Libor Vondráček v Partii Terezie Tománkové výrazně vystoupil především v části věnované Sudetoněmeckým dnům v Brně. Jeho projev byl konfrontační, důrazný a jasně vymezující se vůči tomu, co považuje za zbytečné otevírání historických ran a politizaci celé akce.
Vondráček v debatě navázal na ostrý spor, který se ve studiu rozvinul mezi zástupci vládní koalice a opozice. Zatímco Benjamin Činčila a Jan Skopeček zdůrazňovali potřebu smíření a dialogu s Německem, Vondráček akcentoval opačný pohled: podle něj jde o akci, která je sice formálně legální, ale politicky problematická, protože je spojována se sudetoněmeckým landsmanšaftem a jeho historickými nároky. Vystupoval přitom sebevědomě a snažil se ukázat, že jeho postoj nevychází z emocí, ale z přesvědčení, že je třeba hájit české historické a politické zájmy.
Historický spor
Klíčovým motivem jeho vystoupení byla kritika samotného konání sjezdu v Brně. Vondráček odmítal, aby se akce prezentovala jen jako neškodné setkání krajanů nebo gesto smíření. Naopak připomínal souvislosti s Benešovými dekrety, historickou pamětí a poválečným vývojem. Právě v tom se ostře střetl s Janem Skopečkem, který zdůrazňoval význam česko-německého smíření a argumentoval, že podobné akce by neměly zbytečně otevírat staré rány.
Vondráček na to reagoval tvrzením, že organizátoři i jejich političtí podporovatelé podle něj často mlčí k zásadním historickým otázkám, zejména k respektu vůči Benešovým dekretům. Tím posunul debatu z roviny kulturní a společenské do roviny hodnotové a národní. Jeho argumentace byla postavená na tom, že český stát a jeho instituce nemají být pasivní vůči akcím, které podle něj mohou relativizovat poválečné uspořádání.
Střet se Skopečkem
Nejostřejší momenty přinesla výměna názorů s Janem Skopečkem. Ten tvrdil, že pokud by stejný obsah akce nebyl pořádán pod hlavičkou sudetoněmeckého landsmanšaftu, celá debata by odpadla. Vondráček proti tomu namítal, že právě hlavička je zásadní, protože organizace sama nese politický význam a historickou zátěž. Tím dal najevo, že formální argumenty o kultuře a smíření podle něj nemohou přebít symboliku celé události.
V přímé konfrontaci působil Vondráček jako politik, který nechce ustupovat ani před kritikou, ani před snahou celou věc zlehčit. Opakovaně upozorňoval, že jde o politické gesto , nikoli jen o nevinnou společenskou událost. Tím se odlišil od umírněnějších hlasů ve studiu, které zdůrazňovaly diplomatickou a vztahovou rovinu česko-německých vztahů.
Postoj ke vztahům
Vondráček zároveň odmítal obvinění, že jeho postoj může poškozovat vztahy s Německem. Tvrdil, že problémem není česko-německý dialog jako takový, ale konkrétní akce a její politické souvislosti. V tomto směru se snažil oddělit běžné vztahy mezi státy od toho, co považuje za nevhodnou aktivitu sudetoněmeckého spolku na území České republiky.
Výrazné bylo také jeho srovnávání s jinými tématy, například s reparacemi či s historickou odpovědností Německa. Tím posiloval dojem, že svůj postoj staví na principu vyváženosti: pokud se otevírají citlivá témata, podle něj je nutné připomínat i český pohled na dějiny. Nešlo mu tedy jen o protest, ale o snahu znovu vymezit hranice veřejné debaty.
Celkové vyznění
Vystoupení Libora Vondráčka bylo jedním z nejsilnějších momentů celé pasáže Partie. Působil jako politik, který je připraven jít proti převládajícímu tónu smířlivosti a otevřeně hájit tvrdší národní postoj. Jeho argumentace byla přímočará, někdy až provokativní, ale přesně to z něj dělalo jednu z nejviditelnějších postav debaty.
Do výsledné reportáže se tak hodí rámec, v němž Vondráček vystupuje jako hlas, který odmítá zlehčování sudetoněmecké otázky a zdůrazňuje, že podobné akce nelze oddělit od historie, symboliky a politických dopadů. Právě v tomto konfliktu s Janem Skopečkem se jeho vystoupení nejvíc vyhranilo a zároveň získalo na dramatičnosti.
