Zákon o svobodném přístupu k informacím považuji za jeden z nejdůležitějších nástrojů kontroly nejen nakládání s veřejným majetkem. Ve zkratce, díky tomuto zákonu může každý občan položit dotaz státním orgánům, územním samosprávním celkům a jejich orgánům a veřejným institucím (seznam povinných subjektů je ještě o něco širší, naleznete ho v § 2 Zákona svobodném přístupu k informacím) a ten je povinen mu odpovědět. Současně je také povinen dotaz společně s odpovědí zveřejnit.

Občané tzv. stošestky hojně využívají a kontrolují tak činnost jak státní správy, tak samosprávy.

Státem a samosprávami ovládané subjekty

Jenže… Pokud chtějí kontrolovat tzv. městské nebo státní firmy, tedy společnosti, ve kterých je stát nebo samosprávní celek většinovým společníkem, mají smůlu. Státem ovládané organizace nemají tuto povinnost na základě rozhodnutí IV. senátu Ústavního soudu, který ve svém nálezu konstatoval, že v zákoně není informační povinnost u těchto společností uvedena dostatečně určitě, a tedy informace poskytovat nemusí. Před tímto nálezem se postupovalo dle ustáleného názoru Nejvyššího správního soudu, který se zabýval konkrétně společností ČEZ, u které konstatoval, že je povinným subjektem podle § 2 odst. 1 Zákona o svobodném přístupu k informacím.

Předkladatelé návrhu tedy reflektují nález Ústavního soudu a doplňují do zákona dostatečně určitou větu o povinnosti poskytovat informace i státem a samosprávami ovládanými organizacemi, a to ve znění:

„Povinnými subjekty jsou rovněž právnické osoby, v nichž je stát, územní samosprávný celek anebo jiný povinný subjekt většinovým společníkem nebo v nich mohou sami nebo s jinými povinnými subjekty přímo či nepřímo uplatňovat rozhodující vliv.“

Tuto iniciativu poslanců za Piráty velmi oceňuji, protože státní a městské společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti hospodaří mnohdy se stovkami miliónů či dokonce miliardami korun, které jsou veřejnými prostředky, a nikdo kromě členů dozorčích rad je doposud nemohl kontrolovat. A to ani zastupitelé či členové kontrolního výboru.

Jednatelé těchto společností se velmi rádi zaštiťovali tím, že pokud by zákon dopadal i na ně, hrozil by únik obchodního tajemství, což by mohlo ohrozit fungování takové společnosti. Tato námitka je však absolutně lichá, protože Zákon o svobodném přístupu k informacím v § 9 obchodní tajemství chrání tím, že povinný subjekt informaci o obchodním tajemství neposkytne.

Čekají nás výjimky?

Jsem velmi zvědavá na výsledek hlasování o tomto zákonu. Zejména pak na to, jestli se do něj poslanci nebo senátoři nepokusí propašovat výjimku pro některou ze státních firem, tak jako tomu bylo při přijímaní Zákona o registru smluv. Budu nám všem držet palce, aby se tak nestalo.

Značná část zejména městských společností by neměla vůbec existovat. Města a obce velmi rádi prostřednictvím svých s.r.o. podnikají v hotelnictví, pohostinství, cestovním ruchu a dalších odvětvích, které by měly být čistě v rukou soukromých podnikatelů. Těm tak dělají nejen dotovanou konkurenci, ale dokonce konkurenci dotovanou také jejich penězi odvedenými na daních. Jenže existují, a tak je jejich veřejná kontrola více než důležitá.

Terézia Mlýnková Išková,
členka Republikového výboru Svobodných a zastupitelka Hodonína

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.