Konečný: Nepříjemná pravda o rasistické historii minimální mzdy

Štítky: daně, minimální mzda, prosperita

Přestože současná vláda podá demisi, mnoho jejích kroků se minimálně v dohledné době nepodaří zvrátit. Jedním z opatření, které v Parlamentu prosadila, bylo zvýšení minimální mzdy. Ministerstvo argumentuje tím, že pomůže lidem s nízkými příjmy a nárůst minimální mzdy má podle ministerstva také zvýšit motivaci k zaměstnání. To jsou dobré záměry, se kterými pravděpodobně každý souhlasí. Je ale minimální mzda tím správným nástrojem?

Jen málokdo dnes ví, že v počátcích minimální mzdy nebyla snaha ochránit zranitelné skupiny obyvatel a pomoci jim dosáhnout vyšších mezd. Přestože dnes prezentují zastánci minimální mzdy toto opatření univerzálně jako nástroj pomoci chudým či chudobou ohroženým skupinám obyvatel, je zajímavé podívat se na to, jak o minimální mzdě mluvili její zastánci v dobách, kdy bylo toto opatření teprve v plenkách.

Na konci 19. století v USA byl rasismus zcela otevřený, všeobecně akceptovaný a dokonce podporovaný nejrůznějšími zákony, které vedly k segregaci afroamerické populace. Přesto byla nezaměstnanost Afroameričanů nižší, než nezaměstnanost bělochů a docházelo k postupnému zvyšování jejich životní úrovně. Afroameričané totiž byli ochotní pracovat i za nižší mzdy než bílí Američané.

Např. na železnici bylo mezi topiči 85-90 % Afroameričanů, v dalších železničních profesích se jejich podíl pohyboval okolo 30 %. A právě tento fakt byl trnem v oku bílým odborářům, kterým se nelíbila konkurence v podobě odborově neorganizovaných Afroameričanů, kteří jim „brali práci“ a „snižovali spravedlivé mzdy“.

Dobová rasistická reklama na “humornou” masku černocha

Protože se odborům nepodařilo přímo prosadit zákony, které by zakazovaly přijímat Afroameričany, vymysleli jinou cestu. Vědomi si toho, že bude mnohem snazší prosadit zákon, který by se týkal všech, a nejen černošské populace, začali prosazovat zákony o minimální mzdě platné pro všechny. Ta v jejich očích nebyla povinností zaměstnavatelů platit Afroameričanům důstojné mzdy. Naopak, podle rasistických odborů měla „zakázat negrům nabízet svou práci příliš levně“, pod hranicí, kterou zákon nařizuje. Minimální mzda byla nástrojem, jak Afroameričanům zabránit dostat se na trh práce.

Zcela bez ohledu na to, jak fatální to bude mít dopady na afroamerické rodiny, prosadili si odboráři opatření, které začalo masově připravovat černošskou populaci o práci.

Logika tohoto opatření je jednoduchá a univerzálně platná i dnes, bez ohledu na to, že se rétorika okolo minimální mzdy změnila. Pokud je zaměstnavatel nucen platit stejnou mzdu každému bez rozdílu, tak si spíše vybral gramotného bělocha než Afroameričana, který byl v důsledku existující segregace a rasismu méně kvalifikovaný. Pokud byl sám zaměstnavatel rasista, jeho motivace nenajímat černochy se tím samozřejmě ještě zvýšila. Motivace v podobě možnosti platit nižší mzdu méně kvalifikovaným dělníkům odpadla.

V roce 1910 například řekl Royal Meeker z Princetonské Univerzity, budoucí ministr práce prezidenta Wodroowa Wilsona, slova, která dnes musí čtenáři nahánět husí kůži: “Je mnohem lepší zavést minimální mzdu, i když připraví ty nešťastné o práci. Je lepší, aby se stát postaral o ty neefektivní zcela a zabránil množení jejich rasy, než přispívat nekompetentnosti a neopatrnosti a umožnit jim přivádět na svět více lidí jejich druhu.“ Slyšeli jste někdy něco rasističtějšího, nepočítáme-li výroky nacistů z 2. světové války? Ano, minimální mzda skutečně měla přispět k tomu, aby se cíleně omezila černošská populace.

Dokonce ještě v roce 1931, kdy byl v USA přijat dodnes platný zákon o minimální mzdě, byly při jeho schvalování pronášena na půdě Kongresu například slova jako: „Tento dodavatel dováží levnou barevnou pracovní sílu a ubytovává jí v chatkách a je to takováto práce, která konkuruje bílé práci napříč zemí.“ Připomenout můžeme i slova prezidenta velké odborové organizace Williama Greena, který si stěžoval, že: “Práce barevných je demoralizující pro výši mezd“.

Fotografie je z roku 1942 z Detroitu. Bílí nájemci chtějí zabránit černochům, aby se přistěhovali do sousedství

„V současnosti proklamované úmysly, které mají podpořit minimální mzdu, nemají nic společného s těmi minulými. Ale úmysly nejsou důležité. Ve jménu slušnosti musíme zkoumat důsledky.“ To říká profesor Walter E. Williams z Univerzity George Masona, mimochodem sám Afroameričan.

I dnes, představuje minimální mzda největší problém pro ty lidi, kteří vstupují na trh práce poprvé – čerstvě vyučení nebo po maturitě, často i maminky po mateřské „dovolené“. Tito lidé neměli příležitost načerpat zkušenosti (nebo, jak se říká, zvýšit si kvalifikaci) v předchozím zaměstnání, a tak jsou logicky v nevýhodě oproti lidem, kteří už práci mají. A jsou to nejvíce mladí lidé, kterým odbory svým vynucováním vysoké minimální mzdy brání v tom, aby si našli důstojnou práci a odsuzují je tak k životu na sociálních dávkách. Ty zdaleka nedosahují takové výše, aby vynahradily těmto lidem ušlou mzdu (i kdyby byla nižší, než stávající minimální mzda) a především ušlé pracovní zkušenosti, které by jim zajistily vyšší příjem v budoucnu.

A není tajemstvím, že největší problém to je dnes pro Romy, u nichž činí nezaměstnanost v Česku podle studie Světové banky z roku 2010 neskutečných 65 %. Mezi romskými ženami dosahuje nezaměstnanost téměř devadesát procent. To jsou obrovská čísla, která mnoho lidí často velmi rychle spojí s údajnou leností Romů, neochotou pracovat, „výhodným“ žitím ze sociálních dávek a podobně.

Realitou však je, že při existenci (a v současnosti dokonce rychlém zvyšování) minimální mzdy mají Romové (ale nejen oni) při hledání práce v konkurenci s ostatními uchazeči velmi obtížnou situaci. Často by byli ochotni pracovat, i za nižší mzdu, s výhledem na to, že dokáží svému zaměstnavateli, že za to stojí a postupně třeba dosáhnou na mzdu vyšší.

Ale to bohužel nejde. Zákon jim zakazuje nabídnout svou práci za nižší mzdu, než je ta stanovená minimální. Obhájci minimální mzdy budou takovému člověku vysvětlovat jen stěží, v čem je pro něj lepší žít z malých sociálních dávek a v trvalém vyloučení ze společnosti, než mít alespoň nějakou práci.

Znamená to, že každý, kdo se dnes zastává minimální mzdy je rasista a dělá to ze zištných důvodů? To určitě ne. Nepochybuji o tom, že většina z těch, kdo chtějí zvyšovat minimální mzdu, tak činí s dobrým úmyslem.

Dobré úmysly však často nejsou dost. Abychom dokázali lidem pomoct, je potřeba se nad problémy zamýšlet z více stran. Svobodní namísto minimální mzdy a složitého a často nespravedlivého systému sociálních dávek dlouhodobě prosazují, aby stát garantoval jednotnou výši motivační podpory pro každého člověka.

Každá koruna navíc, kterou si člověk sám vydělá, bude zvyšovat celkový příjem. Bude na každém člověku, aby si určil svou vlastní minimální mzdu, za kterou je ochoten pracovat. Namísto současných sociálních dávek, které lidi motivují dlouhodobě využívat sociální systém, je lepší zavést takovou podporu, která motivuje k větší pracovitosti.

Jak přesně takový systém funguje popíši v dalším článku. Již teď ale prozradím, že při existenci motivační podpory není nutné nařizovat minimální mzdu zákonem a odsuzovat tak celé skupiny obyvatel k trvalé nezaměstnanosti. Motivační podpora pro každého člověka je podle nás mnohem účinnějším a spravedlivějším opatřením.

Ondřej Konečný
člen Republikového výboru Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Další články autora >

Novinky

Libor Vondráček vs. Karel Haas: Pokuta za billboard SPD: spravedlnost, nebo cenzura?

7. 6. 2026

Vondráček v Kulatém stole ČRO: Rada vlády pro rovnost žen nad muži je zbytečná

3. 6. 2026

Vondráček v Napřímo: mír na Blízkém východě, energie i střet o stát

1. 6. 2026

Libor Vondráček vs. Pirát ve střetu o Ukrajince: dávky, auta, kontrola a tvrdá pravidla

29. 5. 2026

Vondráček vs. Munzar: obstrukce ve Sněmovně, dotace pro Babiše a spor o živnostníky

27. 5. 2026

Čas na obranu obcí se krátí. Lhůta pro připomínky k „akceleračním zónám“končí už 1. června, varuje poslanec Libor Vondráček

26. 5. 2026

Libor Vondráček v ostré debatě na CNN Prima NEWS: ebola, očkování, Ústava i sudetoněmecký sjezd

23. 5. 2026

Nejnovější video

Předseda Svobodných Libor Vondráček byl 3. června 2026 hostem pořadu 360° s Michalem Půrem, kde obhajoval SPD v kauze předvolebních plakátů a obhajoval vládní návrh referenda a přenos kompetencí v rámci vlády. V debatě s Karlem Haasem z ODS se opakovaně dostával do střetu nad hranicemi svobody slova, nad rolí soudů v politickém sporu i nad tím, zda se vláda v citlivých otázkách řídí ideologií, nebo praktickými výsledky.

Spor o plakáty

První část debaty se točila kolem odsouzení SPD v kauze předvolebních plakátů a kolem otázky, zda je kritika soudkyně na místě. Vondráček hned na začátku odmítl, že by šlo o exces, a naopak tvrdil, že nejde přehlížet politický rozměr celé kauzy. Podle něj je samotný proces zatížen politikou už od počátku, protože podnět k věci podal politik a trestní oznámení podal poslanec Jiří Pospíšil. Zároveň upozornil, že předmětem trestního stíhání je politický projev, a proto považuje za legitimní zkoumat i samotnou formulaci trestného činu.

Vondráček řekl, že každý stíhaný člověk má právo nesouhlasit s verdiktem a odvolat se. Postup SPD i Tomia Okamury označil za kultivovaný a podložený a odmítl představu, že by kritika soudního rozhodnutí byla apriori nepřijatelná. V jeho pojetí nejde o útok na justici, ale o obranu svobody politického projevu. Současně dal najevo, že pokud politické výroky vedou k trestní sankci, je namístě debatovat o tom, kde přesně má být hranice mezi svobodou slova a trestným činem.

Karel Haas z ODS naopak celý spor viděl jako součást dlouhodobé strategie SPD udržovat mediální pozornost. Tvrdil, že Okamura hraje roli novodobého bojovníka za svobodu slova, přičemž spor využívá k posílení vlastního politického příběhu. Podle Haase byla kampaň SPD odporná, rasistická a xenofobní, a to bez ohledu na to, zda už existuje pravomocný verdikt. Vondráček proti tomu namítal, že plakát sám o sobě nenávist nevyvolává, a připomněl, že skutečné společenské napětí vzniká spíš ze systémového rasismu a z konkrétních příkladů násilí a selhání státu v západní Evropě.

Svoboda slova

Vondráček v debatě opakovaně rozšiřoval téma od konkrétního plakátu k širší obraně svobody slova. Když Michal Půr otevřel otázku, zda se SPD a její předseda kvůli plakátu nepouštějí na tenký led, Vondráček trval na tom, že každý má právo se proti rozsudku ohradit. Zároveň upozornil, že pokud se podobné případy začnou kriminalizovat, může to být precedent s dalekosáhlými důsledky pro veřejnou debatu.

V jedné z nejostřejších pasáží Vondráček varoval, že se nechce dostat do situace, kdy budou lidé trestáni za verbální výroky podobně jako v některých zemích západní Evropy. Připomněl, že česká justice už v minulosti řešila podobné spory a že Ústavní soud podle něj dokáže svobodu projevu chránit lépe než běžné soudy. V této souvislosti zmínil případ Ladislava Vrábela a vyslovil naději, že pokud by se kauza dostala k evropským soudům, česká ústavní ochrana projevu by SPD mohla nakonec pomoci.

Haas proti tomu argumentoval evropskou judikaturou. Upozornil, že existuje hranice mezi politickou soutěží a trestněprávní odpovědností za rasistické nebo xenofobní výroky, a že soudy mají postupovat restriktivně, ale zároveň nemohou ignorovat hrubé excesy. Vondráček sice připustil, že hranice existuje, ale trval na tom, že v tomto případě byla jeho strana kriminalizována za politický názor, nikoliv za nenávistný čin.

Migrace a Ukrajina

Velkou část rozhovoru zabral také spor o migraci a postoj SPD k ukrajinským běžencům. Vondráček uvedl, že SPD nechce pokračovat v tom, co označil za „ukrajinskou kartu“ předchozí vlády. Tvrdil, že současná vláda už v programovém prohlášení Ukrajinu téměř nezmiňuje, zatímco bývalý kabinet ji používal jako zástupné vysvětlení vlastních chyb.

Předseda Svobodných řekl, že SPD chce změnit pravidla ochrany Ukrajinců v Česku, zejména podmínky pro přístup k humanitární dávce. Podle něj není férové, aby lidé měli různá práva a aby část ukrajinských běženců dávky pobírala a část ne. Z jeho pohledu je zpřísnění podmínek na místě, protože stát musí být vůči vlastním občanům i příchozím spravedlivý a transparentní.

Současně ale zdůraznil, že problémem není samotná přítomnost Ukrajinců v Česku, ale to, že předchozí vlády vysvětlovaly všechna selhání válkou na Ukrajině. Podle Vondráčka to Ukrajincům ve výsledku škodí, protože stát si nepřiznává vlastní chyby. Haas tuto argumentaci odmítl a tvrdil, že SPD jen využívá jedno téma za druhým, ať už jde o migranty, Ukrajinu nebo kdysi sudetoněmecký sjezd, k šíření negativních emocí.

Referendum

Po kontroverzi kolem plakátů se debata přesunula k návrhu ústavního zákona o celostátním referendu. Vondráček připomněl, že SPD mělo referendum ve volebním programu dlouhodobě a že navržené parametry odpovídají jen výchozímu kompromisu, nikoli ideálu strany. Jako model označil Švýcarsko a řekl, že v ideálním případě by referendum mělo co nejnižší práh účasti a co největší důvěru v občany.

Vondráček vysvětloval, že referenda by se nemohla týkat členství v EU ani NATO, protože to je podle koaliční dohody předem vyloučeno. Naopak zdůraznil, že občané nejsou nesvéprávní a nemají být k důležitým otázkám přistupováni jinak než ve volbách. Připomněl i referendum o vstupu do Evropské unie v roce 2003, které také nemělo žádný práh povinné účasti.

Když Michal Půr otevřel hypotézu, že by opozice mohla využít referendum k hlasování o přijetí eura, Vondráček se k tomu postavil jednoznačně odmítavě. Tvrdil, že euro je už fakticky zavedeno a kdo chce, může s ním podnikat, ale Česku by neměla být brána koruna. Podle něj prezident svými výroky o euru otevírá diskusi, která posiluje myšlenky na ztrátu práva veta a suverenity, a navíc podporuje politické směry, které jdou proti českému zájmu.

Euro a suverenita

V části o euru se Vondráček stal jedním z nejzřetelnějších kritiků integračního směřování EU. Prohlásil, že prezident svými postoji dává váhu myšlenkám, které vedou k „ztrátě suverenity“ a k modelu „Spojených států evropských“. Zmínil také, že podle průzkumů euro stále nemá podporu ani u podnikatelů, ani v dalších sociálních skupinách.

Haas reagoval střízlivěji. Připomněl, že v ODS se debata o euru vede a že otázka přijetí eura není zda, ale kdy. Uvedl, že osobně je nyní zhruba v poměru 60 ku 40 proti přijetí eura, ale připustil, že v ODS už není názor tak jednoznačně odmítavý jako dříve. Vondráček naopak neviděl důvod, proč by se Česko mělo zavedením eura vzdávat vlastní měny, když s eurem lze i tak účtovat a platit, a navrhl jednoduše: „neberte nám korunu“.

Úřad vlády a reorganizace

Závěrečná část debaty se věnovala reorganizaci Úřadu vlády a stávkové pohotovosti jeho odborů. Haas tvrdil, že protest je důsledkem špatně připraveného a necitlivě komunikovaného přesunu agend, zejména v oblasti protidrogové politiky. Podle něj byla přenosná agenda dlouhodobě funkční a byla chválena mezinárodními partnery, zatímco nová vláda zvolila spíš represivní přístup než prevenci.