Šichtařová: Pavlova žena má nárok na apanáž asi jako jeho tetička. Ať dá Jurečka ze svého

Šichtařová: Pavlova žena má nárok na apanáž asi jako jeho tetička. Ať dá Jurečka ze svého

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ Manželka prezidenta má asi takový morální nárok na peníze daňových poplatníků jako prezidentovy děti, prezidentova maminka, prezidentova babička, prezidentova tetička. Pokud si ministr Jurečka myslí, že paní prezidentová potřebuje sto tisíc měsíčně, mohl by je dát ze svého. „To aby porozuměl tomu, že každé peníze, které se někomu dají, někoho jiného bolí, protože se mu vezmou,“ říká pro ParlamentníListy.cz Markéta Šichtařová. Rozesmála ji naivita členů vlády, kteří si myslí, že s Green Dealem bude Česko světovým ekonomickým tygrem.

„První dáma, stejně jako prezident, slouží této zemi. Společně pracují na konkrétních tématech, reprezentují, cestují,“ uvedl prezident Petr Pavel v reakci na kritiku, která se snesla na návrh ministra práce Mariana Jurečky, jenž měl zajistit jeho manželce měsíční stotisícovou apanáž. Je to odpovídající suma? Nebo není úplně správné vytáhnout z kapes daňových poplatníků šestimístnou sumu pro někoho, kdo má k dispozici bezplatně veškerý potřebný servis včetně luxusního bydlení v areálu Pražského hradu, zámek v Lánech, limuzíny, ochranky, kanceláře, služeb personálu a řady dalších požitků?

Manželku prezidenta si lidé nevolili. Lidé si volili prezidenta. Manželka prezidenta má asi takový morální nárok na peníze daňových poplatníků jako prezidentovy děti, prezidentova maminka, prezidentova babička, prezidentova tetička…

Ale když pan Jurečka myslí, že jsou tyhle peníze u paní prezidentové potřebné, třeba by je mohl dát ze svého. To aby porozuměl tomu, že každé peníze, které se někomu dají, někoho jiného bolí, protože se mu vezmou. Peníze totiž stát nevyrábí. Peníze stát bere některým lidem, aby je dal jiným lidem, o kterých si myslí, že je „správnější“, aby peníze měli.

Dokonce i když stát peníze takzvaně tiskne, tak je v pravém smyslu nevyrábí – dokonce i tím totiž leda tak způsobuje inflaci, která opět vede jen k přerozdělení bohatství od někoho k někomu jinému.

Přilepšit si ovšem nechce jen prezidentský pár, ale i vrcholní politici. Ti hájí novelu zákona, podle které by měly příští rok o téměř 14 procent vzrůst jejich platy. Odvolávají se květnový verdikt Ústavního soudu, který zrušil s platností od příštího roku zákonný koeficient nutný pro výpočet platu soudců a politiků. Nicméně podle ústavních právníků z toho rozhodně nevyplývá, že by spolu se zvýšením platu soudců museli politici zvyšovat i platy své. Mohou nechat vzrůst platy soudců, jak požaduje Ústavní soud, ale platy politiků ponechat nebo je nechat růst pomaleji. Divíte se politikům, že se nikdo z nich žádného ústavního právníka nezeptal a raději namlouvají veřejnosti, že si přilepšit nechtějí, ale co jim kvůli tomu „zlému“ ÚS zbývá?

Já se politikům nedivím. Koneckonců jenom málokterý politik jde do politiky jako „služba lidem“ a „pro dobrou věc“. Už jsem několikrát řekla, že drtivá většina politiků – a můžeme se dohadovat, zda 80 nebo 90 procent – jsou psychopaté, kteří do politiky jdou proto, že chtějí moc a peníze. Ti ostatní jsou velmi vzácní. Je tedy zcela nepřekvapivé, že politici využijí každou skulinu, aby své platy a svou moc posílili. I když je to třeba formou podvodu.

V té souvislosti zaujmou údaje maďarské neziskové organizace Átlátszo, podle níž je Petr Fiala s výší 6,1 násobku tuzemské průměrné mzdy třetím nejlépe placeným předsedou vlády v EU (poměřuje se hrubý plat jednotlivých premiérů s výší průměrné hrubé mzdy v jejich zemi). První tři – Orbán, Fico i Fiala – mají z tohoto pohledu vyšší plat než kterýkoli z premiérů západních zemí EU. Vypovídá to o něčem?

Teď na druhou stranu výjimečně budu status quo hájit. Asi to leckoho překvapí. Ale faktem je, že odpovědnost premiéra je obrovská. A když nebude dobře zaplacen, bude se snažit získat ze své funkce benefity jinak – skrze úplatky, skrze posilování mocenského vlivu. Pokud jsem před chvílí řekla, že většina politiků jsou psychopaté a jen menšina jsou lidé, kteří svůj vstup do politiky vnímají jako „správnou věc“, pak naším cílem by mělo být posílit podíl těch druhých. Ale to se nám rozhodně nepodaří, pokud je ani dostatečně nezaplatíme. Proč by měl špičkový manažer a odborník chodit do politiky, když si tím finančně pohorší, přijde o jakýkoliv volný čas a bude čelit tomuto toxickému prostředí? Takže jedna věc je, jak se stávající politici perou o získání ještě víc peněz. A jiná věc je celkové nastavení rámce. Čím hůř budou politici zaplaceni, tím úděsnější charaktery mezi nimi najdeme.

Tohle je šetření na špatném místě. Neměli bychom šetřit na platech několika lidí z vlády, ale na celkovém počtu státních úředníků, z nichž mnoho a mnoho procent stát platí úplně k ničemu a kdyby mezi úředníky nebyli, nikdo by to nepoznal. Na tomhle se dají ušetřit desítky miliard. Takže nepodlehněme zkreslení, že něco zachráníme ušetřením pár stovek tisíc na platu premiéra.

Převzato z Parlamentních listů

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Ing. Markéta Šichtařová

Ing. Markéta Šichtařová

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Ing. Markéta Šichtařová

Ing. Markéta Šichtařová

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31