Chci se krátce věnovat jevům a praktikám na dnes již jen nominálně pravé straně politické scény. Těm praktikám, kterými se sem tam někdo snaží nakazit i naši stranu.

Víte, já nemám moc rád to horizontální, pravo-levé označování. (Dávám přednost vertikále „správný, dobrý, špatný, – naprostá hrůza“.) Pro tuto chvíli se ale zjednodušeného pravo-levého dělení podržím.

Obecně platívalo, že levice jedněm bere a druhým slibuje a dává, že zasahuje lidem do každoednního života nařízeními a regulacemi. Pravice naopak druhdy ctila svobodu občanů, ctila jejich majetek, nepřerozdělovala ho a hlavně NEZADLUŽOVALA stát a jeho občany. To vše již neplatí. Mezi parlamentní levicí a pravicí je už jen ten nominální rozdíl. A neplatí to jen pro ČR, je to jev – zejména v Evropě – obecný.

Všechny strany se nyní snaží být „stranami pro všechy“, ve smyslu slibování všeho všem a tak růžovějí, rudnou a zelenají, slibují a z cizího rozdávají „hory doly“ až na pokraj státních bankrotů.

V takové situaci musí existovat – byť jen malá, ale poučená a pevná – skupina připravených, aby až dojde „na lámání chleba“ tu byl někdo o kom veřejnost ví – byť ho dosud přehlížela –  že byl vždy konzistentní a nepodílel se na zlořádech, které úpadek společnosti způsobily.

V tomto státě a v tuto chvíli jsou to jen a jen Svobodní, kteří nepodlehli mámení politického marketingismu, politické korektnosti, oportunismu a zoufalé snaze zalíbit se každému a za každou cenu. Jako berani stojíme pevně na zásadách svobody a svobodné volby nakládání se svým majetkem a s plody své práce pro každého.

I u nás se ale objevili ti „nominální“ pravičáci o nichž jsem se zmínil v úvodu. Já jim též říkám „třídní pravičáci“. To jsou lidé, kteří nemají tu – zjednodušeně řečeno – pravicovost v hlavách ani v srdcích. Prostě mají fabriku, živnost nebo nějaký podnik, nebo jen pytel s golfovými holemi, a myslí si, že to samo o sobě z nich automaticky dělá pravičáky. Co z nich ale vypadne při rozhovoru o politice či při jejich písemných projevech, za to by se před svou partají a svými voliči nestyděl ani Paroubek nebo Grebeníček.

Byli  to  právě oni, kdo se snažili a snaží pootočit Svobodné směrem k oportunismu, kteří se snaží vzít Svobodným jejich étos a myšlenku svobody, na nichž jsme stranu zakládali. Snaží se nám vnutit prázdná hesla typu: „Podpora rodin a oprávněných nároků jednotlivce. Vytvoříme 200 000 pracovních míst. Postavíme 100 000 bytů za 15 000 Kč/m2….“

Tak tudy – tvrdím – cesta Svobodných nevede a vézt nesmí.  Nebojme se bez politické korektnosti, beze strachu z osočení z asociálnosti či z anti-ekologismu, beze strachu z označení za nacionalisty mluvit o věcech jasně, jednoznačně a tak jak nám naše poznání a čest velí. Nikdo jiný za nás tu práci neudělá!

Jaroslav Bachora je místopředsedou Svobodných. Předneseno na Republikovém sněmu 13. března 2010