Payne: Pravda vás vysvobodí

Payne: Pravda vás vysvobodí

Vláda se nyní pokusila dávnou moudrost přechytračit. Pravda je to, co má vláda, co mají úředníci ve svých lejstrech, pravdu má Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám. Proti úmyslným lžím a záměrným nepravdám chce Centrum postupovat tak, že je označí jako nepravdu. A v důsledku toho ten, kdo takové informace šíří, se stane lhářem.

Jenomže odkud se ta pravda v úřednických hlavách vezme? Co když se úředníci mýlí. Co když se mýlí ministr? Co když lže politik? Co když trpí politikové naši, evropští i světoví syndromem nepřiměřeného sebevědomí? (Křesťané to kdysi nazývali pýchou.) Vždyť ani ministr nemá patent na pravdu. Asi není náhodou, že slovo ministr pochází od latinského ‚ministrare‘, což znamená sloužit, posluhovat. Ministr nemá sebemenší právo určovat, co si mají lidé myslet, jak mají žít, co je správné a co je špatné. Svoboda znamená, že každý má právo rozhodnout se špatně, či prostě tak, že se to ministrovi zdá být špatné. Svoboda znamená, že si svůj názor vytvořím v diskusi.

Ježíš také říkal, aby kamenem hodil jako první ten, kdo je bez viny. Tedy, aby mohli úředníci Centra házet kameny na lháře, musí být v první řadě sami bez viny. Musí být bez viny ministr vnitra. Musí být bez viny předseda vlády. Pokud tedy kterýkoli politik někde neřekne plnou pravdu, pak musí Centrum zasáhnout především proti němu. Musíme si přece zametat před vlastním prahem! Držíme palce, aby Centrum dokázalo napravovat všechny nepravdy našich politiků!

Máme snad mít ústavní zákon o pravdě?

Ale má se o pravdu starat stát? Měli bychom snad mít ústavní zákon o pravdě? Od dob co existuje svoboda slova, má se za to, že pravda se vyjeví až po proběhlé diskusi, po probrání všech argumentů, poté co ti, kdo pravdu hledají, pokorně přiznají, že před začátkem diskuse nevzali v úvahu všechny aspekty a bez pýchy poopraví své pochopení věci. A to je přece povinnost médií. K základní etice žurnalisty bezesporu patří hledání pravdy, vážení argumentů na lékárnických váhách, soudnost a moudrost. Proto kdysi platilo, že když některý novinář napsal něco špatně, nepřecházelo se to mlčením, ale konkurenční média mu to natřela navzdory stavovské solidaritě. Zřízení Centra je dokladem toho, že naše média nefungují tak, jak by měla. Jak prohlásil Milan Uhde počátkem devadesátých let: „Naši novináři jsou tak nezávislí, že jsou nezávislí i na pravdě!“

Možná třeba někomu připadá jako ironie, že nad politikem na Pražském hradě hlásá vlajka, že Pravda vítězí. V posledních letech se můžeme prakticky přesvědčit, jak nevítězí. Je to citát z jedné apokryfní knihy, jenže popletený. Původní text totiž říkal: Pravda zvítězí. A myslelo se tím, že při skonání světa na posledním soudu se ukáže skutečná pravda, ani náhodou se tím nemyslelo, že si pravda jaksi vítězí bez naší pomoci. Za pravdu tady na zemi se musí bojovat a něco pro ni udělat a možná i něco obětovat. A měl by to dělat každý, nesmíme spoléhat na stát.

Zatímco u komerčních médií může požadovat úsilí o pravdivost jen profesní etika, u veřejnoprávních je boj o pravdu jejich povinností. Jenže naše veřejnoprávní média vymýšlejí velmi často všelijaké zábavné pořady, takže na diskuse směřující k hledání pravdy jim jaksi nezbývá čas a energie. Je to jejich povinnost i vůči cizí propagandě, která k nám doléhá. Jejich povinností je dotázat se na příslušném ministerstvu, získat vládní informace a uvést věci na pravou míru. Veřejnoprávní žurnalisté by se měli verbálně prát o pravdu až do vyčerpání sil. Jestliže se veřejnoprávním médiím jaksi nechce plnit tuto povinnost, asi se s tím budeme muset smířit. Úsilí o pravdivost se nedá nikomu přikázat. Ale když místo veřejnoprávních médií musí vznikat Centrum pravdy na ministerstvu vnitra (George Orwell tomuto ministerstvu říkal ministerstvo lásky – hleďme, jak se k sobě pravda a láska hodí), měli bychom snížit koncesní poplatky veřejnoprávním médiím. Když prostě musíme platit úředníky, aby dělali to, co je povinností veřejnoprávních médií, řekl bych, že bychom mohli koncesní poplatky snížit na polovinu.

Máme přece tajné služby

Jenže zřízení Centra nám musí připomínat ještě další aspekt. Na každém státním úřadu existuje tiskový mluvčí. To je člověk, kterého si platíme proto, abychom měli pravdivé a správné informace o tom, co se na ministerstvu či v úřadu děje a hlavně by se měli starat o to, abychom měli k dispozici všechny relevantní informace v pravdivé podobě. Jestli naše tiskové mluvčí jaksi nebaví starat se o pravdivost informací, myslím, že bychom je také neměli nutit k pravdivosti. Možná raději dělají volební kampaň svému ministrovi. Řekl bych ale, že by jim také mohla stačit polovina platu.

Ovšem pokud nějaká cizí mocnost skutečně rozvine propagandu proti naší veřejnosti, pak máme přece tajné služby, které chrání naší svobodu a jistě takový mediální propagandistický útok cizích států a teroristických institucí včas odhalí a zabrání jak cizím agentům, tak teroristům štvavou propagandu na našem území vytvářet. Ovšem tajné služby jsou a mají být natolik tajné, že nevíme, co dělají a proto musíme věřit a doufat, že své povinnosti plní. A kontrolovat, zda tomu tak je, mohou jen vybraní poslanci v příslušné komisi, takže pokud máme důvěru k našim poslancům, můžeme klidně spát. Proto věřím a doufám, a nenavrhuji snížit tajným agentům platy.

Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám ovšem všechny výše uvedené povinnosti převezme na svá bedra. Není to lehký úkol. Vlastně má na starost, aby si naši občané mysleli přesně to, co si mají myslet. Možná, než „Centrum proti terorismu“ by bylo přiléhavější používat název „Odbor propagandy“. Protože pokud pravdu nemají ani ministři, ani politikové, ani úředníci, pak by možná alespoň mohli být pokornější. To Pilát Pontský měl alespoň tolik pokory, aby přiznal, že pravdu nemá, a proto Ježíšovi položil otázku: „Co je pravda?“

Jiří Payne,

člen republikového výboru

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Jiří Payne

Jiří Payne

Novinky

Nejnovější video

Interview ČT24 s moderátorem Danielem Takáčem mělo být zpovědí k projevu prezidenta Petra Pavla na valném shromáždění OSN, ve skutečnosti se ale proměnilo ve čtvrthodinový výslech, v němž moderátor opakovaně tlačil hosta k jednoslovným odpovědím. Libor Vondráček, předseda Svobodných a místopředseda sněmovního výboru pro evropské záležitosti, se do této hry nenechal vtáhnout. Na otázky odpovídal klidně, s právnickou přesností a s argumenty, které se v televizních debatách o bezpečnosti objevují jen zřídka.

Hned na úvod bez vytáčení potvrdil, že agresivita jakékoliv velmoci, včetně Ruska, je hrozbou pro bezpečnost, a to zejména pro menší státy, které velmocemi nejsou. Zároveň ale upozornil na věc, kterou si mnozí diváci jistě uvědomují také: v projevech světových lídrů zaznívá slovo válka mnohem častěji než slovo mír. Vondráček připomněl, že všechny války, včetně těch světových, nakonec skončily u jednacího stolu, a proto je potřeba o mír aktivně usilovat, nikoli neustále vyvolávat dojem, že České republice bezprostředně hrozí válka. To podle něj není pravda a strašení veřejnosti nikomu nepomáhá.

Když se ho moderátor zeptal, čím k ukončení války přispěl on sám, odpověděl věcně a bez nafukování vlastní role. Zahraniční politiku podle ústavy vede ministerstvo zahraničí a nejvyšší ústavní představitelé, poslanec na to mandát nemá. Jeho příspěvkem je snaha neeskalovat situaci, a to i ve veřejné komunikaci. Připomněl bývalou ministryni obrany Janu Černochovou, která po dopadu rakety na polské území začala na sociálních sítích psát téměř o třetí světové válce, a doporučil učit se spíše od rakouské diplomacie. Bezpečnost podle něj není soutěž o to, kdo se vyjádří první a bombastičtěji. Platí staré pravidlo: dvakrát měřit, jednou řezat.

K roli Číny, kterou prezident Pavel vyzval k pomoci s ukončením války, zaujal Vondráček střízlivý postoj. Přiznal, že konkrétní výsledky čínské snahy nevidí, ale dodal podstatnou věc: konkrétní výsledky nevidíme u nikoho, jediné, kdo o mírových jednáních alespoň otevřeně mluví, jsou Spojené státy. Možnou čínskou strategii viděl v tom, že nedodává zbraně žádné ze stran, a tím konflikt neeskaluje. K prezidentově větě, že čím je země mocnější, tím větší nese odpovědnost, doplnil přesnou právní logiku: odpovědnost nese v první řadě ten, kdo jedná. Za překročení ukrajinských hranic odpovídá Rusko, stejně jako za invazi do Iráku v roce 2003 bez mandátu Rady bezpečnosti odpovídala vláda Spojených států. Jde o konzistentní měřítko, které neuhýbá podle toho, o koho se jedná.

Tuto nestrannost prokázal i u Donalda Trumpa. Přestože přiznal, že s mnoha jeho větami souhlasí, výrok o tom, že někdo může někoho poslat do pekla, označil za špatný slovník, který na půdu OSN nepatří. K reformě OSN pak nabídl jasnou vizi: organizace vznikla po druhé světové válce proto, aby pečovala o mír, a to má zůstat jejím hlavním úkolem. Nemá rozšiřovat pravomoci o pandemické úmluvy WHO ani prosazovat zelené ideologie. Zároveň ale Vondráček realisticky upozornil, že větším ohrožením pro každodenní život Čechů je dnes centralismus Evropské unie, který má nad naším životem mnohem větší moc než OSN.

U otázky, zda zrušit právo veta stálých členů Rady bezpečnosti, ukázal, že uvažuje o krok dál. Formálně by šlo o škrtnutí pár slov, jak namítal moderátor, jenže prakticky by to mohlo vést k tomu, že Čína a navázané země BRICS z OSN odejdou a velmoci přestanou spolu mluvit úplně. OSN má cenu právě jako místo, kde se politici mohou setkávat, aniž by je někdo a priori z něčeho obviňoval. V této souvislosti připomněl pokrytectví kolem cest do Číny: zatímco Ursula von der Leyenová tam za posledních deset let byla asi pětkrát, česká delegace vyvolala doma poprask.

K NATO se Vondráček vyjádřil zcela jednoznačně. Pro něj je důležité, aby platily články čtyři a pět Severoatlantické smlouvy, a na přímou otázku odpověděl, že je připraven hlasovat pro vyslání českých vojáků na pomoc spojenci, pokud bude zjevné, že probíhá otevřený válečný konflikt. Kdyby někdo zaútočil na nás, také očekáváme, že nám spojenci přijdou na pomoc. Zároveň ale rozlišil skutečnou obranu od zneužívání článku pět a připomněl Afghánistán, kde čeští vojáci přišli o život, a dnešní režim tam rozhodně není lepší než ten předchozí. Jde o poučení z historie, nikoli o zpochybňování aliance.

Profesionalitu prokázal i ve chvíli, kdy mu moderátor předložil výrok slovenského premiéra Roberta Fica, že nechce, aby se Slovensko stalo součástí vojenského konfliktu kvůli nějakému článku pět. Místo aby se nechal vtáhnout do komentování citátu vytrženého z kontextu, Vondráček férově uvedl, že výrok neslyšel a nezná jeho kontext ani tón. Přesto dodal, že on sám by na Ficově místě volil jiná slova. Taková odpověď není vytáčením, ale projevem odpovědnosti politika, který nechce hodnotit cizí slova, dokud si je sám neověří.

Nejostřejší část rozhovoru se týkala hybridní války a důvěry v tajné služby. Vondráček uvedl, že Rusko vede hybridní válku proti NATO, což se dotýká i Česka, a že nejlepší obranou je pravdivá komunikace vlády. Na naléhání, zda bere za fakt vše, co řeknou tajné služby, odpověděl jako právník: nečiní tak automaticky a pro označení něčeho za fakt uplatňuje podobně přísná kritéria jako trestní řízení. Jako příklad uvedl útok na Nord Stream, kde se to, co se zpočátku prezentovalo přesvědčivě jako fakt, po letech vyšetřování ukázalo jinak. Připomněl, že pachatele lze stíhat i v nepřítomnosti, jak se to děje u válečných zločinců, a pokud jsou u Vrbětic jmenováni konkrétní lidé, mělo by to vést k soudnímu řízení, stejně jako tomu bylo po 11. září. Nejde o nedůvěru ke státu, ale o požadavek na právní stát.

Oblíbené štítky

Jiří Payne

Jiří Payne

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31