Šrotovné, ekologické daně, recyklační poplatky vytvářejí z EU Titána, který co vytvoří, to zničí.
V řecké mytologii titánský bůh Kronos, bůh chaosu, požíral své vlastní děti. Je symbolem sebezničení. Evropské státy se předhánějí v zavádění šrotovného. Chtějí tím povzbudit ekonomický růst. Statistická měřítka úspěšnosti se úspěšně požívají jako důkaz často protichůdných tvrzení. Platí to i o šrotovném. Díky zbytečně sešrotovaným autům se budou muset vyrobit jiná. Statistiky vykáží růst výroby i spotřeby. Vytvořená hodnota, společné bohatství, se však příliš nezvětší, náklady a důsledky spojené s výrobou nových aut budou souměřitelné s údajným přínosem spočívajícím v omlazení vozového parku.
Oblíbená píseň otce prvního českého presidenta Ach synku, synku … má prostou zápletku: otec požaduje od svého syna, ze kterého chce mít dobrého hospodáře, aby nechal opravit kolečko, které potřebuje k práci. Neučí ho, aby porouchaný nástroj vyhodil a nahradil novým, snaží se ho odnaučit způsobu uvažování, že staré je nejlépe vyhodit. Chce, aby se syn naučil co nejlépe využívat statky, které vytvořily dřívější generace.
Titánské chování Evropské unie můžeme vidět už řadu let. Například od zavedení dvouleté záruční lhůty již nemusí výrobce zajišťovat opravy svých výrobků, což dřív e bývalo v mnoha zemích běžné. K čemu to vede? Spotřebič, který si zakoupíte, se po dvou letech a dvou měsících neopravitelně rozpadne. Zkuste zajít do opravny, dozvíte se, že nemáte jinou možnost, než starý výrobek, u kterého jste si v lepším případě již předplatili sešrotování, dát ekologicky zlikvidovat a koupit si nový.
Šrotovací a recyklovací firmy vykazují rostoucí obrat, podle statistik stoupá produkce, vytvářejí se nová pracovní místa. Roste spotřeba energií a roste spotřeba surovin. Tlak na využívání recyklovaných hmot a ekologické daně na energie se snaží tento růst zpomalit. Recyklace předplacená již při koupi výrobku šílený koloběh urychluje. Vyrábět a ničit, heslo dne. Objem vytvořených hodnot však neroste – nekvalitní výrobky nahrazujeme stejně nekvalitními. Statistiky zatím vytvářejí dojem, že ekonomika Evropské unie funguje, protože se neodečítá, co bylo zbytečně sešrotováno. Jenže ona spíš zaostává. Globální recese prohlubování problémů urychluje.
Někoho možná překvapí údaje, podle kterých za každých pět let pobytu státu v evropském ráji klesá růst přibližně o jedno procento.
Ach synku, synku … Kdybychom se tak naučili hospodařit. V normálním politickém systému by vláda s takovouto politikou musela dávno odejít, nedožila by se ani řádného konce svého volebního období. Evropská komise v důsledku své neodvolatelnosti může takto působit celá desetiletí.
Utěšovat nás může závěr antické legendy: Kronovy děti se nakonec vzbouřily proti svému otci. Po desetidenní válce pod vedením nesmrtelného Dia svého otce přemohly.
Vondráček v Napřímo: mír na Blízkém východě, energie i střet o stát
V pořadu Napřímo na kanálu Svobodní vystoupil Libor Vondráček v debatě, která spojila světovou bezpečnost, ceny energií, vztah k Bruselu, soběstačnost i spory o fungování státu. Rozhovor ukázal Vondráčka v tématech, která jsou pro jeho politický styl typická: důraz na suverenitu, odpor k přehnaným zásahům státu a snahu dívat se na politická rozhodnutí očima českého občana.
Hned v úvodu se debata stočila k situaci na Blízkém východě a k úderům Spojených států a Izraele proti Íránu. Vondráček odmítl myšlenku preventivních útoků a zdůraznil, že Svobodní jsou proti intervencionalismu a proti tomu, aby se státy stavěly do role světových policistů. Zároveň ale připustil, že teokratický režim v Teheránu může být hrozbou, zejména pokud by disponoval jadernými zbraněmi. Jeho odpověď tak působila vyváženě: jasný odpor k válce, ale bez naivity vůči režimu, který podle něj ohrožuje nejen vlastní obyvatelstvo, ale i širší bezpečnostní stabilitu.
Energie a ceny
Velkou část rozhovoru zabrala ekonomická rovina konfliktu. Vondráček upozornil, že válka a napětí v oblasti Hormuzského průlivu mají přímý dopad na ceny pohonných hmot, plastů i dalších výrobků navázaných na ropu. Oceňuje proto, že vláda rychle reagovala snížením spotřební daně i sledováním marží čerpacích stanic, ale zároveň varoval před tím, aby se z krizového opatření stal trvalý model cenových stropů. Podle něj podobné zásahy sice mohou krátkodobě pomoct, ale dlouhodobě vytvářejí nové problémy v ekonomice.
V této části působil Vondráček jako politik, který umí spojit aktuální geopolitiku s každodenní realitou lidí. Když mluvil o inflaci, připomněl, že před konfliktem byla na úrovni 1,4 %, což označil za velmi příznivý výsledek. Tím posílil svůj argument, že geopolitické otřesy mají přímý dopad na domácnosti, podniky i dopravu. Nezůstal přitom jen u kritiky, ale vysvětloval, proč dává smysl chránit stabilitu trhu a neomezovat pohyb lidí ani firem víc, než je nutné.
Soběstačnost a trh
Dalším silným tématem byla evropská závislost na světových velmocích. Na otázku, zda by Evropa neměla usilovat o větší soběstačnost, Vondráček odpověděl, že stoprocentní soběstačnost je iluze, ale strategická nezávislost v klíčových surovinách je podle něj nezbytná. Znovu se vrátil k českému uhlí, jaderné energetice a k tomu, že by Česká republika neměla předčasně vypínat vlastní zdroje jen proto, aby následně dovážela drahou náhradu ze zahraničí.
Jeho přístup byl výrazně tržní. Obnovitelné zdroje podle něj mají smysl tam, kde jsou předvídatelné, ale u „občasných“ zdrojů energie upozorňoval na problémy s přenosovou soustavou i na náklady, které nakonec platí lidé na účtech za elektřinu. Právě tady vyzněl Vondráček velmi konzistentně: chce levnější a dostupnější energie, méně zelené ideologie a více prostoru pro volbu občanů i firem. Místo velkých sloganů stavěl argument na jednoduché logice: nejdřív musí existovat náhrada, a teprve potom má smysl něco vypínat.
Prezident, NATO a kompetence
Silná část rozhovoru se týkala i sporu vlády s prezidentem Petrem Pavlem ohledně účasti na summitu NATO v Ankaře. Vondráček připomněl, že za zahraniční politiku odpovídá vláda, a proto by měla mít právo rozhodovat o tom, kdo ji na mezinárodních jednáních zastoupí. K samotné hrozbě kompetenční žaloby přistupoval zdrženlivě, ale naznačil, že článek 63 Ústavy je specifický a nemusí jít o typický kompetenční spor, jaký by měl Ústavní soud řešit.
Na otázku, zda by prezident jako zkušený voják a bývalý generál NATO neměl být součástí delegace, odpověděl, že v dané chvíli by summit měli reprezentovat ti, kteří obhajují novou vládní politiku. Z jeho slov bylo cítit důraz na politickou odpovědnost a soulad uvnitř exekutivy. Nepůsobil přitom konfliktně, spíš systematicky vysvětloval, proč je pro něj důležitější funkční rozdělení rolí než symbolická účast hlavy státu.
Explosia, koalice a styl vlády
Rozhovor se nevyhnul ani tématu možného prodeje pardubické Explosie. Vondráček uvedl, že stát by měl mít pod dohledem ty nejstrategičtější firmy, ale současně připomněl, že Explosia je zisková a není zatěžována ztrátami, jako některé jiné státní podniky. Debatu o jejím případném prodeji proto nechává otevřenou a zdůrazňuje, že rozhodnutí by mělo být pečlivé a nikoli unáhlené.
Tato část ukázala jeho typický styl v koalici: není bezvýhradný, ale ani apriorně blokující. Když mluvil o vztazích mezi SPD, ANO, Svobodnými a Motoristy, přiznal, že programově nejde o identické strany, ale že se shodují na řadě důležitých bodů. V jedné z nejzajímavějších pasáží přitom uvedl, že tam, kde se koalice neshodne, je podle něj lepší nic nedělat než přijímat špatná opatření. To znělo jako politický minimalismus, ale zároveň jako důraz na zdrženlivost a konzervativní
Alkohol ve sněmovně
Závěr pořadu patřil návrhu STAN zakázat alkohol během jednání Poslanecké sněmovny. Vondráček řekl, že alkohol podle něj do Sněmovny nepatří, ale samotný zákaz považuje za plácnutí do vody, pokud není jasné, jak by se vymáhal. Připomněl, že by se návrh měl vztahovat na všechny návykové látky, nejen na alkohol, a označil ho spíš za pokus zviditelnit se než za skutečné systémové řešení.
Na dotaz, zda je problém ve Sněmovně skutečně reálný, odpověděl smířlivě, že běžná práce pod vlivem by byla ostuda pro každého poslance, ale že bez praktického mechanismu kontroly jde jen o gesto. Věta o ranním „loku slivovice“ zjevně odlehčila závěr rozhovoru, ale zároveň potvrdila, že Vondráček umí i vážná témata podat s nadhledem. Celkově tak v pořadu Napřímo vyzněl jako politik pevný v principech, čitelný v postoji a zároveň dostatečně pragmatický na to, aby jeho argumentace působila věrohodně.
