, o síle a moci, o převaze nad Ruskem, Čínou nebo Amerikou, o jednotnosti, o odstranění jakýchkoliv projevů národovectví. Slovo svoboda nemá v dokumentech Evropské unie místo.

Zatímco USA je projektem, který v zásadě vychází z přirozenosti člověka, z uznání objektivní reality, z principů, které jsou dané a jež musí každé lidské konání respektovat, EU je naproti tomu konstruktivistickým projektem, jehož základem je víra, že objektivní realita neexistuje a že žádné pevné principy není třeba respektovat. Postupné oklešťování lidské svobody, které se v rámci EU stalo jakýmsi trendem, který na sobě pociťujeme stále tíživěji, je pak nevyhnutelným důsledkem. A nikdy to nemůže být jinak. Z Evropské unie nikdy nemůže vzniknout projekt, který bude plně respektovat svobodu, trh a kapitalismus. Cílem evropské politické integrace je superstát, o němž mluvil jeden z jejích otců zakladatelů Jean Monnet: „Lidé musejí být vedeni k superstátu, aniž by věděli, co se s nimi děje.“ Superstát však nemůže být prostředím, v němž kvete lidská svoboda. Je nutné přiznat, že ani Spojené státy americké dnes již nejsou zemí svobody, onou „land of the free“, nicméně principy, na nichž kdysi vznikly, tam stále fungují, nebyly vymazány z dějin, a dávají tak naději, že se k nim lze jednoho dne vrátit. K čemu by se však měla vracet Evropská unie, když sama její podstata svobodě, trhu i kapitalismu odporuje?

Reforma jakéhokoliv politického systému se musí nevyhnutelně odvíjet od jeho nejzákladnějších filozofických a morálních principů. Jestliže je tomu jinak, hrozí mu při pokusu o reformu rozpad. Jak říká Alexis de Tocqueville, nejnebezpečnější okamžik nastává špatné vládě tehdy, pokusí-li se sama reformovat. Reforma, která by byla v souladu s principy evropské politické integrace je něco, o čem již mnozí politici opatrně mluví: více centralizace, méně pravomocí členským státům, společné bezpečnostní a vojenské složky, společná daňová a rozpočtová politika, zrušení suverénní azylové politiky, přeměna národních států na pouhé regiony. Každý z těchto kroků nás nevyhnutelně přibližuje ke konečnému cíli: k celoevropské totalitě. Ta by pak mohla, bude-li svoji moc používat skutečně nekompromisně bez ohledu na životy lidí, přežít velmi dlouho – ubrání-li se všakjakémukoliv pomyšlení na reformu.

Návrat k jakýmsi tržním či ekonomickým principům Evropské unie, jakési „bruselské jaro“, jak si to snad mnozí zastánci těchto reforem ve své hlavě projektují, by nevyhnutelně znamenal rozvolnění centralizace a následně probuzení separatistických tendecí napříč celou Unií. Ty by Brusel musel následně řešit silou, pokud by k něčemu takovému ovšem měl prostředky – zatím je naštěstí nemá. V tom případě by se režim Evropské unie skokově posunul blíže k totalitě a nastala by jakási eurounijní normalizace se všemi důsledky, které z toho mohou plynout. Pokud by naopak ono hypotetické „bruselské jaro“ nebylo potlačeno silou, bude to konec Evropské unie, stejně jako perestrojka znamenala od samého počátku nevyhnutelný konec Sovětského svazu a celého jeho mocenského impéria.

Tu a tam se setkáme s názorem, že EU by se měla vrátit těsně před podepsání Lisabonské smlouvy, která do značné míry změnila tehdejší paradigma směřování evropského integračního procesu. Ve skutečnosti je to ta nejméně realistická možnost. Důvody, jimiž zastánci Lisabonské smlouvy obhajovali a tvrdě prosazovali její podepsání, byly vyústěním dlouhodobého procesu. Nezapomínejme také na boj o Evropskou ústavu. Lisabonská smlouva se stala její zakamuflovanou variantou, když se ústavní smlouva ukázala být pro mnohé členské státy nepřijatelnou. Potřeba centralizovat smlouvy a nastavit rozhodovací procesy tak, aby fungovaly ve prospěch většiny, tedy větších států EU, panovala na straně zastánců integrace už dlouhou dobu. Kam by se současná EU asi měla vrátit, aby byly tyto jejich osobní ideové a mocenské potřeby eliminovány? Návrat před Lisabonskou smlouvu, i kdyby k němu došlo, by pouze připravil cestu k nové smlouvě, možná konečně k evropské Ústavě. Návrat před Lisabon by navíc do značné míry vyžadoval nápravu jejích následků, jinak takový návrat nemá smysl. Takový proces je nemožný a i pokus o něj by při dnešní akceschopnosti EU trval déle, než nyní nadcházející funkční období evropských politiků. A nositelé tohoto postoje to buď dobře vědí a tedy lžou, a nebo prostě nevědí, o čem mluví.

Představu, že by jakási pozitivní reformaEU vedla k jejímu udržení při životě a dalšímu rozvoji na základě myšlenek svobody a volného trhu, je chimérou. Principy, které stojí na počátku celého projektu, budou nevyhnutelně hrát proti takové reformě. Jediné, čeho by mohla dosáhnout reforma, která by aktivně reflektovala hodnoty svobody a volného trhu, je získat pro Unii trochu více času. Protože však jde o projekt svobodě a trhu nepřátelský, mocenské záměry nejen vůdčích představitelů, ale i probruselských intelektuálů a mediálně činných celebrit, jej postupně přivedou k novému Lisabonu. Lze se domnívat, že tyto principy jsou už dnes dostatečně známé na to, aby bylo jakékoliv další trvání evropského projektu pokládáno za zdiskreditované. Pokud by jednotlivým členským zemím šlo o hodnoty svobody a trhu, nepotřebují k tomu Evropskou unii. Fungování národních států Evropy lze založit na jiných smlouvách.

Volební hesla o nutnosti reformovat Evropskou unii bychom tedy měli brát vážně pouze do té míry, co vlastně ta či ona strana chce takovou reformou získat a co konkrétního se za takovými hesly skrývá. Jestliže víme, že pozitivní pokus o reformu, který by plně respektoval svobodu a volný trh, pokud by se podařil, by vedl k rozpadu Unie, lze takovou cestu v zásadě přijmout. Chceme-li se od Evropské unie osvobodit, jakákoliv pokojná cesta je vhodná, třebaže se lze vážně obávat, zda by se rozpad EU skutečně nesl v pokojném duchu, bylo by tedy lépe z tohoto důvodu odejít z EU ještě dříve, než se začne rozpadat. Naopak pokud si politická strana či hnutí přeje reformu Evropské unie tak, aby zajistila její další fungování ve stejných mantinelech a při platnosti jejích základních filozofických principů, je to v konečném důsledku cesta k větší nesvobodě, jež nekončí nikde jinde než v totalitě. Pokud takovou cestu nabízejí strany, které se pokládají za pravicové, je to o to smutnější. A nakonec, pokud jsou představy o reformě definovány vágními tezemi o zrušení Lisabonské smlouvy, je to neklamný znak toho, že nositelé takových představ lžou: návrat před Lisabon je nemožný a nikdy k němu nedojde.

Pokud tedy chceme v Evropě zachovat nebo spíše resuscitovat svobodu a tržní ekonomiku, nepotřebujeme reformu. Potřebujeme se vrátit na úplný začátek, ještě před založení Evropského společenství uhlí a oceli. Potřebujeme zapomenout na Jeana Monneta i Roberta Schumana. Něco takového však nelze nazvat reformou – správný pojem pro takový proces je transformace. Státy, které uvízly v Evropské unii, potřebují transformaci, takovou, jakou prošla Česká republika po pádu komunistické totality. Skutečnost, že se právě velká část zapálených zastánců Evropské unie dívá na 90. léta jako na temnou kapitolu našich dějin a chová šílenou nenávist k politikům, kteří tehdy naši vysoce úspěšnou a v kontextu tehdejších postkomunistických zemí unikátní transformaci provedli, nám však napovídá, jak si asi představují další fungování Evropské unie a jakým směrem by ji rádi reformovali.

 

Luboš Zálom
Zastupitel Berouna, předseda Středočeského krajského sdružení Svobodných

 

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Nejnovější video

Vondráček na Primě připomněl odboráři Dufkovi jeho výrok o hospodách. Problémy českým zemědělcům přidělala již Babišova vláda a Fialova v tom jen pokračuje.

CNN Prima NEWS do svého pořadu „Co na to vaše peněženka“ pozvala organizátora protestní akce, tj. předsedu OS pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů ČR (OSPZV-ASO ČR) Bohumíra Dufka, a předsedu strany Svobodní Libora Vondráčka, aby, na základě dotazů moderátora pořadu, okomentovali pondělní protest zemědělců v Praze.

Protest zemědělců vyvolal emociálně přehnanou reakci vlády

Bohumír Dufek jednoznačně odmítl označení, že protestujících zemědělci jsou proruští a připomněl, co, jako předseda odborů, za těch více než 30 let, co zastává tuto funkci, učinil jak pro zaměstnance, tak i pro naše občany, když odbory prosazovaly prosazování, aby vlády v sociálních otázkách nezapomínaly i na naše řadové občany. Podle něho, k této emociálně přehnané reakci vládní koalice došlo proto, že organizátoři demonstrace pojmenovali problémy, které sužují naše zemědělce, a které zavinil nejen Green Deal, ale i politika současné vlády. To se, přirozeně, vládě nelíbilo. Proto nastala tato mediální smrť proti demonstrujícím zemědělcům.

Pokud jde o důvody protestu zemědělců, podle Bohumíra Dufka, může za to nejen současná vláda, ale i vlády předchozí, které, na jednu stranu tvrdily našim občanům, že hájí české zájmy, a přitom v Bruselu odsouhlasily všechny nesmysly, které před několika lety ve vrcholných orgánech EU prosadil tehdejší místopředseda Evropské komise Frans Timmermans, který by zodpovědný za uvedení Green Dealu v život. Dnes, tyto bývalé vlády svůj podíl, na tomto jejich, tichém souhlasu s Green Dealem, nechtějí veřejně přiznat.

O protest požádali sami zemědělci, odbory akci zorganizovaly

Bohumír Dufek dále vysvětlil, že organizátoři pondělního protestu zemědělců byli požádáni částí nespokojených českých zemědělců, aby připravili celostátní protestní jízdu zemědělců svými traktory do Prahy. Protože jejich odborový svaz disponuje jednou z nejlepších logistik u nás, tak se zemědělské odbory ujaly organizace této akce. Takže, během necelých 10 dní tuto protestní akci odbory připravily. Zároveň Bohumír Dufek dodal, že odbory zařizovaly organizaci této akce, zatímco, jako mluvčí, vystupovali samotní protestující zemědělci, tedy jejich viditelní zástupci. Proto byl také jedním z jejich mluvčích významný český zemědělec Zdeněk Jandejsek, který byl po jednu dobu i prezidentem Agrární komory ČR. Jeho úkolem bylo veřejně pojmenovat důvody, proč v posledních dvou letech došlo k tak výraznému zdražení potravin u nás, a proč nespokojení zemědělci protestují. Tím, že si dovolil zkritizovat vládu, že proti vysokým cenám potravin nic neučinila, proto se proti němu, ale i ostatním protestujícím zemědělcům, strhla mediální smrť z popudu vládní koalice.

Nálepkování je trik, jak zamlžit podstatu problému

Poté se ujal slova Libor Vondráček, který na otázku moderátora, zda tímto emociální pojmenováním protestujících zemědělců, nebyla upozaděny skutečné problémy zemědělců, odpověděl, že právě podstata celého problému byla přehlušen nálepkováním protestujících zemědělců ze strany vládní koalice. Podle něho je argumentace používáním nálepek velmi snadná, ale nic neřeší. Podle Libora Vondráčka je naopak nutné podpořit ty, kteří, v dnešní přebyrokratizované situaci, stále ještě něco dělají, kteří u nás podnikají, hospodaří a farmaří. „Vážím si těchto lidí. Pojďme se bavit o jejich problémech,“ dodal.

Organizátoři odmítají, že by byl protest zemědělcům „ukraden“

Poté se moderátor zeptal Bohumíra Dufka, jak to bylo s tzv. koordinátorem pro Ústí nad Labem a Litoměřice panem Milošem Malým, který během protestu odjel, přičemž pro média prohlásil, že byl tento protest zemědělcům někým „ukraden“.

Předseda zemědělských odborů, jako hlavní organizátor akce, k tomu odvětil, že „jedinému organizátorovi protestní akce zemědělců nemohla být protestní akce ukradena…“ Načež vysvětlil, že pan Malý se měl pokynům organizátorů akce podřídit. S magistrátem hl. m. Prahy bylo totiž domluveno, že traktory budou parkovat na nábřeží Edvarda Beneše. Bylo to, mimo jiné, i proto, že Bohumír Dufek se neklonil k tomu, aby protestující zemědělci šli diskutovat s ministrem zemědělství, a to před budou ministerstva zemědělství, protože, „tam se v životě nemůže nic dohodnout, spíše to vede k emocím. Nikdy jsem toto nepodporoval za celou svoji éru. Byl to prostě nehorázný podraz na ty, kteří tam přijeli. Takto tato akce naplánována nebyla. Je mně jasné, že to sloužilo k tomu, aby zaparkované traktory nebylo vidět z Úřadu vlády ČR. Protože, to by byla ještě větší prohra současné vládní koalice. Nejlepší na tom, je, když člen vládní strany, jde kritizovat vládní politiku.“

Na další otázku moderátora, jestli šlo spíše o politikum ze strany pana Malého, Bohumír Dufek odvětil, že to jednoznačně byla politika. Protože to bylo opakování toho, co se stalo při demonstraci odborů 27. listopadu loňského roku na Malostranském náměstí v Praze, kdy v médiích vystoupila Petra Mazancová, členka TOP 09, která je předsedkyní lobbistické Učitelské platformy, a která v médiích vystoupila proti, v ten den, stávkujícím učitelům. Nyní se to, podle Bohumíra Dufka, opakovalo v jiném provedení.

Zmírnit přísné podmínky pro zemědělce nebude jednoduché

Načež předseda zemědělských odborů k tomu dodal, že návrhy na úpravy zemědělské politiky české vlády, jak to nyní ministr zemědělství Marek Výborný zemědělcům slibuje, tak není možné uskutečnit hned, protože se tato záležitost musí nejprve projednat v celé vládní koalici. Navíc, svoji roli hraje i to, že, návrh státního rozpočtu pro příští rok se obvykle schvaluje v září, říjnu, takže naši zemědělci budou i nadále, to je po celý letošní rok, pod obrovským tlakem, aby, ve své práci, vyhověli přísným podmínkám, které jim Green Deal předepsal, a současná česká vláda ještě více prohloubila. Letos jim, pravděpodobně, nikdo uvolní dodatečné finanční prostředky, aby mohly být tyto přísné podmínky pro naše zemědělce zmírněny.

Přísné normy Green Dealu způsobují vážné problémy farmářům

Poté promluvil Libor Vondráček, který nejprve uvedl, že za problémy zemědělců, obecně řečeno, může Green Deal, který pro evropské farmáře, a také i pro naše zemědělce, stanovil mnoho požadavků, které, od zemědělců, vyžadují splnění řady nesmyslných norem. Takže, kvůli tomu musí zemědělci trávit spoustu času se svými daňovými poradci, s účetními a dalšími lidmi, které jim vysvětlují, jakým způsobem mají splnit předepsané normy a předpisy, aby od státu dostali požadovanou dotaci. Načež poznamenal, že kdyby se po nich tyto věci nevyžadovaly, byli by schopni svojí zemědělskou produkcí lépe konkurovat ostatním zemědělcům v EU, ale i vůči dovozům levného obilí z Ukrajiny. Nepoměr v cenách jejich zemědělské produkce by nebyl, ve srovnání s tou ukrajinskou, tak výrazný, jako je tomu nyní, dodal.

Libor Vondráček dále uvedl, že základní problém spočívá v tom, že, díky Green Dealu, dostávají naši zemědělci úkoly, které by měli plnit, při tom, že právě tyto úkoly zaneprazdňují natolik, že nejsou na otevřeném evropském trhu ostatním zemědělcům konkurovat. Navíc, tuto situaci prohlubuje i to, že se nedotuje produkce potravin, ale dotuje se produkce paliv či kukuřice do bioplynových stanic. Neproduktivitu zemědělců podporuje i to, že se přidělují dotace na hektar, kdy se na tomto poli nic nezaseje, žádná plodina. To je, podle Libora Vondráčka, něco, co by naši předkové nedokázali pochopit, že je to vůbec možné. Tedy, že někdo dostane peníze za to, že neobdělá pole. Naši předkové by si, v tomto případě, „ťukali na čelo“, konstatoval.

Bezcelně dovezené ukrajinské obilí zaplnilo sklady zemědělcům!

K bezcelnímu dovozu ukrajinského obilí se nejprve vyjádřil Bohumír Dufek, který řekl, že je sice nutné Ukrajině, v její složité situaci, nadále pomáhat, ale současnou situaci našich zemědělců zavinila i současná vláda, a to tím, že uvolnila prosto pro tyto dovozy ukrajinských zemědělských komodit. Měla postupovat jinak, tedy tím, že by byly zavedeny koridory, kudy by tyto ukrajinské zemědělské produkty byly převáženy přes naše území a směřovaly by do zemím, kam byly původně určeny. Znamenalo by to, místo nákladních aut, dopravovat ukrajinské obilí a další komodity vagony po železnici. Vždyť právě převozu nákladními auty se zmocnily spekulanti, kteří toho zneužili. Načež podotkl, že Česká republika byla zaplavena obilím, shodou okolností z Polska, které, když bylo do Polska dovezeno z Ukrajiny. Poté bylo toto obilí přesměrováno k nám, a to i z důvodu, že je to pro tyto dovozce blíže, než kdyby toto obilí expedovali do Francie či Německa. Tedy, značná část tohoto ukrajinského obilí byla dovezena k nám.

Ukrajinské obilí expedovat železničními koridory mimo EU!

Podle Bohumíra Dufka, základní chyba Evropské unie spočívá v tom, že sice nemusela na ukrajinské obilí vyhlásit clo, protože za této situace by to bylo pro ukrajinské zemědělce finančně velmi náročné. Ale Evropská unie měla udělat vše proto, aby byly, napříč Evropou, vytvořeny a stanoveny železniční koridory, jejichž prostřednictvím by ukrajinské obilí putovalo až k moři, a potom loděmi až do Afriky. To je tam, kam toto obilí mělo původně směřovat. Mimochodem, před válkou Ukrajina vyvážela asi 40 milionů tun obilí loděmi přes Černé moře.

Bohumír Dufek se dále zmínil o návrhu, který zaznívá v posledních dnech, a to, že by na převoz ukrajinského obilí byla stanovena určitá finanční kauce, která by se dovozci vrátila v okamžiku, kdyby se toto přepravované obilí dostalo mimo země Evropské unie. Načež dodal, že by se vrcholné orgány EU měly spíše zamyslet nad tím, co učinit, až zhruba za 4 měsíce začne sklizeň obilí, a jak se vyřeší sýpky, plné obilí, v Polsku, České republice či jinde.

Bude, či nebude, podepsána dohoda s Mercosurem?

V návaznosti na dovoz levného, bezcelně dovezeného ukrajinského obilí Bohumír Dufek přešel k významné otázce, kterou nyní řeší Evropská komise, to je, zda se podepíše, či nepodepíše, obchodní dohoda s Mercosuserm, to je uskupením hospodářsky významných jihoamerických zemí, které by se týkala především vývozu jihoamerických zemědělských produktů do Evropské unie, a naopak vývozu strojírenských výrobků ze zemí EU, to je zejména německého automobilového průmyslu, do Jižní Ameriky. Podle Bohumíra Dufka před vrcholnými orgány EU stojí otázka, jak se rozhodnout. Protože, si Francie, tj. francouzská vláda, na základě protestů francouzských farmářů v posledních měsících, uvědomuje, že by tímto dovozem z Jižní Ameriky byly zájmy francouzských zemědělců ohroženy. Proto se postavila proti tomuto podpisu, čím se dostala do sporu s Německem, které, aby podpořilo svůj automobilový průmysl navrhuje úpravu smlouvy tak, že se bude týkat evropského průmyslu. Podle Bohumíra Dufka je ale nasnadě, že každá smlouva musí být oboustranně výhodná. To je, že když se smlouva nebude týkat zemědělství, tak to pro společenství Mercosuru nemusí být výhodné a zajímavé. Takže, jde zde otazník, zda vůbec k nějakému podpisu této smlouvy vůbec dojde. Řešit to má zasedání Rady EU v pondělí 26. února, na což si, podle Bohumíra Dufka, budeme muset počkat.

„Překopat“, či zrušit, Green Deal?

Následovala otázka, zda, po velkých protestech evropských zemědělců bude „překopán“ Green Deal? K tomu Bohumír Dufek odpověděl, že, podle jeho názoru, „překopán“ bude, protože zemědělci nechtějí vyrábět neekologicky. Dále řekl, že „mně se nejvíce nelíbí, když někdo vyřvává, že ´agrobaroni´ likvidují půdu apod. To vůbec není pravda. V rámci České republiky máme nejmenší spotřebu umělých hnojiv na hektar, z celé EU. Zatímco jiné státy Evropské unie tyto dávky mají mnohonásobně vyšší. U nás je to dáno tím, že spíše užíváme organická hnojiva. Já si myslím, že ´překopán´ bude, a to proto, že nyní jsou před námi volby do Evropského parlamentu. Protože současní europoslanci mají strach, že přijdou odpůrci Green Dealu. Tak se do určité míry budou muset snažit vyhovět názorům protestujících zemědělců. Já si myslím, že je to správné.

Jsem rád za debatu zde ve studiu, že to neříkám pouze já, ale že to řekl i můj spolubesedující, že v některých případech budou muset zemědělcům ulevit, protože přínos ´zelených´ opatření na snížení CO2 v atmosféře, není tak obrovský. Jak se z pozice zemědělských ekologických organizací děje.

Jde zde ještě jeden velký problém, že Evropa není připravena na to, aby stihla v roce 2050 být ekologicky neutrální“.

Libor Vondráček k tomu dodal, že Green Deal je nutné ukončit. „Jako plody Green Dealu již nyní sklízíme to, že jsou drahé energie. Drahé jídlo je zde proto, že jsme zde začali zavádět Green Deal. Tím jsme začali komplikovat úplně všechno, roztočili jsme inflační spirálu. Kdy se u nás, v době covidu, dělaly lockdowny, tak jsme napomohli inflaci. Ony tyto věci fungují jako domino, to znamená, že když se strčí do první kostičky, tak na konci to nějak dopadne. My jsme měli křičet, když Andrej Babiš hlasoval pro Green Deal. Již v té chvíli jsme měli říkat, jaké to přinese důsledky,“ prohlásil Libor Vondráček.

Donald Trump a jeho odstoupení od klimatických smluv

Na to reagoval moderátor slovy, že bývalý premiér Andrej Babiš tvrdí, že GreenDeal nepodepsal. Na což mu Libor Vondráček odpověděl, že Andrej Babiš sice základní dokument projektu Green Deal nepodepsal, ale hlasoval pro něho na Radě EU. Jinak by ho nebylo možné přijmout, podotkl Libor Vondráček. Načež dodal, že Andrej Babiš sice není pod dokumentem podepsaný, jenže ho odhlasoval. Podle Libora Vondráčka bychom u nás potřebovali někoho, jako byl v USA bývalý prezident Donald Trump, který od klimatických smluv, které se v té době ve světě podepisovaly, jménem Spojených států amerických, odstoupil. Je to, z jeho z hlediska, kvůli tomu, že Čína stejně tyto dohody nerespektuje a dělá si, co chce. Problém je v tom, že Evropa, z hlediska ohrožení planety škodlivými emisemi, je jen zrnkem v písku, dodal Libor Vondráček. Protože produkuje jen 4,6 % procenta CO2. Takže, dále uvedl, „přestaňme zde dělat experimenty, protože dříve nebo později zjistíme, že na to nemáme, a budeme je stejně muset ukončit“.

Mělo, či nemělo by, zemědělství pro Česko prioritou?

Moderátor se v průběhu diskuse zmínil o tom, že poradce premiéra ekonom Štěpán Křeček prohlásil, že zemědělství by nemělo být pro Českou republiku prioritou. Na to reagoval Bohumír Dufek s tím, že zemědělství nikdy prioritou v České republice nebylo. Může k tomu dodat, že to potvrzují i přístupová jednání do Evropské unie, které nastaly před rokem 2004, kdy jsme do EU vstoupil. Konstatoval, že tehdejší představitelé EU slibovali, že České republika, pod deseti letech, po vstupu do EU, bude mít dotace ve stejné výši, jako mají původní, západoevropské členské státy EU, což Česká republika dosud nezískala a ani nezíská. Bohumír Dufek je toho názoru, že tehdejší hlavní vyjednavač pro vstup České republiky do EU Pavel Telička, při vyjednávání „vyměnil“ rezort zemědělství za jiné priority.

Podle Bohumíra Dufka, nakonec dojde k tomu, že Green Deal v původním znění již nebude platit, protože budou dohody na jiném uspořádání tohoto „zeleného“ projektu, ale původní název Green Deal zůstane zachován, protože bude i nadále politicky přitahovat určitou skupinu voličů.

Na něho navázal Libor Vondráček, který odmítl výraz „překopat“, a dále prohlásil, že zemědělcům pomohlo, kdyby se Green Deal úplně zrušil. Protože jsou to právě zemědělci, kteří nejlépe vědí, co je potřeba, při jejich práci na polích, udělat, jaký postup prací zvolit. Vždyť od jakživa jim nikdo neříkal, co mají pěstovat. To vědí sami, co nejlépe.

Zemědělce nerozlišovat na malé, střední a velké!

Navíc, podle něho, se nemají zemědělci rozlišovat na malé, střední a velké. Zdůraznil, že je třeba pomoci těm, kteří produkují potraviny, které jsou potřebné pro naše občany. Právě tito zemědělci by měli dostávat od státu podporu.

Bohumír Dufek k tomu dodal, že Česká republika dostane určitou sumu peněz na podporu zemědělství, která je rozdělena na přímou pomoc zemědělcům a dále na podporu venkova. Načež podotkl, že on, osobně, by pomohl právě těm nejmenším zemědělcům, jejichž pole jsou o rozloze do 50 hektarů. Tito zemědělci byli, podle něho, v pondělí v Praze, a to na rozdíl od těch, kteří ve čtvrtek jeli na hranice. Tě je potřeba pomoci, protože jsou to ti, kteří pečují o krajinu kolem svých hospodářství. Vždyť právě ti dělají „na vidličku“. Ostatní zemědělci ať obdrží svůj „balík“ finanční pomoci.

Libor Vondráček k tomu podotkl, že když se odstraní administrativa, tedy „papírování“, nejvíce to pomůže právě malým zemědělcům, protože velké zemědělské podniky mají k tomu k dispozici příslušné oddělení pracovníků a různých poradců, které vedení těchto firem poradí, jak splnit všechny předepsané podmínky, které jsou u dotací stanoveny. Zatímco malý zemědělec se tím „prokousává“ a trápí se tím.

Zemědělci požadují snížení administrativy!

K otázce snížení administrativy u zemědělců se nejprve vyjádřili Bohumír Dufek. Řekl, že z části je to otázka Evropské unie, která pro zemědělce nastavuje podmínky jejich činnosti, jejich podnikání. Ale, zároveň je to i záležitost současné vlády, jak, ona sama, vyžaduje dodržování přísných podmínek, které jsou v zemědělské politice EU nastaveny.

Podle něho je nutné především snížit administrativu, kterou zajišťuje Státní zemědělský intervenční fond, kde je zaměstnáno obrovské množství lidí, kteří si tyto kontrolo v podstatě vymýšlejí. „Nejhorší je, že přijede kontrola v lednu, jestli tam ta vojtěška ještě je. Nebo, jestli toto pole již nezvoral. Přitom to snímkuje satelit. Pomoci zemědělcům se dá hned. Udělat to může česká vláda, že v Bruselu řekne, že si vezme garanci za to, že to, co vyplatila, tak vyplatila správně,“ konstatoval Bohumír Dufek.

Libor Vondráček k tomu ještě připomněl změnu zákoníku práce u „dohodářů“, kdy zemědělec neví, zda bude pršet či nebude. „Těžko může tři dny dopředu dát rozpis služeb těm, které má na brigády. Takže, to je další věc, která je schválena touto vládou, jako změna zákoníku práce v minulém roce. Přestaňme dělat tyto věci, které třeba na první pohled se zemědělství nesouvisí. Ale bohužel zemědělcům zásadně komplikují život,“ prohlásil Libor Vondráček v závěru tohoto pořadu.

Oblíbené štítky

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31