Vláda se nyní pokusila dávnou moudrost přechytračit. Pravda je to, co má vláda, co mají úředníci ve svých lejstrech, pravdu má Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám. Proti úmyslným lžím a záměrným nepravdám chce Centrum postupovat tak, že je označí jako nepravdu. A v důsledku toho ten, kdo takové informace šíří, se stane lhářem.

Jenomže odkud se ta pravda v úřednických hlavách vezme? Co když se úředníci mýlí. Co když se mýlí ministr? Co když lže politik? Co když trpí politikové naši, evropští i světoví syndromem nepřiměřeného sebevědomí? (Křesťané to kdysi nazývali pýchou.) Vždyť ani ministr nemá patent na pravdu. Asi není náhodou, že slovo ministr pochází od latinského ‚ministrare‘, což znamená sloužit, posluhovat. Ministr nemá sebemenší právo určovat, co si mají lidé myslet, jak mají žít, co je správné a co je špatné. Svoboda znamená, že každý má právo rozhodnout se špatně, či prostě tak, že se to ministrovi zdá být špatné. Svoboda znamená, že si svůj názor vytvořím v diskusi.

Ježíš také říkal, aby kamenem hodil jako první ten, kdo je bez viny. Tedy, aby mohli úředníci Centra házet kameny na lháře, musí být v první řadě sami bez viny. Musí být bez viny ministr vnitra. Musí být bez viny předseda vlády. Pokud tedy kterýkoli politik někde neřekne plnou pravdu, pak musí Centrum zasáhnout především proti němu. Musíme si přece zametat před vlastním prahem! Držíme palce, aby Centrum dokázalo napravovat všechny nepravdy našich politiků!

Máme snad mít ústavní zákon o pravdě?

Ale má se o pravdu starat stát? Měli bychom snad mít ústavní zákon o pravdě? Od dob co existuje svoboda slova, má se za to, že pravda se vyjeví až po proběhlé diskusi, po probrání všech argumentů, poté co ti, kdo pravdu hledají, pokorně přiznají, že před začátkem diskuse nevzali v úvahu všechny aspekty a bez pýchy poopraví své pochopení věci. A to je přece povinnost médií. K základní etice žurnalisty bezesporu patří hledání pravdy, vážení argumentů na lékárnických váhách, soudnost a moudrost. Proto kdysi platilo, že když některý novinář napsal něco špatně, nepřecházelo se to mlčením, ale konkurenční média mu to natřela navzdory stavovské solidaritě. Zřízení Centra je dokladem toho, že naše média nefungují tak, jak by měla. Jak prohlásil Milan Uhde počátkem devadesátých let: „Naši novináři jsou tak nezávislí, že jsou nezávislí i na pravdě!“

Možná třeba někomu připadá jako ironie, že nad politikem na Pražském hradě hlásá vlajka, že Pravda vítězí. V posledních letech se můžeme prakticky přesvědčit, jak nevítězí. Je to citát z jedné apokryfní knihy, jenže popletený. Původní text totiž říkal: Pravda zvítězí. A myslelo se tím, že při skonání světa na posledním soudu se ukáže skutečná pravda, ani náhodou se tím nemyslelo, že si pravda jaksi vítězí bez naší pomoci. Za pravdu tady na zemi se musí bojovat a něco pro ni udělat a možná i něco obětovat. A měl by to dělat každý, nesmíme spoléhat na stát.

Zatímco u komerčních médií může požadovat úsilí o pravdivost jen profesní etika, u veřejnoprávních je boj o pravdu jejich povinností. Jenže naše veřejnoprávní média vymýšlejí velmi často všelijaké zábavné pořady, takže na diskuse směřující k hledání pravdy jim jaksi nezbývá čas a energie. Je to jejich povinnost i vůči cizí propagandě, která k nám doléhá. Jejich povinností je dotázat se na příslušném ministerstvu, získat vládní informace a uvést věci na pravou míru. Veřejnoprávní žurnalisté by se měli verbálně prát o pravdu až do vyčerpání sil. Jestliže se veřejnoprávním médiím jaksi nechce plnit tuto povinnost, asi se s tím budeme muset smířit. Úsilí o pravdivost se nedá nikomu přikázat. Ale když místo veřejnoprávních médií musí vznikat Centrum pravdy na ministerstvu vnitra (George Orwell tomuto ministerstvu říkal ministerstvo lásky – hleďme, jak se k sobě pravda a láska hodí), měli bychom snížit koncesní poplatky veřejnoprávním médiím. Když prostě musíme platit úředníky, aby dělali to, co je povinností veřejnoprávních médií, řekl bych, že bychom mohli koncesní poplatky snížit na polovinu.

Máme přece tajné služby

Jenže zřízení Centra nám musí připomínat ještě další aspekt. Na každém státním úřadu existuje tiskový mluvčí. To je člověk, kterého si platíme proto, abychom měli pravdivé a správné informace o tom, co se na ministerstvu či v úřadu děje a hlavně by se měli starat o to, abychom měli k dispozici všechny relevantní informace v pravdivé podobě. Jestli naše tiskové mluvčí jaksi nebaví starat se o pravdivost informací, myslím, že bychom je také neměli nutit k pravdivosti. Možná raději dělají volební kampaň svému ministrovi. Řekl bych ale, že by jim také mohla stačit polovina platu.

Ovšem pokud nějaká cizí mocnost skutečně rozvine propagandu proti naší veřejnosti, pak máme přece tajné služby, které chrání naší svobodu a jistě takový mediální propagandistický útok cizích států a teroristických institucí včas odhalí a zabrání jak cizím agentům, tak teroristům štvavou propagandu na našem území vytvářet. Ovšem tajné služby jsou a mají být natolik tajné, že nevíme, co dělají a proto musíme věřit a doufat, že své povinnosti plní. A kontrolovat, zda tomu tak je, mohou jen vybraní poslanci v příslušné komisi, takže pokud máme důvěru k našim poslancům, můžeme klidně spát. Proto věřím a doufám, a nenavrhuji snížit tajným agentům platy.

Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám ovšem všechny výše uvedené povinnosti převezme na svá bedra. Není to lehký úkol. Vlastně má na starost, aby si naši občané mysleli přesně to, co si mají myslet. Možná, než „Centrum proti terorismu“ by bylo přiléhavější používat název „Odbor propagandy“. Protože pokud pravdu nemají ani ministři, ani politikové, ani úředníci, pak by možná alespoň mohli být pokornější. To Pilát Pontský měl alespoň tolik pokory, aby přiznal, že pravdu nemá, a proto Ježíšovi položil otázku: „Co je pravda?“

Jiří Payne,

člen republikového výboru