Libor Vondráček, právník a předseda politické strany Svobodní, v nedávném rozhovoru otevřeně hovořil o své motivaci vstoupit do politiky, osobních hodnotách a cílech, které chce prosazovat ve veřejném prostoru. Vondráček zdůrazňuje, že politika pro něj není pouhým honěním za mandáty, ale zodpovědným úsilím o zachování svobody, odpovědnosti a transparentnosti v české společnosti.
Vondráček vychází ze silného přesvědčení o důležitosti svobody jako základu demokratické společnosti. Podle něj znamená svoboda především možnost rozhodovat o sobě bez nadměrného zasahování státu či nadnárodních institucí, jako jsou například regulace Evropské unie, které často omezují podnikání a jednostranně zatěžují občany. Vondráček tedy vnímá svobodu ve smyslu práva na soukromé vlastnictví, svobody slova, volného trhu a zároveň s ní spojené osobní odpovědnosti za vlastní činy.
Libor Vondráček se hlásí k libertariánskému konzervatismu, což znamená rovnováhu mezi individuálními právy a respektováním práv druhých. Toto přesvědčení vychází i z jeho rodinné historie — vyrostl v době, kdy Československo teprve získávalo svobodu po komunistickém režimu. Paměť revoluce a hodnot, za které se bojovalo, je pro něj velice důležitá a věří, že je nutné o tyto hodnoty neustále pečovat.
Ve své řeči se také věnuje současným hrozbám pro svobodu, které vidí hlavně v rozrůstající se byrokracii, regulacích, daňovém zatížení a cenzuře, kterou spatřuje v neutuchajícím sledování a omezování občanů prostřednictvím „seznamů dezinformátorů“ a dalších opatření omezujících svobodu slova a pohybu. Pandemie Covid-19 podle něj ukázala, jak snadno lze svobody omezit, a varuje před postupujícím moderním feudalismem, kdy je více než polovina práce a příjmů občanů odváděna státu.
Libor Vondráček také odpovídal na otázky týkající se vztahu Svobodných k jiným politickým subjektům, zejména SPD. Zdůraznil, že spolupráce s SPD není ideologický odklon a že Svobodní si chtějí zachovat svou integritu a autonomii, i když v koalici mohou existovat ideové rozdíly. Uvedl, že vnitrostranické pnutí není neobvyklé, ale je důležité, aby strana dokázala uvnitř fungovat jako jednotný subjekt.
Předseda Svobodných se vyjádřil také k vizi rozvoje strany. Chce, aby Svobodní byli jasným hlasem za menší stát, méně regulací a větší odpovědnost jednotlivce. Vidí je jako stranu, která může být rebelským hlasem i v koalici vládnoucích stran a zároveň zachová svůj jedinečný postoj proti centralizaci moci a omezování svobod.
Osobně Jakožto politik klade důraz na autentičnost, otevřenost a schopnost nést odpovědnost. Uvědomuje si, že jeho cesta do politiky byla i cestou sebepoznání, kde musel čelit svým nedostatkům i limitům a zároveň se snažit vyzdvihnout pozitivní stránky, aby mohl reprezentovat své voliče co nejvěrněji a s úctou k hodnotám, které je Svobodní definují.
Na závěr svého rozhovoru zdůraznil, že svoboda není něco samozřejmého, ale je nutné o ni bojovat každý den. Připomněl symbolickou roli 17. listopadu jako dne, kdy se český národ vymanil z totalitního útlaku, a apeloval na společnost, aby si připomínala tuto událost nejen jako volný den, ale jako den odpovědnosti k zachování demokracie a tolerance.
Tento otevřený a osobní rozhovor s Liborem Vondráčkem ukazuje, že za politikem stojí jasné hodnoty, silné přesvědčení a touha po proměně české politiky k lepšímu, kde bude svoboda kvalifikovaně hájena a občan bude více chráněn před nadměrným státním zásahem.
Předseda Svobodných Libor Vondráček byl 3. června 2026 hostem pořadu 360° s Michalem Půrem, kde obhajoval SPD v kauze předvolebních plakátů a obhajoval vládní návrh referenda a přenos kompetencí v rámci vlády. V debatě s Karlem Haasem z ODS se opakovaně dostával do střetu nad hranicemi svobody slova, nad rolí soudů v politickém sporu i nad tím, zda se vláda v citlivých otázkách řídí ideologií, nebo praktickými výsledky.
Spor o plakáty
První část debaty se točila kolem odsouzení SPD v kauze předvolebních plakátů a kolem otázky, zda je kritika soudkyně na místě. Vondráček hned na začátku odmítl, že by šlo o exces, a naopak tvrdil, že nejde přehlížet politický rozměr celé kauzy. Podle něj je samotný proces zatížen politikou už od počátku, protože podnět k věci podal politik a trestní oznámení podal poslanec Jiří Pospíšil. Zároveň upozornil, že předmětem trestního stíhání je politický projev, a proto považuje za legitimní zkoumat i samotnou formulaci trestného činu.
Vondráček řekl, že každý stíhaný člověk má právo nesouhlasit s verdiktem a odvolat se. Postup SPD i Tomia Okamury označil za kultivovaný a podložený a odmítl představu, že by kritika soudního rozhodnutí byla apriori nepřijatelná. V jeho pojetí nejde o útok na justici, ale o obranu svobody politického projevu. Současně dal najevo, že pokud politické výroky vedou k trestní sankci, je namístě debatovat o tom, kde přesně má být hranice mezi svobodou slova a trestným činem.
Karel Haas z ODS naopak celý spor viděl jako součást dlouhodobé strategie SPD udržovat mediální pozornost. Tvrdil, že Okamura hraje roli novodobého bojovníka za svobodu slova, přičemž spor využívá k posílení vlastního politického příběhu. Podle Haase byla kampaň SPD odporná, rasistická a xenofobní, a to bez ohledu na to, zda už existuje pravomocný verdikt. Vondráček proti tomu namítal, že plakát sám o sobě nenávist nevyvolává, a připomněl, že skutečné společenské napětí vzniká spíš ze systémového rasismu a z konkrétních příkladů násilí a selhání státu v západní Evropě.
Svoboda slova
Vondráček v debatě opakovaně rozšiřoval téma od konkrétního plakátu k širší obraně svobody slova. Když Michal Půr otevřel otázku, zda se SPD a její předseda kvůli plakátu nepouštějí na tenký led, Vondráček trval na tom, že každý má právo se proti rozsudku ohradit. Zároveň upozornil, že pokud se podobné případy začnou kriminalizovat, může to být precedent s dalekosáhlými důsledky pro veřejnou debatu.
V jedné z nejostřejších pasáží Vondráček varoval, že se nechce dostat do situace, kdy budou lidé trestáni za verbální výroky podobně jako v některých zemích západní Evropy. Připomněl, že česká justice už v minulosti řešila podobné spory a že Ústavní soud podle něj dokáže svobodu projevu chránit lépe než běžné soudy. V této souvislosti zmínil případ Ladislava Vrábela a vyslovil naději, že pokud by se kauza dostala k evropským soudům, česká ústavní ochrana projevu by SPD mohla nakonec pomoci.
Haas proti tomu argumentoval evropskou judikaturou. Upozornil, že existuje hranice mezi politickou soutěží a trestněprávní odpovědností za rasistické nebo xenofobní výroky, a že soudy mají postupovat restriktivně, ale zároveň nemohou ignorovat hrubé excesy. Vondráček sice připustil, že hranice existuje, ale trval na tom, že v tomto případě byla jeho strana kriminalizována za politický názor, nikoliv za nenávistný čin.
Migrace a Ukrajina
Velkou část rozhovoru zabral také spor o migraci a postoj SPD k ukrajinským běžencům. Vondráček uvedl, že SPD nechce pokračovat v tom, co označil za „ukrajinskou kartu“ předchozí vlády. Tvrdil, že současná vláda už v programovém prohlášení Ukrajinu téměř nezmiňuje, zatímco bývalý kabinet ji používal jako zástupné vysvětlení vlastních chyb.
Předseda Svobodných řekl, že SPD chce změnit pravidla ochrany Ukrajinců v Česku, zejména podmínky pro přístup k humanitární dávce. Podle něj není férové, aby lidé měli různá práva a aby část ukrajinských běženců dávky pobírala a část ne. Z jeho pohledu je zpřísnění podmínek na místě, protože stát musí být vůči vlastním občanům i příchozím spravedlivý a transparentní.
Současně ale zdůraznil, že problémem není samotná přítomnost Ukrajinců v Česku, ale to, že předchozí vlády vysvětlovaly všechna selhání válkou na Ukrajině. Podle Vondráčka to Ukrajincům ve výsledku škodí, protože stát si nepřiznává vlastní chyby. Haas tuto argumentaci odmítl a tvrdil, že SPD jen využívá jedno téma za druhým, ať už jde o migranty, Ukrajinu nebo kdysi sudetoněmecký sjezd, k šíření negativních emocí.
Referendum
Po kontroverzi kolem plakátů se debata přesunula k návrhu ústavního zákona o celostátním referendu. Vondráček připomněl, že SPD mělo referendum ve volebním programu dlouhodobě a že navržené parametry odpovídají jen výchozímu kompromisu, nikoli ideálu strany. Jako model označil Švýcarsko a řekl, že v ideálním případě by referendum mělo co nejnižší práh účasti a co největší důvěru v občany.
Vondráček vysvětloval, že referenda by se nemohla týkat členství v EU ani NATO, protože to je podle koaliční dohody předem vyloučeno. Naopak zdůraznil, že občané nejsou nesvéprávní a nemají být k důležitým otázkám přistupováni jinak než ve volbách. Připomněl i referendum o vstupu do Evropské unie v roce 2003, které také nemělo žádný práh povinné účasti.
Když Michal Půr otevřel hypotézu, že by opozice mohla využít referendum k hlasování o přijetí eura, Vondráček se k tomu postavil jednoznačně odmítavě. Tvrdil, že euro je už fakticky zavedeno a kdo chce, může s ním podnikat, ale Česku by neměla být brána koruna. Podle něj prezident svými výroky o euru otevírá diskusi, která posiluje myšlenky na ztrátu práva veta a suverenity, a navíc podporuje politické směry, které jdou proti českému zájmu.
Euro a suverenita
V části o euru se Vondráček stal jedním z nejzřetelnějších kritiků integračního směřování EU. Prohlásil, že prezident svými postoji dává váhu myšlenkám, které vedou k „ztrátě suverenity“ a k modelu „Spojených států evropských“. Zmínil také, že podle průzkumů euro stále nemá podporu ani u podnikatelů, ani v dalších sociálních skupinách.
Haas reagoval střízlivěji. Připomněl, že v ODS se debata o euru vede a že otázka přijetí eura není zda, ale kdy. Uvedl, že osobně je nyní zhruba v poměru 60 ku 40 proti přijetí eura, ale připustil, že v ODS už není názor tak jednoznačně odmítavý jako dříve. Vondráček naopak neviděl důvod, proč by se Česko mělo zavedením eura vzdávat vlastní měny, když s eurem lze i tak účtovat a platit, a navrhl jednoduše: „neberte nám korunu“.
Úřad vlády a reorganizace
Závěrečná část debaty se věnovala reorganizaci Úřadu vlády a stávkové pohotovosti jeho odborů. Haas tvrdil, že protest je důsledkem špatně připraveného a necitlivě komunikovaného přesunu agend, zejména v oblasti protidrogové politiky. Podle něj byla přenosná agenda dlouhodobě funkční a byla chválena mezinárodními partnery, zatímco nová vláda zvolila spíš represivní přístup než prevenci.
