KREMLÍK: Klimatické odpustky: Zdražení elektřiny o tisíce ročně

KREMLÍK: Klimatické odpustky: Zdražení elektřiny o tisíce ročně

Díky bruselským nařízením si výrobci solární energie namastí kapsy. Pro vás to znamená až sedminásobně zvýšení výdajů za elektřinu až o několik tisíc korun ročně. Došlo na naše slova. Klimaskeptici dlouho říkali, že takzvaný „boj s globálním oteplováním“ sice nijak neovlivní světové teploty, zato však citelně provětrá vaše kapsy.

A už je to tady. Držte si peněženky, jedeme s kopce.

Tento článek bude do značné míry složený z citátů, které mluví za sebe: „Zatímco letos je každá kilowatthodina spotřebovaná v domácnosti zatížena přirážkou pět haléřů na podporu obnovitelných zdrojů, příští rok to bude už více než trojnásobek. Domácnost, která spotřebuje měsíčně v průměru 250 kilowatthodin elektřiny, tak na podporu solárních a větrných elektráren nebo výrobu z biomasy připlatí ročně téměř pět set korun. Do tří let by se ale příspěvky domácností mohly zvýšit až sedminásobně, což by znamenalo zvýšení výdajů na elektřinu až o několik tisíc korun ročně.“

A kdo ty peníze bude inkasovat? Ekologisti a jejich kámoši.

Díky této masivní podpoře (z vašich kapes) “výroba z fotovoltaických elektráren za posledního 1,5 roku vzrostla až 25krát”. Podnikatelé se mohou přetrhnout a každou volnou mez osazují solárními kolektory. Díky vládním dotacím a garantovaným výkupním cenám si tak eko-byznysmeni pěkně namastí kapsy. A vy si to od nich MUSÍTE koupit. Je to vládní nařízení.

Přitom je to špatná investice. Solární elektrárny v současné fázi technického vývoje jsou neefektivní: “Větrné elektrárny jsou při stejném instalovaném výkonu minimálně dvakrát účinnější. Vodní elektrárny mají výkonnost asi čtyřikrát vyšší než solární a při výrobě elektřiny z biomasy se dá vyrábět dokonce asi osmkrát více.“ Proč tedy neinvestujeme do něčeho efektivnějšího?

Tuto neefektivitu odráží i financování: „Solární elektrárny se budou v příštím roce podílet na výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů (OZE) sedmi procenty, ale padne na ně skoro 40 % peněz určených k podpoře OZE, tedy skoro tři miliardy korun.” Tomu říkám efektivní investice. To je jako koupit si chleba se salámem za tisíc korun.

Jaký smysl vůbec bude mít toto zchudnutí populace? Pomůže nám to proti globálnímu oteplování? Asi z jedné miliardtiny procenta. Je to řešení závislosti na fosilních palivech? Ani omylem. Solární energie funguje jen ve dne a to ještě musí být hezky. Nemá to žádný smysl. Jsou to jen jakési symbolické odpustky jako pokání za údajné klimatické hříchy. Jako když dříve hříšní flagelanti sami sebe za trest bičovali.

Evropská unie zkrátka vládne jako praštění pánové radní v městě Kocourkově.  Kdo to kdy viděl, takhle hospodařit?

To EU totiž toto zdražování nařídila. Aniž by se nás ptala. Brusel schválil směrnici a my ji povinně musíme „implementovat“. EU stanovila, že do roku 2020 musí ČR vyrábět 13% elektřiny z obnovitelných zdrojů. V roce 2005 proto ČR přijalo zákon o podpoře OZE. A pak se někomu divte, že je euroskeptik.

Neuvěřitelné. V praxi se tak realizuje to, co francouzský ekonom Bastiat napsal v 19. století jako vtip. Mluvím o jeho eseji “Petice výrobců svíček”. V této fiktivní petici výrobci svíček prosí vládu, aby zakázala slunce a denní světlo, protože tak by se zdvihl odbyt jejich mizerných svíček a jejich zisky. A je to tady. Dnešní výrobci ekologických žárovek, solární elektřiny a dalších technologicky nezralých šmejdů si namastí kapsy, protože bruselská vláda spotřebitele NÁSILÍM nutí, aby si kupovali jejich výrobky.

Brusel se nás asi usilovně snaží přesvědčit, že centrálně řízená ekonomika je neefektivní. Kdyby nechali výrobce a zákazníky na pokoji (laissez-faire = nechte nás na pokoji), každý by si spontánně vybral ten nejefektivnější zdroj energie s nejlepším poměrem cena/výkon.  Protože i negramotná babička z hor umí líp počítat, než bruselští radní.

Výrobci svíček by mohli Bruselu zatleskat. Cituji z petice: „Pánové, jste na dobré cestě. Odmítáte abstraktní teorie a nepřikládáte velký význam hojnosti a nízkým cenám. Věnujete se především péči o dobro výrobce…“

Reference:

1)      M.Procházka. Solární elektrárny zdraží lidem proud o stokoruny [Cit. 3. listopadu 2009] Dostupné na WWW http://www.novinky.cz/ekonomika/182562-solarni-elektrarny-zdrazi-lidem-proud-o-stokoruny.html

2)      Spotřebitelé zaplatí za fotovoltaiku tři miliardy ročně. [Cit. 3. listopadu 2009] Dostupné na WWW

3)   Bastiat. Petice výrobců svíček. . [Cit. 3. listopadu 2009] Dostupné na WWW

Vítězslav KREMLÍK je členem Svobodných
(publikováno na  http://kremlik.blog.idnes.cz)

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.

Spor o NATO

Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.

Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.

Prezident a Ústava

Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.

Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.

Mandát a odpovědnost

Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.

Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.

Napětí mezi Hradem a vládou

Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.

Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.

Celkové vyznění

Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.

Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31