Ekonomka Markéta Šichtařová (Svobodní) vede kandidátku SPD v Praze. Jak zatím jejich spojení s Tomiem Okamurou funguje? Přijdou k volbám voliči, kteří dříve Svobodným nedali hlas, protože se obávali, že by propadl? Co strany tvořící jejich koalici, tedy SPD, Svobodní, Trikolora a PRO, rozděluje a co je naopak spojuje? Jaké je jejich hlavní téma, budou mít společný poslanecký klub a chce Markéta Šichtařová být ministryní?
„Nemáme nic jistého (volební úspěch, pozn. red.), nikdo nemá. Ale je pravda, že naše spojenectví (Svobodní, Trikolora a PRO se SPD, pozn. red.) se zdá voličům vyhovovat a zjevně jim svědčí.“ – říká Markéta Šichtařová.
„Ještě předtím, než naše aliance vznikla, jsme slýchali: ‚Spojte se, spojte se. Všechny protinárodní, konzervativní, vlastenecké, antiprogresivistické síly.‘ Všechno to mělo jedno společné: vy, všechny strany, které jste v opozici proti progresivismu, vytvořte jednotnou alianci.“ – dodává Markéta Šichtařová.
„Nakonec se to ustálilo na čtyřech stranách, které vytvořily jedno uskupení, a opravdu je vidět, že sice část voličů odpadla, ačkoli je otázkou, zda šlo o skutečné bývalé voliče, ale naopak spousta lidí přibyla. To jsou ti, kteří sympatizovali se Svobodnými, ale báli se jim dát hlas, protože měli pocit, že by tím jejich hlas propadl.“ – pokračuje Markéta Šichtařová.
V Událostech, komentářích se Lukáš Dolanský pokusil zatlačit Libora Vondráčka do obhajoby toho, proč Česká republika nefiguruje mezi devíti zeměmi, které oznámily vznik takzvané antibalistické koalice. Proti němu na dálku stál senátor Pavel Fischer, který v otázkách obrany razí tón naléhavosti a alarmu. Vondráček ale ukázal, že chladná hlava a rozpočtová kázeň jsou v bezpečnostní politice někdy cennější než rychlé přihlášení se k další nové struktuře.
Vondráčkova odpověď na úvodní otázku byla věcná a bez vytáček. Česká republika podle něj nepotřebuje další paralelní struktury vedle NATO, zvlášť ve chvíli, kdy sama plní takzvané capability targets a v příštím roce poprvé po více než dvaceti letech, naposledy za vlády sociální demokracie, přesáhne dvouprocentní hranici HDP na obranu, tedy téměř 200 miliard korun. Přidávat k tomu závazky vůči nejasně definované iniciativě, u které nikdo nezná harmonogram ani rozpočet, je podle něj zbytečné riziko rozhazování peněz tam, kam nikdo pořádně nedohlédne.
Ještě zajímavější byl moment, kdy Vondráček nabídl politické čtení celé iniciativy. Upozornil, že za snahou Emmanuela Macrona budovat nové obranné struktury mimo klasický rámec NATO může stát především domácí francouzská politika, kde se mu nedaří prosadit evropskou armádu na půdorysu EU a kde mu doma hrozí, že příštím prezidentem bude Jordan Bardella nebo Marine Le Pen. Fischer sice odmítl toto čtení, ale nedokázal nabídnout přesvědčivější vysvětlení, proč mezi zeměmi antibalistické koalice chybí právě ti, kdo jsou Rusku geograficky nejblíž, tedy Polsko, Finsko, pobaltské státy, Rumunsko nebo Bulharsko.
Vondráček přitom nezůstal jen u kritiky, nabídl i konkrétní argument, proč je zdrženlivost oprávněná. Připomněl, že už dnes je odpovědnost za ochranu vzdušného prostoru České republiky v rukou velitelství NATO v Ramsteinu, a že Česko už má vážné a nákladné závazky, například nákup letounů F-35, které samy o sobě stojí desítky miliard korun ročně. Když se ho Fischer snažil zatlačit poukazem na premiérův projekt Europatriot, Vondráček poctivě přiznal, že nezná přesně premiérovy úvahy, ale trefně upozornil na nekonzistentnost debaty: stejná výtka, že chybí harmonogram a rozpočet, platí stejnou měrou i na samotnou antibalistickou koalici, kterou senátor hájil.
Vondráček přinesl i konkrétní dobrou zprávu: k armádě letos nastoupilo 2300 nových vojáků. Místo honby za symbolickými procenty a novými strukturami navrhl soustředit se na výzbroj, výstroj, boty a batohy pro nováčky, a na budování obranných schopností podle jasné, dlouhodobé koncepce.
Na otázku, zda Česko utrpělo na summitu v Ankaře „diplomatický výprask“, reagoval klidně. Přiznal, že Česko mluvilo poslední a vydávalo nejméně na obranu, ale dodal, že je to vizitka minulé vlády, ne té současné, která u moci je půl roku a chystá historicky první překročení 2 % HDP po více než dvou desetiletích.
Celý duel tak ukázal dva přístupy k obraně, jeden založený na dramatických gestech bez konkrétního plánu, druhý na rozpočtové kázni a ochotě přiznat, kde je potřeba zlepšení, aniž by se sahalo po planých slibech.
