Zákon FARA pro politické neziskovky: proč Vondráček hájí zákon o transparentním financování NGO

Zákon FARA pro politické neziskovky: proč Vondráček hájí zákon o transparentním financování NGO

Ústřední spor v pořadu Pro a proti ukázal na jednoduchou otázku: má v Česku platit stejný standard transparentnosti pro všechny, kdo ovlivňují politiku – tedy nejen pro politické strany, ale i pro neziskové organizace se zahraničními penězi a politickou agendou, podobně jako v USA pod dohledem zákona FARA (Foreign Agents Registration Act)? Právě to obhajoval ve sněmovním studiu Českého rozhlasu Libor Vondráček, který navrhovaný registr „neziskovek“ popsal jako analogii k přísným pravidlům financování politických stran a k principu amerického FARA, zatímco Karel Dvořák ze STAN v něm viděl nástroj k umlčování občanské společnosti.

Co ve studiu zaznělo

Libor Vondráček v pořadu Pro a proti připomněl, že vláda pouze plní vlastní programové prohlášení: zavést registr subjektů financovaných ze zahraničí, které působí ve veřejném prostoru a prosazují politické zájmy. Zdůraznil, že nejde o “nálepkování zahraničního agenta”, ale o účetní a evidenční nástroj – tedy o transparentní přehled finančních toků, podobně jako u politických stran.

Jeho oponent Karel Dvořák (STAN) návrh označil za “nálepkovací” a „šikanu občanské společnosti“, s odkazem na Slovensko, Maďarsko a Rusko, kde podobné normy soudy či EU kritizovaly. Tvrdí, že dnešní povinnosti neziskových organizací – výroční zprávy, účetní závěrky, registr dotací, zákon o lobbingu – jsou dostatečné a že nový zákon má jen zastrašit aktivní veřejnost.

Argumenty pro zákon

  • Vondráček připomněl inspiraci americkým zákonem FARA, který vznikl v roce 1938, aby veřejnost měla přehled, kdo prosazuje zájmy cizích mocností, tehdy zejména nacistického Německa a sovětského komunismu. Podobně má mít česká veřejnost jasno, kdo působí ve prospěch cizího státu nebo zahraničního aktéra – a kdo za to dostává zaplaceno.
  • Klíčový moment: pokud je v Česku extrémně přísná regulace financování politických stran – včetně zákazu zahraničních darů, transparentních účtů, registru dárců a vysokých sankcí – je logické, aby stejnou transparentnost nesly i politicky aktivní neziskové organizace, think-tanky a kampaně, které fakticky do politiky zasahují, jen bez volební kandidátky.
  • Vondráček opakovaně zdůraznil, že cílem není kriminalizace, ale zveřejnění: kdo přijímá peníze ze zahraničí, zapíše se do registru, povede transparentní účet a tuto skutečnost jasně uvede – například na webu. Sankce stojí až na konci – za porušení povinnosti, ne za samotné financování.
  • Připomněl také, že předchozí vláda zavedla trestný čin jednání ve prospěch cizí moci (§ 318), který vládní většina (včetně SPD) nyní chce zrušit, právě proto, že je příliš tvrdý a vágní. V tomto kontextu je registr s administrativní povinností mnohem mírnější nástroj: místo trestní represe nabídne veřejnou kontrolu.

Odpověď na námitky opozice

Dvořák varuje před „černou listinou“ a argumentuje, že zákon stejně nedopadne na skutečné nepřátele státu, kteří si své financování maskují. Jenže většina vlivných „politických“ neziskovek funguje zcela oficiálně, čerpá granty z EU, norských fondů nebo od zahraničních nadací a vstupuje do veřejné či školní debaty – příkladem, který Vondráček jmenoval, je Člověk v tísni a jeho projekty typu festival Jeden svět.

Právě u těchto organizací je podle Vondráčka legitimní, aby měly stejný standard transparentnosti jako politické strany: pokud vstupujete do politického boje, formujete názory veřejnosti a mládeže, je fér říct, kdo vaši činnost platí – zvlášť pokud to nejsou čeští voliči, ale zahraniční zdroje.

Odmítnout zákon jen proto, že některé autoritářské režimy přijaly zdiskreditované verze podobných předpisů, není přesvědčivé. Vondráček správně říká, že je možné poučit se z chyb Maďarska či Slovenska tak, aby česká verze odpovídala evropským standardům a ústavním limitům – tedy nesmí diskriminovat, nesmí bránit existenci spolků, ale může požadovat zveřejnění financování.

Proč je zákon potřebný

Debata v pořadu nakonec ukázala zásadní spor: jde o to, zda má být za transparentní považováno pouze to, co už dnes najdeme v roztříštěných účetních závěrkách, nebo zda má vzniknout jednoduchý, veřejně srozumitelný registr, kde se na jednom místě ukáže, kdo prosazuje, jaké politické zájmy a z jakých zahraničních zdrojů.

V situaci, kdy stát velmi přísně hlídá financování politických stran a omezuje jejich příjmy, je logické, aby obdobná pravidla platila i pro neziskové organizace, které do politické soutěže vstupují kampaněmi, programovým lobbyingem nebo ovlivňováním veřejného mínění – a to obzvlášť tehdy, pokud jsou placené ze zahraničí. Není to útok na občanskou společnost, ale narovnání prostředí: kdo ovlivňuje politiku, má hrát podle stejných transparentních pravidel.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Nejnovější video

Rozhovor Mariána Barana s místopředsedou Svobodných Miroslavem Havrdou, krajským zastupitelem Královéhradeckého kraje, byl ukázkou toho, jak vypadá politická debata, když se nebojí jít proti pohodlnému mediálnímu konsenzu. Havrda, sám lékař, mluvil věcně a bez zbytečných emocí i o tématech, u kterých se běžně sklouzává k nálepkování, a právě proto stál rozhovor za pozornost.

Hned na úvod se dostal ke kauze Thomase Paunkera a vyplouvajícím faktům o hnutí STAN. Havrda upozornil na nepříjemný paradox, tedy že zatímco tak závažná fakta by měla řešit policie, velká média o nich mlčí, a přitom se stejná média podrobně věnují marginálním kauzám politických oponentů. Ocenil, že jde o dobře odzdrojovaná a ověřitelná tvrzení, a řekl, že teď bude klíčové sledovat, zda policie skutečně odvede svou práci, nebo zda se věci opět zametou pod koberec.

Velký prostor patřil kritice prezidenta Petra Pavla, kterou Havrda vedl s chirurgickou přesností, bez laciných urážek. Odmítl nazývat prezidenta hlupákem, jak to udělal moderátor, a naopak zdůraznil, že jde o člověka, který celý život vydával rozkazy a kompromis v jeho chování prostě nikdy pořádně nenastal. Havrda místo osobních nálepek pojmenoval konkrétní problém: prezident podle něj opakovaně přešlapuje přes ústavu, brzdí legitimní proces obnovy po demokratických volbách a porušil vlastní slib být prezidentem všech. Konkrétní a prakticky uchopitelný byl i jeho návrh, aby parlament zvážil zastavení měsíční apanáže sto tisíc korun pro manželku prezidenta, protože jde podle něj o tradici, nikoliv o ústavní povinnost.

Havrda přitom nešetřil ani takzvané hradní žurnalisty, kterým podle jeho slov Hrad platí za oslavné články, a jako konkrétní příklad zmínil fotografie z Blesku, které prezidenta soustavně staví do zářivého světla. Otevřeně řekl, že takové peníze by měly jít raději do zdravotnictví, aby nemocnice nekrachovaly kvůli podfinancovaným pojišťovnám, a nikoliv na vytváření obrazu na objednávku.

Zajímavý byl i jeho pohled na neziskový sektor. Havrda upozornil, že organizace typu Člověk v tísni hospodaří s rozpočty v řádu miliard korun na platy, přičemž občané často nemají přehled, odkud tyto peníze skutečně pocházejí, ať jde o zahraniční státy nebo nadnárodní instituce. Podle něj by Česko mělo zavést transparentní evidenci zahraničního financování podobnou americkému modelu, protože bez ní nelze vyloučit, že některé neziskovky slouží zájmům jiných než českých občanů, kteří demokraticky zvolili současnou vládu.

Havrda se jako lékař vyjádřil i k větrným elektrárnám, a to z pozice člověka, který má za sebou konkrétní zkušenost z terénu, konferenci v Mikulově i cestu skrz stovky větrníků směrem na Vídeň. Popsal zdravotní rizika spojená s nízkofrekvenčním duněním, na které dlouhodobě upozorňuje jeho kolega, ušní specialista doktor Zlínský, a doplnil vlastní neurologický pohled na to, jak dlouhodobá expozice takovým vlnám může organismus zatěžovat. Nechal zaznít i praktickou výhradu k ekologii celého řešení, tedy že vyřazené kompozitové lopatky se dnes ve velkém vozí z Německa do Česka, protože jejich recyklace nikdo pořádně nedořešil.

Na téma evropské regulace Chat Control byl Havrda věcný a přesný v detailech, které v mediálním zkratkovém podání obvykle chybí. Vysvětlil, jak první, dobrovolná verze nařízení prošla evropským parlamentem díky nízké účasti poslanců v létě, a upozornil, že chystaná druhá verze by narozdíl od té první měla zavést povinnou a trvalou kontrolu komunikace na sociálních sítích, což podle něj představuje zásadní krok od dobrovolného nástroje k plošné digitální kontrole občanů.

K úvaze o možných nástupcích na Hradě přistoupil Havrda se střízlivějším nadhledem než častá mediální hysterie. Připomněl, jak těsný byl v poslední volbě výsledek mezi Petrem Pavlem a Danuší Nerudovou, a otevřeně přiznal, že představa druhého kola mezi Nerudovou a premiérem Babišem by byla přinejmenším zajímavou zkouškou pro celý politický systém. K Nerudové samotné byl kritický, poukázal na její vystupování v europarlamentu, kde jí podle něj chybí argumenty a nahrazuje je nálepkováním oponentů, což považuje za špatný vzor pro veřejnou debatu. Naopak s uznáním zmínil svou kolegyni z partaje, konkrétně Adrianu Čepižákovou, která se podle něj v době covidových restrikcí zachovala charakterně a hájila lidi, kteří byli tehdy ostrakizováni jen proto, že se nechali očkovat později nebo vůbec.

Rozhovor uzavřel Havrda osobním poděkováním předsedovi Svobodných Liborovi Vondráčkovi, kterého ocenil za to, jak si počíná v parlamentu i v médiích. Podle Havrdy je právě tento klidný, na faktech postavený způsob vystupování cestou, jak dostat českou politiku na vyšší úroveň, a vyjádřil přesvědčení, že díky takovému vedení může strana v příštích volbách získat výrazně větší podporu než dosud. Je to přesně ten typ uznání, které v politice nejvíc váží, tedy ocenění od vlastního kolegy, který ví, o čem mluví

Oblíbené štítky

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31