Vondráček v Událostech komentářích: Summit NATO patří premiérovi, ne hlavy státu

Vondráček v Událostech komentářích: Summit NATO patří premiérovi, ne hlavy státu

Spor mezi vládou a Pražským hradem o účast prezidenta Petra Pavla na summitu NATO v Ankaře se dostal do středu debaty v Událostech, komentářích ČT24 ze dne 8. dubna. Libor Vondráček, předseda Svobodných a poslanec zvolený za SPD, přišel s jasnou ústavní argumentací: zahraniční politika je v kompetenci vlády, a výkon prezidentových pravomocí v této oblasti podléhá kontrasignaci předsedy vlády. Vondráček se zároveň distancoval od rétorického sklouzávání debaty k osobním sporům a trvale vracel diskusi k věcné otázce: kdo dokáže Českou republiku na summitu Aliance hájit nejlépe?

Ústava hovoří jasně: kontrasignace je podmínkou

Vondráček hned v úvodu debaty odmítl zjednodušující interpretaci, že by ministr zahraničí mohl sám a jednostranně bránit prezidentovi v cestě na summit. Zároveň ale přesně identifikoval, kde leží skutečná ústavní páka vlády: „Kompetence prezidenta podle odstavce 1 a 2 článku 63 – včetně zastupování státu navenek – vyžadují kontrasignaci předsedy vlády. Za rozhodnutí nese odpovědnost vláda.“ Prezident tedy nemůže autonomně rozhodovat o tom, kde a jak Českou republiku zastupuje, pokud k tomu nemá souhlas premiéra.

Tato argumentace je tím přesvědčivější, že Vondráček ji podpořil důslednou logikou: pokud prezident trvá na tom, že sloveso „zastupuje“ v článku 63 zakládá jeho právo jet na summit, musí stejně pečlivě číst i odstavec 3 téhož článku. „On si nemůže libovolně jezdit někam a něco vyprávět – viděli jsme, jak se to nepovedlo, když mluvil o letadlech,“ připomněl Vondráček případ, kdy prezidentovo vyjadřování k dodávkám vojenské techniky Ukrajině způsobilo diplomatické komplikace. Výkon zastupitelské role bez vědomí vlády prostě neodpovídá duchu parlamentní republiky.

Summit NATO: profesionalita nad prestiží

Klíčovým Vondráčkovým argumentem nebyla touha prezidenta potrestat, ale věcný zájem na co nejsilnější české pozici v Ankaře. Summit bude primárně o plnění závazků přijatých v Haagu – a o obhajobě výdajů na obranu. „Jsem přesvědčen, že nejlépe to dokáží v tandemu premiér a ministr zahraničí,“ řekl Vondráček. Nová vláda má navíc lepší vztahy s americkou administrativou Donalda Trumpa než předchozí kabinet – a právě tento kapitál je podle Vondráčka třeba využít při vyjednávání v rámci Aliance.

Odkaz na summit NATO v roce 2022, kdy Miloš Zeman také necestoval do Madridu, Vondráček nezavrhl, ale upřesnil jeho smysl: tehdy šlo o zdravotní stav prezidenta a o jeho soulad s vládní linií. Dnešní situace je jiná – jde o nastolení jasného principu do budoucna, kdo a v jakém postavení hájí českou zahraniční a bezpečnostní politiku.

Osobní spory? Problém je na straně prezidenta

Na opakované otázky moderátora, zda celý spor není jen vendetou za nejmenování Filipa Turka, Vondráček reagoval věcně a bez uhýbání: „Není to trest, je to úplně logická věc a je to v zájmu České republiky.“ Zároveň ale pojmenoval, kde kolotoč sporů podle něj skutečně začal: u prezidentovy volby konfrontačního tónu vůči Filipu Turkovi. „Pokud Petr Pavel používá silná slova na úkor Turka, nemůže očekávat, že okolo něj budou všichni chodit po špičkách. Buďto si měl vybrat jiný tón – nebo nemůže útočit a přitom chtít, aby ostatní neřekli ani ne.“

Vondráček se přitom sám vyhnul jakémukoli osobnímu útoku na prezidenta. Zatímco opoziční host Marek Výborný z KDU-ČSL opakovaně kritizoval „frackovité“ chování vicepremiéra Macinky a mluvil o „politice na úrovni mateřské školky“, Vondráček zůstával v argumentační rovině. Poukázal na to, že inflace je v lednu a únoru nejnižší za posledních zhruba deset let – a tím nenápadně vrátil část debaty k výsledkům vládní práce.

Návrh zákona: pojistka pro budoucnost, ne msta

Závěr debaty otevřel téma Vondráčkova návrhu, který by prezidentovi odebral pravomoc pověřovat vedoucí stálých misí u mezinárodních organizací. Vondráček svůj záměr obhájil s přehledem a klidem: „Tato věc se netýká Petra Pavla – týká se prezidenta jako instituce.“ Přiznal, že kdyby se podobně choval Miloš Zeman – tedy pokud by nejmenoval ministra za použití dehonestacích výrazů a dotáhl věc do ústavně sporné fáze – „kontrolka by mu zablikala stejně.“

Klíčovým důvodem pro návrh je podle Vondráčka strukturální problém demokratické odpovědnosti: prezident ve druhém mandátu nepodléhá tlaku voličů a parlament na něj nemá prakticky použitelnou páku v podobě ústavní žaloby. „Abych předcházel té situaci, kdy tady jednou bude prezident ve druhém volebním období s velmi malou odpovědností vůči voličům – tak je správné tuto pojistku zavést teď.“ Vondráček tak opět ukázal, že jeho legislativní aktivity vycházejí z principiálního a dopředu orientovaného myšlení, nikoliv z taktického boje dne.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31