Celá Evropská unie si oddychla! V Rakousku se prezidentem nestane médii nenáviděný odpůrce Bruselu, ale poslušný eurooptimista. Sláva! Kapela hraje dál.

Hraje seč jí síly stačí, ale loď se mezitím nezadržitelně potápí. Radost politiků, kteří s projektem evropské integrace spojili svůj osud, to však nijak nekalí. Hned po zveřejnění výsledků přispěchal se svým prohlášením Bohuslav Sobotka i Martin Stropnický a nešetřili gratulacemi. Jiří Dienstbier vyjádřil uspokojení nad vítězstvím proevropského kandidáta nad "krajním pravičákem" a upozornil, že jde o úspěch pro celou Evropu. A tak bychom mohli pokračovat dále. Zkrátka, na jeden kratičký okamžik to vypadalo, jako by všechny problémy, s nimiž se Evropská unie potýká, a které sama způsobila, byly najednou nepatrné a mizivé.

Radost našich vládních politiků však více než čímkoliv jiným byla vyjádřením naprosté neschopnosti dohlédnout dále než na špičku svého vlastního nosu.

Aby v rakouských prezidentských volbách zvítězil zelený Van der Bellen, museli se proti Norbertu Hoferovi spojit úplně všichni – všichni voliči kandidátů, kteří v prvním kole neuspěli, všechna hlavní média, a svou polévku si přihřála i bruselská politická aristokracie. Výsledek? Pouhé tři desetiny procenta náskoku nad voliči kandidáta Svobodných! A to má být důvodem k tak bezuzdnému křepčení? Probruselští političtí vazalové a komentátoři jako by ztratili poslední zbytky soudnosti.

Politické klima v Evropě se mění a z nekritického opojení nad zdánlivými úspěchy evropské integrace se valná část veřejnosti probouzí do nepříjemné kocoviny. Evropský projekt, založený nikoliv na volném trhu, ale na bezskrupulózním zneužívání moci, se pomalu ale jistě rozpadá; je v podobné situaci v jaké se před třiceti lety nacházel sovětský blok. (A je s podivem, jak rychle se Evropská unie, v porovnání se Sovětským svazem, do této situace dostala!) Zatímco politické špičky si především lámou hlavu nad tím, jak zpacifikovat stále nespokojenější veřejnost, ta se propadá buďto do beznaděje a apatie, nebo začíná stále hlasitěji projevovat nesouhlas.

Maďarsko, Francie, Polsko, Slovensko, Británie, Rakousko – zde všude se do popředí pomalu ale jistě dostávají politici, které, třebaže se jejich ideologie často zásadně liší, spojuje odpor vůči diktátu EU. Posun je zřejmý, a postojům, jež se ještě před několika lety potácely na okraji zájmu, protože povahu EU si jen málokdo plně uvědomoval, je právem dopřáváno sluchu široké veřejnosti.

A Sobotkové, Stropničtí a Dienstbierové a jejich mediální hlásné trouby se právem bojí. Varovný signál, který jim byl prostřednictvím rakouských prezidentských voleb vyslán, však očividně nepochopili. Odmítají vidět realitu, která neúprosně hraje proti nim, a kterou nemají sílu zastavit. Hodnoty, s nimiž spojili svoji politickou kariéru, se hroutí. Nemůže být sporu o tom, že Evropská unie se rozpadne. Otázkou pouze zůstává, jak a kdy se to stane.

Jestliže by v Rakousku, následně třeba v České republice, potom v Británii, na Slovensku, v Polsku a postupně v dalších zemích začaly přesvědčivě vítězit demokratické politické strany, které Evropskou unii potichu rozpustí, protože zařídí odchod svých vlastních zemí, potom by to pro Sobotky, Stropnické a Dienstbiery nebylo zase tak špatné. Demokratická opozice jim prozatím nabízí pohodlnou a stále ještě čestnou možnost ústupu. Pokud se jim však tuto opozici podaří potlačit, a nelze nevidět, s jakou vervou se o to snaží, potom se může velice náhle stát, že frustrovaná veřejnost přestane v demokratickou cestu věřit a tuto opozici nahradí jinou, která však bude mít demokratickým metodám velice daleko. Europolitikům v tu chvíli nepůjde jen o politickou kariéru, ale o holý život. A bohužel nejen jim.

Snažíme-li se o odchod z Evropské unie a přejeme-li si Evropu svobodných, národních států, s volnými vztahy, neomezeně spolu obchodujících, v zásadě nemusíme na dosavadní rétorice nic měnit. Realita nám hraje do karet a veřejnost se každodenně přesvědčuje o tom, jaká je skutečná povaha Evropské unie. Její zastánci naproti tomu musejí vynaložit enormní úsilí na lži, přetvářky, očerňování, výhrůžky, manipulace. Mají plné ruce práce, a jediné, co je pohání, je strach.

Volby v Rakousku jsou jen dalším potvrzením tohoto trendu, který ve své podstatě stále ještě nabízí optimistický závěr: politický obrat ve většině členských zemí Evropské unie a její pokojné, mírové rozpuštění.

24. května 2016

Luboš Zálom
místopředseda Krajského sdružení Svobodných ve Středočeském kraji