Podle všeobecného přesvědčení nám dnešní liberálně demokratický stát, narozdíl od svého totalitního předchůdce, garantuje ochranu svobody projevu. Při bližším zkoumání ovšem rychle zjistíme, že tomu tak úplně není…
Svoboda projevu je jedním ze základních pilířů svobodné společnosti vůbec. Potlačují ji všechny totalitní režimy, které tak ustavují monopol své oficiální propagandy na „pravdu“. Bohužel ji však, i když v nesrovnatelně menší míře, potlačují i demokratické státy včetně České republiky.
I hlupák požívá svobody jednotlivce
Mediálně známých případů, kdy pomocí nástrojů trestní represe složky státní moci zasahují přímo proti svobodě projevu, máme jen z nedávné doby několik – urážky na adresu novinářky Českého rozhlasu, vyjadřování sympatií k pachateli teroristického útoku na Novém Zélandě, rasistické poznámky na adresu malých školáků z Teplic nebo výrok o „pseudokoncentráku“ z úst poslance SPD Miloslava Roznera.
Je přitom zcela logické, že účelem svobody projevu je chránit především projevy názorů menšinových a kontroverzních, včetně takových, které vnímá většina veřejnosti jako naprosto šílené. Banální a bezobsažné projevy nebo projevy názorů, s nimiž v demokratickém státě drtivá většina či v totalitním státě vládnoucí vrstva souzní, budou těžko předmětem omezování ze strany státní moci. Jak říká známý libertariánský politik Ron Paul: „Svobodu projevu nemáme proto, abychom se bavili o počasí. 1. dodatek Ústavy, který chrání svobodu projevu, máme proto, aby lidi mohli říkat velmi kontroverzní věci.“
Samozřejmě, i svoboda projevu se pojí s odpovědností každého jednotlivce za její praktickou realizaci. Naprostá většina lidí včetně mě by autory výše zmíněných projevů označila v lepším případě za hlupáky nebo nevzdělance, v horším případě za osoby s pokřiveným charakterem. To však neznamená, že i takoví lidé by neměli požívat svobody jednotlivce.
Narušuje hajlování svobodu Židů?
Asi nikdo vážně nepožaduje, aby stát (či kdokoliv jiný) násilím potlačoval veškerou lidskou hloupost a morální pokleslost. Naopak, většina lidí se alespoň rámcově shodne na tom, že násilný zásah proti jednotlivci je legitimní pouze tehdy, pokud tento jednotlivec sám svým konáním narušuje svobodu (do níž je nutno počítat i tělesnou integritu) někoho jiného.
Verbálním projevem je možné narušit maximálně poměrně problematické právo na čest a dobrou pověst. V takovém případě jde o soukromoprávní spor dvou či více osob, v němž ten nebo ti, jejichž pověst byla narušena, budou žádat satisfakci, třeba v podobě omluvy či peněžní náhrady, po tom nebo po těch, kteří se závadného projevu dopustili. Podobně je možné verbálním projevem porušit soukromoprávní smlouvu, typicky při porušení povinnosti mlčenlivosti, což opět může vyústit v soukromoprávní spor.
Pro trestní represi zde nicméně není žádné místo! Hajlující floutek nebo buranský strýc vykřikující cosi o cikánech do plynu nijak nenarušují svobodu jednotlivců z řad Židů nebo Romů, o jejím masivním narušování pouze hovoří. Internetový diskutér schvalující teroristický útok na mešitu neomezuje svobodu žádných konkrétních muslimů. A stejně tak konstatování kohokoliv, že tři výše zmínění jsou idioti, s nimiž nechce mít normální člověk nic společného, nijak nenarušuje jejich svobodu.
Trestní represe přináší hodně škod a žádný užitek
Ačkoliv z výše uvedených důvodů považuji trestněprávní zásahy do svobody projevu za nemorální a neefektivní, značná část lidí je opačného názoru. Často argumentují tzv. „obranou demokracie“ – demokratický stát musí podle nich znemožňovat a postihovat např. projevy schvalující masivní omezování svobod a demontáž demokracie, aby jejich původci nezískali stoupence a nepřešli k realizaci svých plánů.
Ze zkušenosti však můžeme vidět, že represe k zamýšlenému cíli nevede. Neonacisté, komunisté i další skupinky hlásající nenávist a autoritářské řízení společnosti stále existují a své stoupence mají. Až na výjimku v podobě komunismu, která souvisí zejména s jeho zakořeněním v české společnosti z dob před rokem 1989, se naštěstí nacházejí poměrně na okraji společnosti, což je ovšem dáno ostrakizací ze strany většiny, nikoliv předmětnými paragrafy trestního zákoníku.
Projevy porušující trestní zákoník se, ostatně jako v různé míře většina věcí zakázaných trestním právem, tu a tam přeci jen ve veřejném prostoru objevují. Pravda, určitě méně, když kdyby žádná omezení neexistovala. Jak už bylo ovšem řečeno výše, verbální projevy sami o sobě svobodu jednotlivce nenarušují, což platí bez ohledu na jejich četnost.
Co je daleko podstatnější, zmíněná omezení svobody projevu dávají kdejakému hlupákovi pocit, že je odvážným disidentem, který v hluboké konspiraci se svými ideovými spřízněnci vede boj proti systému, jenž se jich bojí natolik, že sahá k represi. Takový člověk je rovněž přesvědčen, že navzdory všem hrozbám hlásá jedinou správnou „pravdu“ (i když třeba jen v hospodě po pátém pivu), která má navíc atraktivní příchuť zakázaného ovoce.
Nelze navíc opomenout, že žádná legislativa, tedy ani předmětná ustanovení trestního zákoníku, se nevymáhá sama od sebe bez jakýchkoliv nákladů. Stíhání verbálních trestných činů (tj. práce policistů, státních zástupců, soudů, případné věznění odsouzených apod.) stojí daňové poplatníky prostým odhadem několik milionů korun ročně…
Konstatování, že ani trestní represe nezabrání hloupým nebo nemorálním lidem, aby byli i nadále hloupí nebo nemorální, je dost banální. Málokdo to však chápe i v kontextu zásahů do svobody projevu. A ještě méně lidí si uvědomuje, že bránit veřejné manifestaci hlouposti nebo nemorálnosti není legitimní v případě, že nijak nezasahuje do svobody jiných.
Jediným smysluplným řešením je tím pádem zrušení veškerých veřejnoprávních limitů svobody projevu. Navíc jedině tak bude konečně na právní i faktické úrovni svoboda projevu skutečně naplno a konzistentně chráněna. V současné době tomu tak bohužel není.
Dominik Hrubý
