Luboš Zálom: Rakouské volby jsou potvrzením dlouhodobého trendu

Luboš Zálom: Rakouské volby jsou potvrzením dlouhodobého trendu

Celá Evropská unie si oddychla! V Rakousku se prezidentem nestane médii nenáviděný odpůrce Bruselu, ale poslušný eurooptimista. Sláva! Kapela hraje dál.

Hraje seč jí síly stačí, ale loď se mezitím nezadržitelně potápí. Radost politiků, kteří s projektem evropské integrace spojili svůj osud, to však nijak nekalí. Hned po zveřejnění výsledků přispěchal se svým prohlášením Bohuslav Sobotka i Martin Stropnický a nešetřili gratulacemi. Jiří Dienstbier vyjádřil uspokojení nad vítězstvím proevropského kandidáta nad "krajním pravičákem" a upozornil, že jde o úspěch pro celou Evropu. A tak bychom mohli pokračovat dále. Zkrátka, na jeden kratičký okamžik to vypadalo, jako by všechny problémy, s nimiž se Evropská unie potýká, a které sama způsobila, byly najednou nepatrné a mizivé.

Radost našich vládních politiků však více než čímkoliv jiným byla vyjádřením naprosté neschopnosti dohlédnout dále než na špičku svého vlastního nosu.

Aby v rakouských prezidentských volbách zvítězil zelený Van der Bellen, museli se proti Norbertu Hoferovi spojit úplně všichni – všichni voliči kandidátů, kteří v prvním kole neuspěli, všechna hlavní média, a svou polévku si přihřála i bruselská politická aristokracie. Výsledek? Pouhé tři desetiny procenta náskoku nad voliči kandidáta Svobodných! A to má být důvodem k tak bezuzdnému křepčení? Probruselští političtí vazalové a komentátoři jako by ztratili poslední zbytky soudnosti.

Politické klima v Evropě se mění a z nekritického opojení nad zdánlivými úspěchy evropské integrace se valná část veřejnosti probouzí do nepříjemné kocoviny. Evropský projekt, založený nikoliv na volném trhu, ale na bezskrupulózním zneužívání moci, se pomalu ale jistě rozpadá; je v podobné situaci v jaké se před třiceti lety nacházel sovětský blok. (A je s podivem, jak rychle se Evropská unie, v porovnání se Sovětským svazem, do této situace dostala!) Zatímco politické špičky si především lámou hlavu nad tím, jak zpacifikovat stále nespokojenější veřejnost, ta se propadá buďto do beznaděje a apatie, nebo začíná stále hlasitěji projevovat nesouhlas.

Maďarsko, Francie, Polsko, Slovensko, Británie, Rakousko – zde všude se do popředí pomalu ale jistě dostávají politici, které, třebaže se jejich ideologie často zásadně liší, spojuje odpor vůči diktátu EU. Posun je zřejmý, a postojům, jež se ještě před několika lety potácely na okraji zájmu, protože povahu EU si jen málokdo plně uvědomoval, je právem dopřáváno sluchu široké veřejnosti.

A Sobotkové, Stropničtí a Dienstbierové a jejich mediální hlásné trouby se právem bojí. Varovný signál, který jim byl prostřednictvím rakouských prezidentských voleb vyslán, však očividně nepochopili. Odmítají vidět realitu, která neúprosně hraje proti nim, a kterou nemají sílu zastavit. Hodnoty, s nimiž spojili svoji politickou kariéru, se hroutí. Nemůže být sporu o tom, že Evropská unie se rozpadne. Otázkou pouze zůstává, jak a kdy se to stane.

Jestliže by v Rakousku, následně třeba v České republice, potom v Británii, na Slovensku, v Polsku a postupně v dalších zemích začaly přesvědčivě vítězit demokratické politické strany, které Evropskou unii potichu rozpustí, protože zařídí odchod svých vlastních zemí, potom by to pro Sobotky, Stropnické a Dienstbiery nebylo zase tak špatné. Demokratická opozice jim prozatím nabízí pohodlnou a stále ještě čestnou možnost ústupu. Pokud se jim však tuto opozici podaří potlačit, a nelze nevidět, s jakou vervou se o to snaží, potom se může velice náhle stát, že frustrovaná veřejnost přestane v demokratickou cestu věřit a tuto opozici nahradí jinou, která však bude mít demokratickým metodám velice daleko. Europolitikům v tu chvíli nepůjde jen o politickou kariéru, ale o holý život. A bohužel nejen jim.

Snažíme-li se o odchod z Evropské unie a přejeme-li si Evropu svobodných, národních států, s volnými vztahy, neomezeně spolu obchodujících, v zásadě nemusíme na dosavadní rétorice nic měnit. Realita nám hraje do karet a veřejnost se každodenně přesvědčuje o tom, jaká je skutečná povaha Evropské unie. Její zastánci naproti tomu musejí vynaložit enormní úsilí na lži, přetvářky, očerňování, výhrůžky, manipulace. Mají plné ruce práce, a jediné, co je pohání, je strach.

Volby v Rakousku jsou jen dalším potvrzením tohoto trendu, který ve své podstatě stále ještě nabízí optimistický závěr: politický obrat ve většině členských zemí Evropské unie a její pokojné, mírové rozpuštění.

24. května 2016

Luboš Zálom
místopředseda Krajského sdružení Svobodných ve Středočeském kraji

 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Ve středečním vydání pořadu Události, komentáře na ČT24 se střetly názory na probíhající jednání Poslanecké sněmovny k vyslovení důvěry nové vládě Andreje Babiše. V debatě moderované Terezou Řezníčkovou vystoupil Libor Vondráček jako místopředseda ústavně-právního výboru a předseda Svobodných společně s místopředsedou Sněmovny Patrikem Nacherem za ANO na straně koalice a s Janem Skopečkem z ODS a Markem Výborným z KDU-ČSL na straně opozice. Vondráček v průběhu diskuse čelil ostré kritice programového prohlášení vlády a musel vysvětlovat postoj své strany k několika kontroverzním tématům.

Už v úvodu se přihlásil k části kritik opozice, když připustil, že problémy s bydlením jsou reálné a dlouhodobě neřešené. Okamžitě však obrátil optiku: namísto obvyklého politického alibismu ostře přiřkl výrazný díl viny právě Pirátům, kteří teď v opozici patří mezi nejhlasitější kritiky. Vondráček mluvil o „sebemrskačství“ a absurditě situace, kdy ti, kdo podle něj pomohli současný stav způsobit, dnes předstírají, že mají recept na nápravu. Zdůraznil, že jeho klub chce postupovat jinak – konkrétně připomněl stavební zákon jako jednu z prvních norem, které chce nová vládní většina otevřít a změnit. Vondráček tak využil téma bydlení k tomu, aby se profiloval jako politik, který sice dokáže uznat diagnózu problému, ale současně odmítá, aby jí monopolně vládla bývalá vládní garnitura.

Druhou klíčovou linií večera byl spor se zástupci bývalé pětikoalice kolem programového prohlášení nové vlády. Zatímco Jan Skopeček z ODS a předseda KDU-ČSL Marek Výborný mluvili o „souboru neslučitelných slibů“ a vnitřně rozporném textu bez jasné vize, Vondráček program naopak hájil jako materiál, který je dostatečně konkrétní, srozumitelný a měřitelný. Připomněl, že byl předložen v rekordním předstihu, aby se s ním poslanci mohli detailně seznámit, a argumentoval i tím, že co do rozsahu se výrazně neliší od programového prohlášení předchozí vlády. Klíčový byl ale jiný moment: poukázal na to, že skutečným měřítkem není délka textu, nýbrž schopnost vlády program dodržet – a právě tady zaútočil na Fialův kabinet, který podle něj porušil svůj slib nezvyšovat daně, a dokonce dodatečně měnil základní parametry ekonomické a evropské politiky, aniž by si znovu vyžádal důvěru Sněmovny.

Vondráček tak obrátil kritiku Skopečka a Výborného proti nim samotným. Když bývalý ministr a místopředseda Sněmovny varoval před „rozpočtovým armageddonem“ a nefinancovatelnými sliby nové vlády, Vondráček připomněl, že právě koalice Spolu si dříve vylepovala billboardy se slibem zkrocení rozpočtu, a přitom během svého vládnutí navýšila státní dluh o více než bilion korun. V jeho podání tak zástupci bývalé vládní pětikoalice ztráceli morální autoritu poučovat současnou většinu o odpovědném hospodaření. „Ukázaná platí, uvidíte za čtyři roky,“ uzavřel Vondráček jeden ze svých vstupů, čímž posunul debatu z roviny abstraktních výtek k jednoduchému politickému testu, který má proběhnout před voliči v příštích volbách.

Výrazně rezonovala také pasáž věnovaná sporné muniční iniciativě pro Ukrajinu, která v posledních dnech vyvolala napětí uvnitř nově vzniklé vládní většiny. Moderátorka připomněla ostré výroky poslance Jaroslava Foldyny, jenž spojoval svůj postoj k důvěře vládě právě s tím, jak se kabinet k iniciativě postaví. Vondráček zareagoval suverénně: popsal jednání, které Babiš vedl na klubu SPD, a zdůraznil, že pro jeho poslance je zásadní především to, že ze státního rozpočtu nepůjdou na tento projekt peníze českých daňových poplatníků. Téma pojal nejen jako rozpočtový problém, ale také jako otázku transparentnosti a kontroly výdajů, když zmínil pochybnosti o maržích a celkovém nastavení iniciativy. Zároveň vyslal jasný signál dovnitř koalice: podle něj není důvod pochybovat, že i Foldyna nakonec pro vládu ruku zvedne. Ve finální třetině pořadu se debata stočila k širším otázkám politické kultury, vztahu vlády a opozice a k často skloňované „izolaci“ hnutí ANO a SPD. Zatímco marek Výborný zdůrazňoval potřebu jasného prozápadního ukotvení a varoval před námluvami s „antisystémovými“ subjekty, Vondráček se znovu postavil do role obhájce voličského mandátu. Ostrými slovy odmítl nálepkování části politického spektra jako nedemokratického a připomněl, že skutečný demokrat se má především smířit s výsledky voleb. Pokud některé strany mluví o „demokratických“ a implicitně „nedemokratických“ subjektech, otevírají podle něj dveře k pohrdání nejen svými politickými soupeři, ale i samotnými voliči, kteří je do Sněmovny poslali. Vondráček zároveň deklaroval, že v zahraniční politice je SPD a uskupení kolem něj připraveno ke shodě všude tam, kde bude na prvním místě zájem České republiky

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31