Velká Británie jako první členská země Evropské unie tento politický integrační projekt po třech letech peripetií zdárně opouští. Celý proces Brexitu nastavil zrcadlo základům evropského
Gratulujeme britským voličům k potvrzení, že výsledek referenda nebyl omyl. Již tři roky trvající přetahovaná o to, zda a jakým způsobem Velká Británie opustí EU,
Ve čtvrtek 21. března proběhne zasedání Evropské rady, na kterém se bude hlasovat o odkladu brexitu, který je naplánovaný na 29. března. Svobodní vyzývají premiéra České republiky Andreje Babiše, aby využil svého práva dle čl. 50(3) Smlouvy o Evropské unii a hlasoval proti odkladu. „Je evidentní, že britský parlament neodsouhlasí dohodu o vystoupení v současném znění ani dnes ani za měsíc. Zároveň se nezdá, že by vláda premiérky Mayové měla jasný plán, co v rámci prodloužené lhůty dělat jinak. Odklad brexitu by uvrhl celou Evropskou unii do procesního kómatu,“ shrnul předseda Svobodných Tomáš Pajonk.
K napsání tohoto článku mě přiměla smršť kritiky, která se poslední dny valí na Velkou Británii kvůli brexitu. Především pak na ty její voliče, kteří
Brexit se blíží a zatím to vypadá, že letitá vyjednávání byla zbytečná. Nepřeceňujme schopnosti vyjednávačů z Velké Británie, nicméně jednání Evropské unie si nezadá s
Podle filozofa Miloslava Bednáře je brexit třeba jednoznačně podpořit: „To, že se tradičně nejdemokratičtější země Evropské unie rozhodne ji kvůli naprostému nedostatku demokratických zásad opustit,
Britský parlament dnes čeká důležité hlasování o dohodě s EU. Očekává se její odmítnutí. Méně zřejmý je další vývoj situace.
Podle britské premiérky Theresy Mayové je na dosah dohoda o uspořádání budoucích vztahů s Evropskou unií, která bude pro Spojené království výhodná. Dohodu o brexitu ale kritizuje opozice, a to parlamentní i vnitrostranická. Podle BBC má premiérka na své straně jen menšinu konzervativních poslanců.
Zvolil jsem si tento titulek proto, že EU nabízí Británii 21 měsíců na přechodné období po odchodu z bloku. Součástí „bruselské nabídky“ je, že v Británii bude další skoro dva roky platit unijní právo, i když se Londýn nebude smět účastnit rozhodovacích procesů.
Mainstreamová média, propaganda EU a podobně se nás snaží přesvědčit, jak Velká Británie, respektive Britové by v referendu znovu pro Brexit nehlasovali.
Libor Vondráček v třinácté epizodě svého pravidelného pořadu Proč? Jak? Co? odpovídal na dotazy diváků bez vyhýbání se, a to i v tématech, kde by bylo jednodušší sáhnout po obecné frázi. Na otázku, zda by Senát neměl být jen čestnou funkcí bez platu, odpověděl protiotázkou po smyslu instituce a vysvětlil, proč ji za současné situace nechce zrušit, byť sám v Senátu nikdy usednout neplánuje.
Vondráček argumentoval konkrétními případy, kdy Senát podle něj fungoval jako skutečná pojistka demokracie. Připomněl, že Senát mezi lety 2022 a 2024 odmítl ratifikovat Istanbulskou úmluvu, kterou popsal jako smlouvu zaklínající se bojem proti násilí na ženách, ale ve skutečnosti zavádějící širší povinnosti státu. Stejně tak zmínil, že sněmovna sice v prvních měsících vlády Petra Fialy schválila takzvaný pandemický zákon inspirovaný Německem, ale byl to právě Senát, kdo ho zastavil, podobně jako u nákupu gripenů, kde se nakonec místo nákupu prosadil nájem.
Na místo plošné kritiky všech senátorů ale Vondráček nabídl konkrétní nástroj, jak je hodnotit. Odkázal na web vysvědčenísenátoru.cz, kde je vidět, že drtivá většina současných senátorů hlasovala v rozporu s programem vlády, ale zdůraznil, že existují i výjimky, které si podle jednotlivých obvodů zaslouží podržet. Zároveň jasně řekl, že bez souhlasu Senátu nelze zakotvit korunu a hotovost do ústavy ani zrušit korespondenční volbu, a proto vyzval k účasti ve volbách 9. a 10. října.
V otázce dálkově ovládaných a plně sledovaných nových automobilů zaujal Vondráček jednoznačně kritický postoj k povinné elektronice, kterou vyžaduje evropská regulace, od kamer sledujících pohyb očí řidiče až po automatické hlášení spotřeby přímo Evropské komisi. Upozornil, že podobné systémy mohou vozidlo paralyzovat nebo se stát terčem zneužití, a proto je Svobodní odmítají jako povinnou výbavu.
Nejpropracovanější odpověď patřila lidovému vetu podle švýcarského modelu, kde by stačilo 50 tisíc podpisů a čtvrtletní hlasovací okna, aby občané mohli zrušit i již schválený zákon. Vondráček přitom nemluvil o revoluci, ale o zkušenosti známého, který ve Švýcarsku vyrůstal: hlavní přínos referenda není v častém hlasování, ale v tom, že si politici prostě nedovolí navrhovat tak špatné zákony, protože riskují prohru u lidí.
K rozpočtu na rok 2027 zůstal Vondráček realistický, ale nikoli rezignovaný. Otevřeně popsal karetní rozdání sněmovny, kde Svobodní mají 15 mandátů, motoristé 13 a ANO 80, a přesto podle něj dokázali prosadit do programového prohlášení vlády řadu vlastních myšlenek, které by tam ANO samo nikdy nedalo. Právě tato kombinace věcných argumentů, konkrétních čísel a ochoty přiznat omezené možnosti dělá z Vondráčka politika, který místo velkých gest nabízí voličům přehledný účet toho, co se podařilo a co ještě zbývá dokončit.
