Konec uhlí v ČR? Svobodní varují před blackouty, Zelení blouzní o obnovitelných zdrojích

Konec uhlí v ČR? Svobodní varují před blackouty, Zelení blouzní o obnovitelných zdrojích

Elektrárny Chvaletice a Počerady společně s teplárnou Kladno plánuje skupina Seven miliardáře Pavla Tykače odstavit nejpozději do března 2027, což představuje závažný milník v české energetice. Jako důvod uvedla společnost špatné ekonomické vyhlídky spojené s propadem tržních cen elektřiny a rostoucími cenami emisních povolenek, které podle mluvčí Evy Maříkové indikují jasný propad ekonomiky a hrozbu trvalých ztrát. Společnost ČEPS nyní obdržela oficiální informaci o plánovaném ukončení výroby a má 60 dnů na vyhodnocení dopadů této zásadní změny v českém energetickém mixu. O této kontroverzní otázce se v pořadu Události, komentáře České televize střetli dva hosté s diametrálně odlišnými názory – Gabriela Svárovská ze Zelených a Libor Vondráček ze Svobodných.​

Libor Vondráček ve svém vystoupení zastával jasný postoj proti urychlovanému uzavírání uhelných zdrojů. Argumentoval, že uhelné elektrárny tvoří 25% české energetické výroby a jsou nezbytné pro stabilitu přenosové sítě a prevenci blackoutů. Přestože se hlásí k principu malého státu, v případě strategických oblastí, jako je energetika, připouští státní zásahy a dokonce i finanční podporu. Vondráček zdůraznil, že emisní povolenky a regulace z Evropské unie uměle zdražují provoz těchto elektráren, a proto by stát měl kompenzovat ekonomické ztráty způsobené těmito politickými rozhodnutími. Varoval také před nedostatkem náhradních zdrojů – paroplynové elektrárny nelze rychle postavit kvůli omezeným kapacitám výrobců turbín jako Siemens a General Motors, a dostavba jaderných bloků v Dukovanech je v nedohlednu. Podle Vondráčka by bylo nezodpovědné nechat uhelné elektrárny vypínat v době, kdy nemáme reálnou náhradu jejich výrobní kapacity.

Svárovská: Podpora uhlí je uhelný socialismus

Zelená poslankyně Gabriela Svárovská zaujala zcela opačné stanovisko a označila plánovanou podporu uhelných elektráren ze strany nastupující vlády Andreje Babiše za „uhelný socialismus“ – socializaci ztrát nerentabilních zdrojů. Poukázala na to, že většina elektřiny z těchto elektráren směřuje na vývoz, přičemž zisky plynuly společnosti Seven, zatímco emise a náklady v podobě zničeného životního prostředí zůstávají v České republice. Svárovská zdůraznila, že sám Pavel Tykač přiznal ekonomickou nerentabilitu výroby elektřiny z uhlí, přičemž jeho elektrárny patří k nejméně účinným a spalují uhlí s nižší účinností. Další problém podle ní představuje převážení uhlí od dolu k elektrárnám, což celou operaci dále prodražuje.

Poslankyně citovala expertní analýzy z roku 2023 i novější, které podle ní potvrzují, že tyto konkrétní elektrárny nejsou pro českou energetickou soustavu zapotřebí. Zejména když ČEZ provozuje další uhelné zdroje s plánovaným koncem provozu kolem roku 2030-2031, což poskytuje dostatečný předstih před stanoveným termínem ukončení spalování uhlí v roce 2033. Svárovská upozornila, že pokud se vláda pokusí zavést podpůrné mechanismy pro uhelné kapacity, nebude to jednoduché, protože Evropská komise se na takové podpory dívá velmi přísně a Česká republika je součástí jednotného evropského energetického trhu. Místo podpory nerentabilních zdrojů by podle ní měly směřovat prostředky k zaměstnancům elektráren a do regionů postižených těžbou uhlí, kde je třeba zajistit spravedlivou transformaci.

Ekonomická logika versus energetická bezpečnost

V debatě zazněly protichůdné argumenty ohledně konkurenceschopnosti České republiky a celé Evropské unie. Vondráček poukazoval na pokles ekonomické výkonnosti EU vůči USA a Číně od zavedení systému emisních povolenek v roce 2008. Připomněl, že v té době měla EU vyšší HDP než Spojené státy, dnes nás však předběhla Čína a USA nám zásadním způsobem utekly. Vysoké ceny energií podle něj zatěžují české výrobce a snižují konkurenceschopnost domácích podnikatelů. Proto Svobodní prosazují kromě kompenzací pro uhelné elektrárny i zrušení poplatků za obnovitelné zdroje energie, které podle Vondráčka vznikly kvůli dotacím pro solární barony.

Svárovská naopak argumentovala, že právě setrvání na uhlí a dlouhodobé lobbování uhlobaronů a oligarchů brzdí konkurenceschopnost České republiky, protože podle ní zpomaluje nástup výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Ty mají podle ní nulové palivové náklady a soustavně klesající investiční náklady, což představuje neúprosnou ekonomickou logiku. Má zato, že emisní povolenky fungují jako mechanismus negativní pobídky, která má ekonomický smysl a dlouhodobě prospěje české konkurenceschopnosti. Obnovitelné zdroje jsou podle Svárovské nejen ekonomičtější, ale také bezpečnější z hlediska energetické bezpečnosti, protože jsou dostupnější a nezávislé na dodávkách paliv.

Jako příklad uvedla Čínu, kde v červnu tohoto roku poprvé výroba z obnovitelných zdrojů překročila výrobu ze všech fosilních a jaderných zdrojů dohromady.  I když Čína v jednom roce otevře více uhelných elektráren, než kolik tvoří polovinu uhelných elektráren v EU, jak namítl Vondráček, Svárovská zdůraznila, že čínská strategie jasně směřuje k zelenému přechodu. Vondráček na to reagoval poznámkou, že Čína bude vypínat své uhelné zdroje až teprve, když bude mít dostatek energie z obnovitelných zdrojů, zatímco Evropa si to podle něj dovoluje předčasně.

Větrné parky versus krajina

Diskuse se dotkla i konkrétních náhradních zdrojů energie. Vondráček varoval před masivní výstavbou větrných parků, která by byla nutná k nahrazení uhelných elektráren. Jako příklad uvedl plánovaný větrný park nedaleko Strmilova na Vysočině, kde místní občané hlasovali proti jeho výstavbě. Podle Vondráčka bychom museli po celé České republice vysázet stovky, možná tisíce větrných elektráren, aby kompenzovaIy výpadek produkce z uhelných zdrojů. Přestože větrné elektrárny bezprostředně neprodukují CO2, zatěžují podle něj krajinu, přírodu a také lidský organismus úplně jiným způsobem. Kritizoval také ideologii, která tyto negativní aspekty ignoruje a na světlo předkládá pouze ty expertní posudky, které tvrdí, že vypnutí uhelných elektráren bude bez problémů.

Svárovská na tento argument přímo nereagovala, ale ve svých dalších vyjádřeních zdůrazňovala, že řešení spočívá v diverzifikaci obnovitelných zdrojů, nikoli pouze ve větrných parcích. Moderátor Martin Řezníček uzavřel debatu s poznámkou, že firmy podílející se na výrobě elektřiny z uhlí v Česku zároveň investují obrovské peníze do jiných zdrojů energie, což naznačuje přirozenou transformaci energetického sektoru. Slíbil, že pořad se k tématu vrátí s dalšími experty z energetického průmyslu, protože otázka budoucnosti české energetiky je klíčová pro příští léta a vyžaduje hlubší analýzu všech aspektů této komplexní problematiky.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Nejnovější video

Debata v pořadu 360° Pavlíny Wolfové na CNN Prima News postavila Libora Vondráčka do přímého střetu s Vojtěchem Munzarem (ODS) a Karlem Dvořákem (STAN) kteří jeho interpretace opakovaně zpochybňovali, korigovali „faktické“ detaily a tlačili ho k tomu, aby své teze převedl do měřitelných dopadů a reálných možností vlády.

 „Nevybral bych si nic“ a první střet o bilanci vlády

Po úvodní reportáži o posledním zasedání kabinetu Petra Fialy se moderátorka obrátila na Vondráčka s otázkou, zda dokáže z vládního „menu úspěchů“ vybrat alespoň jednu věc, kterou by ocenil. Vondráček začal ironicky – připomněl, že premiér už dříve mluvil o splnění velké části slibů – a následně řekl, že by si z vyjmenovaných bodů nevybral nic; odmítl také tvrzení o „snižování zadlužení“ a zdůraznil, že vláda podle něj během svého období vytvořila dluh v řádu 1200 miliard korun. Jediný bod, který byl ochoten uznat jako pozitivní, bylo zlepšení česko-polských vztahů ve sporu o důl Turów – zároveň dodal, že jinde se vztahy podle něj zhoršovaly.​

Vondráček přitom připustil, že některé projekty se „rozběhly“ a navazovalo se na práci předchozích období (zmínil například dopravní infrastrukturu nebo přípravu Dukovan), ale okamžitě to otočil zpět k rozpočtu: klíčová otázka podle něj zní, kde stát vezme peníze, když rozpočet považuje za špatně připravený. Tady se poprvé ukázal jeho styl pro celý večer: přiznat dílčí fakt, ale hned ho přerámovat do kritiky systémového selhání a do výzvy „pojďme k podstatě“.​

Dvořákův protiútok: Dukovany, „nenávist“ a výtky k extremismu

Karel Dvořák se do debaty vložil nejprve korekcí Vondráčkovy poznámky k Dukovanům: připustil, že rozpočtu lze vyčítat leccos, ale financování počátečních prací podle něj zajištěno je. Následně však Dvořák posunul spor do úplně jiné roviny: reagoval na téma společenské nálady a varoval před tím, že zejména ze strany SPD bylo ve volební kampani vidět „množství nenávisti“, zkreslování informací a nálepkování skupin obyvatel.

Vondráček reagoval okamžitě a ostře: připomněl billboardovou kampaň (s odkazem na rudé pozadí a narativ „odtahování do Ruska“) a zároveň se tvrdě ohradil proti tomu, aby byla SPD spojována s extremismem. Jako jeden z hlavních argumentů vytáhl zprávy Ministerstva vnitra o extremismu, v nichž je podle něj SPD opakovaně řazena mezi problematické subjekty, a dodal, že stát podle něj v těchto sporech neuspívá u soudů; nastupující koalice se prý „na nálepkování vykašle“. Dvořákovi pak vmetl, že místo řešení reálných témat vláda otevírala tažení proti „dezinformátorům“, připomněl vznik pracoviště pro boj s dezinformacemi a tvrdil, že se lidé dostávají do situací, kdy jsou vyšetřováni kvůli internetovým příspěvkům.​

Vondráček zároveň odmítl, aby se spor vedl slovníkem „vnitřních nepřátel“ a „stalinistickým“ pojmoslovím, a vyzýval, ať se debata vrátí k tématům. V jedné z emotivnějších pasáží obhajoval kontroverzní bezpečnostní billboard (v přepisu zaznívá motiv útoku nožem a obavy z bezpečnostních opatření kolem trhů), který prezentoval jako „pravdivý“ a legitimní upozornění na rizika.​

Munzar: vraťme se k řešením, billboardy nic nezmění

Vojtěch Munzar se v první části diskuse snažil tón spíše zklidnit a opakovaně zdůrazňoval, že politika by měla být „souboj návrhů“ a hledání řešení, ne soutěž o nejtvrdší billboard. Ke kritice vlády přidal širší rámec: připomněl startovní podmínky Fialova kabinetu (covidové dozvuky, inflace, válka na Ukrajině, energetická nejistota) a vyjmenoval kroky, které podle něj vláda zvládla – diverzifikaci zdrojů plynu a ropy, změny zákoníku práce, důchodové reformy, dlouhodobý investiční produkt a úspěchy v zahraničních vyjednáváních. Ve chvíli, kdy se debata zacyklila v kampani a nálepkách, Munzar to interpretoval jako problém „nesmiřitelnosti“ a tvrdil, že dlouhé obstrukce opozice pomohly vytvořit dojem, že „všechno je špatně“.​

Munzar symbolicky připomněl, že je 10. prosinec – Den lidských práv – a zdůraznil, že svoboda slova je základ demokracie, který se musí chránit. Současně ale důsledně oddělil svobodu projevu od situací, kdy někdo záměrně šíří nepravdy a poškozuje společnost; odmítl, že by v Česku existovala systematická cenzura, a připomněl i odpor ODS k některým evropským návrhům typu „chat control“. Vondráčka naopak obvinil z vytváření „virtuální reality“, v níž se lidem sugeruje, že stát určuje, co mají číst a říkat; přidal i výtku, že si lidé často pletou svobodu slova se svobodou urážet, vyhrožovat a útočit.​

Vondráček s Munzarem souhlasil v tom, že vyhrožování je trestný čin, ale trval na tom, že problém vidí jinde: v kriminalizaci a policejním „obtěžování“ kvůli politickým příspěvkům, které podle něj nepatří do trestního práva. Vondráček se přitom opakovaně vracel k motivu, že občan má mít přístup k informacím a dělat si názor sám, a kritizoval výrok o „korigovaných informacích“ jako výraz nedůvěry politiků vůči veřejnosti.​

Dvořák: hybridní hrozby a odpovědnost za slova

Karel Dvořák do tématu svobody slova vstoupil jinak než Munzar: opřel se o bezpečnostní rámec a řekl, že nelze popírat hybridní hrozby ze strany Ruska a že sociální sítě fungují jako nástroj mocenského boje. Zároveň odmítl tvrzení, že v Česku není svoboda slova nebo že jsou lidé trestáni „za názory“, a zdůraznil princip odpovědnosti: každý je zodpovědný za své výroky a právní hranice stanoví dlouhodobě existující trestní normy a nezávislá justice. Vondráček mu do řeči vstupoval a moderátorka opakovaně debatu vracela k tomu, aby zazněla pointa, což dobře ilustrovalo dynamiku: Vondráček tlačil na konflikt a konkrétní příklady, Dvořák na systémové vymezení a důvěru v institucionální rámec.​

Vondráček reagoval právnickou argumentací a vytáhl konkrétní paragraf „napomáhání cizí moci“ (§ 318a), který označil za relikt minulého režimu, a obvinil vládu, že vůči vlastním občanům používá „ruské metody“. Jako příklad uváděl případy, kdy lidé podle něj čelí výslechům nebo soudům kvůli internetovým výrokům, a zmínil i kauzu Ladislava Vrábela v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu, kterou využil k tezi, že i krajní či nepopulární výroky mají být řešeny spíše občanskoprávně než trestněprávně.

Následně Dvořák doplnil hodnotovou rovinu: trval na tom, že společnost musí chránit soudržnost a menšiny, a jako příklad nepřijatelného projevu zmínil výzvy k násilí vůči dětem nebo podněcování nenávisti; připomněl, že trestní zákoník v tomto odráží základní hodnoty společnosti. Tím se střet jasně vyhrotil: Vondráček zdůrazňoval riziko rozšiřování trestního práva a „státního dohledu“ nad názory, zatímco Dvořák stavěl protiargument na ochraně zranitelných skupin a na nezbytnosti právních hranic u nenávistných projevů.​

ETS 2 a Green Deal: „odložili zdražení“ vs. „marketingové téma“

Po sporu o svobodu slova se debata přesunula k evropské klimatické politice, zejména k ETS 2 a k širšímu rámci Green Dealu. Vondráček zpochybnil, že by šlo o „úspěch“ odcházející vlády: zdůraznil, že za jejího mandátu se schválily kroky, které podle něj povedou ke zdražování života (v přepisu zmiňuje zákaz aut na benzín a naftu i ETS 2), a posun termínu prezentoval jako situaci, kdy se zdražení jen odkládá. Přidal také ostrou kritiku části evropské politiky jako projektu, který má lidem vědomě zdražovat život, a argumentoval, že cílem má být naopak „levnější život“, vyšší dostupnost a konkurenceschopnost.​

Dvořák na to reagoval velmi přímo: ETS 2 podle něj bylo „marketingové téma“ kampaně a realita je taková, že se na evropské úrovni už dávno shodlo širší spektrum států; prostor je hlavně v parametrech a v tlumení dopadů, ne v jednoduchém slibu „zrušíme to“. Munzar se přidal s tím, že se věci v EU nemění silnými výkřiky, ale vyjednáváním a hledáním spojenců, a připomněl, že na odložení ETS 2 se pracovalo delší dobu. Vondráček naopak otočil tlak na Munzara a jeho politický tábor: argumentoval, že změna se neudělá, pokud se současně podporují lidé, kteří Green Deal prosazují, a zároveň vytáhl strategii „neimplementace“ – přirovnal to k migračním kvótám a řekl, že pokud se něco nepodaří v Bruselu zvrátit, stát by podle něj neměl automaticky zavádět opatření, která poškodí občany, i když hrozí spory či pokuty.​

Rozpočet: Vondráčkův tlak na výdaje a varování o realitě

Ve finální části, kde se debata stáčela k rozpočtu a ke slibům nastupující koalice, Vondráček tvrdil, že není překvapivé, že dosluhující vláda už rozpočet neupravuje, a vmetl jí, že místo hledání úspor řešila na poslední chvíli zbytné věci. Vondráček akcentoval, že problém je hlavně na straně výdajů – podle něj odcházející vláda zvyšovala daně a přesto zanechává vysoký schodek – a zdůrazňoval, že některé kroky (například úleva firmám u poplatků spojených s OZE) mohou posílit konkurenceschopnost a v konečném důsledku zlepšit ekonomické výsledky. Zároveň se opíral o formulace z programového prohlášení nastupující koalice: sliboval snižování schodků, respekt k rozpočtové odpovědnosti a racionálnější přístup k dekarbonizaci; jako zátěž zmiňoval i náklady dekarbonizace, které přisuzoval odhadům Národní rozpočtové rady.​

Munzar v tomto bodě Vondráčkovi částečně přitakal v diagnóze („dlouhodobě jsou problém vysoké výdaje“), ale ostře zpochybnil proveditelnost vládních slibů: tvrdil, že programové prohlášení podle něj obsahuje spíše růst výdajů a pokles příjmů, a že kalkulace dopadů se pohybují ve stovkách miliard ročně, které nelze „vybrat“ ani v šedé ekonomice.

Vondráček v závěru působil jako ten, kdo se snaží držet politickou linku „máme čtyři roky“ a „něco uděláme hned“: připustil, že ne všechno lze zavést okamžitě, ale tvrdil, že voliči to vědí, a že ochota veřejnosti k určitému uskromnění roste, pokud uvidí, že se uskromní i „ti nahoře“. Dvořák jeho argument o „utahování opasků vlády“ zpochybnil s tím, že veřejné výdaje míří především na veřejné služby a v praxi to nakonec dopadne na lidi; opakoval, že realita vládnutí bude jiná než politické deklarace.​

Oblíbené štítky

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31