Pokrytec Fiala, sám prodává strach. Lidé už mu nevěří

Pokrytec Fiala, sám prodává strach. Lidé už mu nevěří

Když někoho nazvete ‚prodavačem strachu‘, místo abyste debatovali, podkopáváte demokracii. Demokracie je o souboji idejí, o svobodné debatě, ne o nálepkách, říká Libor Vondráček. Předseda Svobodných, kteří by chtěli výrazněji promluvit do podzimních voleb. Lidi už podle něj nebaví jen souboj mezi Babišem a antibabišem.

Končící rok přinesl české politice dva výrazné nováčky. Stranu Motoristé sobě a koalici STAČILO. Znamená to podle vás po éře „catch all party“ a koalic napříč spektrem návrat ideologické debaty a tradičního pravo-levého dělení do české politiky?

Výsledky eurovoleb ukázaly docela něco jiného. Bylo by dobré, kdybychom mohli říct, že reálná politická diskuse se vrací, protože lidi už mají dost těch bezbarvých politiků, co mluví hodiny a neřeknou nic. Těch politiků, co to hrajou na všechny strany, aby po volbách zastupovali jen sami sebe. Jsem pro to, aby se vrátila poctivá pravo-levá diskuse, bez prázdného marketingového nálepkování, protože to dává politice směr a může nás to posunout, ale nemám pocit, že by eurovolby něco takového naznačily.

Ideově čitelní Komunisti se schovali pod méně čitelnou značku Stačilo!, aby získali nejen levicové hlasy proti Fialově vládě, a k úspěchu Motoristů vedlo spojení s Přísahou, která pravicová není, přestože se místo toho mohli spojit s pravicovými Svobodnými. První dva kandidáty na společné kandidátce nominovala Přísaha a jejich úspěch lze více přičítat osobními šarmu Filipa Turka a marketingovému týmu Přísahy než tomu, že by se do české politiky vracela věcná politická a ideologická diskuse.

Výsledky voleb v České republice ukázaly, že je tady celkem významná poptávka po nějaké třetí cestě, kterou je potřeba ve sněmovních volbách proměnit v dostatek mandátů tak, aby příští vláda byla daleko lepší než ty poslední a více respektovala vůli občanů. Ideálně by příští vláda měla uzákonit zákon o referendu, aby i u nás mohli lidé rozhodovat více sami o sobě podobně jako ve Švýcarsku. Téměř 20 % hlasů totiž získaly strany, které v posledních 30 letech nebyly u vlády, a pokud k tomu připočítáme hlasy komunistů (kteří vládli mimo vládu mezi lety 2017-2021), tak téměř 30 % lidí už přestalo bavit falešné dilema mezi Babišem a Antibabišem a volili mimo tyto marketingově vytvořené volební bloky, což jistou naději do budoucna naznačuje.

Premiér Fiala ale ve svém vánočním poselství stále dělil českou politickou scénu na demokratické síly a „prodavače strachu“, pro které už dříve zavedl označení extremisté a populisté. Není pro demokracii a svobodu v této zemi nebezpečné, pokud předseda vlády tímto způsobem delegitimizuje opozici a tím v podstatě i demokratický souboj?

Takové dělení je evidentní snahou, jak zakrýt vlastní chyby a absolutní selhání. Ten, kdo sleduje historii 20. století, ví, když premiér či prezident nějaké země začne používat takový slovník a označuje své kritiky za extremisty a protistátní živly, nebezpečně se blíží moment, ve kterém by vládnoucí chtěli rušit či nekonat už další volby, nebo si to vyřizovat se svými politickými soupeři pomocí politických procesů. To, co zaznělo od pana premiéra, je velmi nebezpečné. Tak to nemá být.

Demokracie je o souboji idejí, o svobodné debatě, ne o nálepkách. Když někoho nazvete ‚prodavačem strachu‘, místo abyste debatovali, podkopáváte demokracii. Pokud ten stejný člověk, který ostatní nálepkuje jako prodavače strachu, sám nesmyslně straší tím, že opozice nás chce táhnout do Ruska, pak je to pokrytec, a lidi mu to nevěří. Cítím, že dnes už to vidí, nejsou hloupí a vítězství nálepek nad fakty ve volbách nedopustí!

Jak se v kontextu toho díváte na zájem policie o vydání poslance Tomia Okamury k trestnímu stíhání? Je správné Okamuru vydat? Je správné tento typ předvolební kampaně kriminalizovat?

Jedna věc je zastat se pana Okamury, což velice správně udělalo velké množství osobností a řada politických stran. Zamyslet se nad tím, jestli by raději policie neměla napřít svoje síly k objasnění různých vážných a násilných trestný činů, včetně rozpletení kauzy okolo dozimetru, a druhá věc je nabídnutí nějakého řešení, aby se nic podobně absurdního nemohlo opakovat a nikdo neměl pochybnosti, že je policie zneužívána k vedení politického boje.

Svobodní dlouhodobě odmítají kriminalizaci obecných verbálních projevů. Trestat se mají jen ty projevy, které přímo navádějí k páchání závažných trestných činů, nebo jsou výhrůžkami vůči konkrétním osobám. Jsme proti zavádění nových gumových paragrafů do našeho trestního práva, a pokud již dnes trestní právo umožňuje takovéto politické procesy, pak bychom měli opravit také současné znění trestního zákoníku.

Před Vánoci vládní poslanci schválili nový trestný čin: Činnost pro cizí moc. Odpůrci varují, že jde o „gumový paragraf“, podle kterého lze stíhat prakticky za cokoliv. Vnímáte tuto novelu jako ohrožení svobody, nebo nezbytnost? Vidíte nějakou souvislost s kauzou, která se týká Tomia Okamury?

Ochrana před cizími vlivy je důležitá – to je jasné. Dnešní legislativa je v tomto dostatečná, beztrestně nemůže nikdo předat například plány jaderné elektrárny teroristům ani cizí moci a pokud by to udělal, už dnes naplňuje skutkovou podstatu minimálně jednoho trestného činu, který patří mezi Trestné činy proti České republice jako trestné činy proti bezpečnost § 316 Vyzvědačství, § 317 Ohrožení utajované informace či jiné trestné činy jako § 312 či § 314 Sabotáž.

Ale tento zákon? „Gumový paragraf“? To je nebezpečné. Svoboda slova je základ všeho. Žádný právní stát nemůže zavést zákon, podle kterého by mohl stíhat v podstatě každého za cokoliv. To je cesta od právního státu k tyranii. Vláda má chránit lidi, ne je šikanovat. Pokud tohle opravdu tajné služby protlačily skrze Sněmovnu, tak máme problém. Velký problém, protože našim poslancům jsou zjevně základní zásady trestního práva v právním státě zcela ukradené. Mezi tyto zásady totiž patří mimochodem i konkrétnost a předvídatelnost trestního práva, a něco tak obecného a gumového je s tím v příkrém rozporu. Není divu, že kritici poukazují na evidentní podobnost navrhovaného znění s § 98 komunistického trestního zákona na základě, kterého byli vězněny tisíce politických vězňů v Československu. Korunu tomu nasazuje fakt, že už samotná příprava něčeho tak obecného a gumového má být podle navrženého přílepku trestná. Což v podstatě znamená, že kvůli podezření bude možné např. odposlechy operativně nasadit téměř na kohokoliv.

Redaktor Echa Daniel Kaiser s odkazem na své zdroje z Úřadu vlády tvrdí, že tuto změnu legislativy si prosadily tajné služby. A existují i další indicie, že vliv „agentur“ ve státní správě stoupá. Je podle vás rostoucí vliv bezpečnostních struktur důvodem k obavám?

Tajné služby mají chránit lidi, ne ovládat politiku. Jestli jejich vliv roste, tak by se lidé měli ptát: Proč? Kdo to řídí? Kdo má z toho zisk? To je otázka svobody a také nezávislosti naší zákonodárné moci na ostatních vlivech. Naše Ústava říká, že „Veškerá moc vychází z lidu, který ji vykonává prostřednictvím moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ O tajných službách tam nic není, a víme, jak to dopadá, když bezpečnostní aparát získá příliš velkou moc – svoboda mizí. Z právního státu se stává policejní stát, a to nesmíme dopustit. I o tom budou volby v roce 2025 a my lidé svobodu v naší zemi zmizet nenecháme.

Vliv „zpravodajských informací“ na politiku je zjevně čím dál větší. Dozvídáme se z nich třeba i to, že lidé prý mohou být ovlivněni „hybridní kampaní“, placenou z Ruska. V důsledku toho dochází dokonce ke zpochybňování voleb. Nedávno v Rumunsku došlo s tímto zdůvodněním dokonce k jejich anulování. Volby přitom až doposud byly považovány za naprostý základ demokratického uspořádání země. Máme se bát o demokracii a své svobody?

Skutečné ohrožení demokracie představuje slovník označující kritiky ze nedemokraty a extrémisty. Ohrožením demokracie může být vzrůstající nedůvěra lidí, pramenící z toho, že politici po volbách neplní svoje sliby a lidé nemají šanci je třeba jako ve Švýcarsku kontrolovat prostřednictvím přímé demokracie. Problém pro demokracie představují i pochybnosti okolo procedury korespondenční volby, kterou tady tvrdě prosazovala současná pětikoalice.

Pro nás jsou volby svaté! Když je někdo zpochybňuje na základě zpravodajských informací, je to problém – obrovský problém. To je manipulace. Fake news. Demokracie musí být pevná, jasná, přestože se to těm, kteří prohrají, nemusí líbit. Anulování voleb? To je cesta do pekla. Pokud dovolíme něco podobného, aniž by se prokázalo, že došlo k volebním podvodům a manipulaci s hlasy, pak demokracie skončila a vyrůstající generace už jí nezažije. To nikdy nedovolím.

Tyto spekulace ale souvisejí s něčím, co se objektivně děje: S rozvojem internetu a sociálních sítí se mění způsob, jakým lidé získávají informace, což se promítá i do jejich volebního rozhodování. Hlavní „kohortou“, které se to týká, jsou podle všeho nejmladší voličské skupiny, které už skoro ani nevědí, co jsou to papírové noviny. Vy jste v ČR nejmladší předseda parlamentní strany: Podle čeho se tedy podle vás mladí lidé rozhodují?

Mladí lidé nečtou noviny, jsou na sítích, na TikToku, na Instagramu. Rozhodují se podle emocí, podle toho, co je cool. Proto uspěli Piráti, a teď Filip Turek. Politici, co podle nich mluví nudně a staromódně, nemají šanci. Pokud se to ale okouká, mladí si řeknou „Next!“, přejedou prstem na smartphonu a toho, kdo stavěl jenom na nich, rychle opustí, podobně jako Piráty či Dominika Feriho, jen na nich se dlouhodobě stavět nedá. My si určitě s mladými rozumíme, ale svou popularitu nechceme stavět jen na laciných a pomíjivých pózách. Uvnitř strany jsem to před lety dokázal, když si mne ve 25 letech vybrali starší kolegové do svého čela, nyní mě čeká těžší úkol, tento recept úspěšně použít i na široké masy venku, které nemají šanci se nadchnout díky osobnímu setkání, tak jako to fungovalo u spolustraníků.

Co podle vás ve světové politice změní návrat Donalda Trumpa?

Trumpův návrat už mění svět. Pro Američany to bude rozhodně víc svobody, méně byrokracie, méně těch globalistických a elitářských plánů, co jen omezují lidi. Amerika bude zase určovat trend, a tentokrát to nebude trend zeleného šílenství, cenzury, woke ideologie a LGBT, ale bude to vítr svobody, v jehož směru bychom měli i my napnout plachty.

Tak jako pád Berlínské zdi byl symbolem návratu svobody do východního bloku, vítězství Trumpa je symbolem revoluce na západě, revoluce svobody. Trump zároveň říká, že si bude hlídat v první řadě vlastní zájmy, a to by mohlo donutit i nás a celou Evropu dělat totéž a v pudu sebezáchovy následovat cestu revoluce svobody.

Ekonomičtí liberálové a část politické pravice oslavují argentinského prezidenta Javiera Mileie za jeho politiku drakonických škrtů ve státních výdajích. Škrtání slibuje i program DOGE, který má v USA realizovat Elon Musk. Bude podle vás možné něco takového realizovat i u nás, kde naopak státní sektor stále bobtná?

Milei má pravdu. Velký stát je problém. Stát a politici se sice tváří jako řešení, ale ve skutečnosti jsou problémem. Česká republika potřebuje škrty, zrušit zbytečné dotace a koryta pro vyvolené, potřebuje zjednodušit byrokracii, odstranit zbytečné regulace. Ale musí to být reálné, ne jen papírové sekání neobsazený míst, tak jako v případě této vlády. Lidi potřebují svobodu, ne stát, který jim říká, co mají dělat.

Jakou roli v budoucím ekonomickém růstu má hrát politika a „veřejný sektor“? Všichni víceméně uznávají, že způsob „řízeného rozvoje“ a od stolu stanovovaných ekonomických cílů, který volila EU třeba při prosazování Green Dealu, byl mimo, ale skutečně si v době, kdy jsou k rozvoji třeba masivní energetické a infrastrukturní sítě vystačíme s „thatcherovským“ konceptem „čím méně státu, tím větší prosperita“?

Veřejný sektor? Držte ho na uzdě! Má stavět silnice, elektrárny, infrastrukturu. Ale nemá řídit životy lidí. Green Deal? Ukázka toho nejhoršího, co umí sociální inženýři a vychytralý lobbisté vymyslet! Centrálně plánovaný rozvoj? Katastrofa! Pokud chceme prosperitu, musíme věřit trhu, inovacím, podnikatelům. Méně státu, více svobody. To je recept na růst, který vždy a všude zafungoval a mohl by po volbách 2025 i u nás.

Převzato z Parlamentních listů

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Nejnovější video

V Poslanecké sněmovně se 10. listopadu sešli poslanci, právníci, zástupci policie i organizátoři Pochodu pro život. Téma kulatého stolu „Ústavní ochrana svobody slova a shromažďování pro zranitelné skupiny“ bylo jasné: jak zajistit, aby pokojné shromáždění – zvláště když se ho účastní rodiny s dětmi – mohlo dojít do cíle, a aby o tom nerozhodovala ulice.

Pozváni byli T. Malá (omluvila se z důvodu programu), H. Válková, Z. Ožanová, K. Haas, K. Stojanová, M. Výborný, Z. Hraba, J. Kříž, Z. Koudelka, R. Suchánek, M. Vondrášek, K. Šimka, J. Kudrna, dále byli osloveni P. Černý a F. Říha. Hlavní vystoupení měli organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč a poslanec Karel Haas. Moderoval místopředseda Ústavně-právního výboru Libor Vondráček.

Vondráček na úvod připomněl, že zákon o právu shromažďovacím je z roku 1990. Situace se od té doby změnila. Pochod pro život se v posledních letech stal učebnicovým příkladem toho, co se může stát, když se proti ohlášené a povolené akci postaví radikální skupiny, které ji fyzicky zablokují.

„Tisíce lidí se bojí přijet do Prahy“

Organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč popsal loňský průběh: několik tisíc účastníků, převážně rodin s dětmi, bylo dvě hodiny zablokováno a zastrašováno radikálními skupinami. Letos policie nasadila 901 příslušníků, místo shromáždění bylo hermeticky uzavřeno. Účastníci psali organizátorům, že se bojí přijet do Prahy.

„Ústavní soud dospěl k závěru, že policie nepochybila a že vina je na rodičích, že berou děti na veřejná shromáždění,“ uvedl Ucháč. „Nevoláme po důraznějším policejním zásahu. Nám opravdu nechceme. Ale znepokuje nás tolerance protiprávního jednání.“ Podle něj bylo uděleno pouze pět pokut, což vytváří pocit beztrestnosti. Agresivita podle něj rok od roku roste. Řešení podle něj mohou být různá – od omezení účasti od 15 let přes jiné nástroje pro policii – a právě o tom se má diskutovat, aby se Česko nedostalo do stavu, který vidíme na západ od našich hranic.

Ochrana je obsahově slepá – a co říká kauza Ellinger

Poslanec Karel Haas (ODS) připomněl klíčovou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ochrana shromáždění je obsahově slepá – platí stejně pro všechny. Jako nosný příklad uvedl kauzu rakouských lékařů pro život proti Rakousku (Ellinger a další), která se odehrála v Salzburgu na začátku 80. let.

Šlo o pochod lékařů podporujících právo na život, proti kterému se postavili kontrademonstranti. Ti pokřikovali, házeli potraviny a snažili se akci fyzicky zastavit. Evropský soud tehdy formuloval pozitivní závazek státu: stát musí nasadit přiměřené a vhodné prostředky, aby pokojné shromáždění mohlo proběhnout. Nezaručuje výsledek, ale nesmí improvizovat, když má informace o protiakcích. Musí plánovat, předvídat a chránit. Haas zdůraznil, že jde o závazek prostředků, nikoli o závazek státu k tomu, že každé shromáždění dopadne pozitivně.

Stejné pravidlo platí i v opačném případě – malá skupina protestující proti homofobii v Gruzii v roce 2012, kterou několikanásobná přesila napadla a policie situaci nezvládla. Ochrana nezná barvu politického názoru. „Kdo smí rozhodnout, zda pokojné shromáždění dojde do cíle? Svolavatel, úřad, policie, nebo ten, kdo vytvoří fyzickou překážku v ulicích?“ ptal se Haas. Podle něj ulice rozhodovat nemá. Zranitelnost účastníků (děti, těhotné ženy) laťku ochrany zvyšuje, nesnižuje.

Haas z judikatury vyseparoval i praktické požadavky na policii: předvídat a pracovat s informacemi preventivně, plánovat logistiku a úzká místa, komunikovat, prostorově oddělit tak, aby zůstala možnost vyjadřování názorů, a při naplnění podmínek účinně postihnout. Neprovedení zákroku tam, kde policie disponuje informacemi, že zákrok má být proveden, je podle něj porušením zákona o policii.

Hluk, blokády a trestné činy

V diskuzi se opakovaně vracelo téma hluku. Překročení hygienických norem může být kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu ublížení na zdraví – zvláště pokud jde o těhotné ženy nebo děti mladší 15 let. Haas zdůraznil, že policie má povinnost zasahovat proti trestným činům i přestupkům. Ucháč upozornil, že důsledné vymáhání běžných přestupků (neuposlechnutí pokynu, legitimace) by podle něj odstranilo většinu agresivity. „Bylo zadrženo 200 osob v kordonech. Nebylo potřeba žádné násilí. Stačilo pouštět jednoho po druhém proti občance legitimovat a později pokutovat.“

„Oni vyhráli. Neprošli.“

Z veřejnosti zazněla i osobní zkušenost. Mírka Vybihalová ze Zábřeha na Moravě popsala, jak stála se svou dcerou zablokovaná a slyšela radost protistrany: „Neprošli. Podařilo se jim to.“ „My jsme byli poraženi. Oni vyhráli. A příště to bude jednodušší, protože žádný větší postih z toho neměli.“ Zdůraznila, že rodina je základ společnosti a že je potřeba rozhodnout, jakou společnost chceme. Inženýr Ivo Pata hovořil o širší společenské atmosféře vůči rodinám s dětmi a demografických dopadech, i když se diskuse držela primárně práva shromažďovacího.

Vondráček: Kauza Ellinger ukazuje, že zákon je klíčový

Vondráček v závěru na Haasovu prezentaci kauzy Ellinger přímo navázal. Připomněl, že Evropský soud v té věci řekl, že pokud protishromáždění (i to blokující) splní podmínky zákona o právu shromažďovacím, tak se téměř nedá zakazovat – určitě ne preventivně a předem.

„Pokud se máme držet toho rozsudku, pak je naprosto klíčové, jak ten zákon o právu shromažďovacím zní,“ řekl Vondráček. „Nejenom že se musí pamatovat na paragrafy, které v něm jsou, ale možná je čas se zamyslet, jestli neexistují pravidla, která by se měla zpřesnit.“ Stav z roku 2025 podle něj nelze považovat za správný výkon práva shromažďovacího. Stát historicky vznikl právě proto, aby tu neplatilo právo silnějšího.

Kulatý stůl nepřinesl hotový návrh novely. Přinesl ale jasnou shodu, že pokojné shromáždění s rodinami a dětmi nesmí končit tím, že někdo přijde, zablokuje cestu a řekne „vyhráli jsme“. Ochrana je obsahově slepá, zranitelné skupiny mají vyšší nárok na ochranu a ulice nemá právo veta. A podle Vondráčka právě kauza Ellinger ukazuje, že pokud chceme, aby to fungovalo i v praxi, nestačí jen aplikovat současný zákon z roku 1990 – je potřeba se podívat, jestli ještě odpovídá realitě a zda není čas ho aktualizovat. Debata podle něj dneškem neskončila.

Prezentace Pavla Kalendy

Kulatý stůl ve Sněmovně: Blokáda ulice nesmí rozhodovat, který pochod dojde do cíle

V Poslanecké sněmovně se 10. listopadu sešli poslanci, právníci, zástupci policie i organizátoři Pochodu pro život. Téma kulatého stolu „Ústavní ochrana svobody slova a shromažďování pro zranitelné skupiny“ bylo jasné: jak zajistit, aby pokojné shromáždění – zvláště když se ho účastní rodiny s dětmi – mohlo dojít do cíle, a aby o tom nerozhodovala ulice.

Pozváni byli T. Malá (omluvila se z důvodu programu), H. Válková, Z. Ožanová, K. Haas, K. Stojanová, M. Výborný, Z. Hraba, J. Kříž, Z. Koudelka, R. Suchánek, M. Vondrášek, K. Šimka, J. Kudrna, dále byli osloveni P. Černý a F. Říha. Hlavní vystoupení měli organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč a poslanec Karel Haas. Moderoval místopředseda Ústavně-právního výboru Libor Vondráček.

Vondráček na úvod připomněl, že zákon o právu shromažďovacím je z roku 1990. Situace se od té doby změnila. Pochod pro život se v posledních letech stal učebnicovým příkladem toho, co se může stát, když se proti ohlášené a povolené akci postaví radikální skupiny, které ji fyzicky zablokují.

„Tisíce lidí se bojí přijet do Prahy“

Organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč popsal loňský průběh: několik tisíc účastníků, převážně rodin s dětmi, bylo dvě hodiny zablokováno a zastrašováno radikálními skupinami. Letos policie nasadila 901 příslušníků, místo shromáždění bylo hermeticky uzavřeno. Účastníci psali organizátorům, že se bojí přijet do Prahy.

„Ústavní soud dospěl k závěru, že policie nepochybila a že vina je na rodičích, že berou děti na veřejná shromáždění,“ uvedl Ucháč. „Nevoláme po důraznějším policejním zásahu. Nám opravdu nechceme. Ale znepokuje nás tolerance protiprávního jednání.“ Podle něj bylo uděleno pouze pět pokut, což vytváří pocit beztrestnosti. Agresivita podle něj rok od roku roste. Řešení podle něj mohou být různá – od omezení účasti od 15 let přes jiné nástroje pro policii – a právě o tom se má diskutovat, aby se Česko nedostalo do stavu, který vidíme na západ od našich hranic.

Ochrana je obsahově slepá – a co říká kauza Ellinger

Poslanec Karel Haas (ODS) připomněl klíčovou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ochrana shromáždění je obsahově slepá – platí stejně pro všechny. Jako nosný příklad uvedl kauzu rakouských lékařů pro život proti Rakousku (Ellinger a další), která se odehrála v Salzburgu na začátku 80. let.

Šlo o pochod lékařů podporujících právo na život, proti kterému se postavili kontrademonstranti. Ti pokřikovali, házeli potraviny a snažili se akci fyzicky zastavit. Evropský soud tehdy formuloval pozitivní závazek státu: stát musí nasadit přiměřené a vhodné prostředky, aby pokojné shromáždění mohlo proběhnout. Nezaručuje výsledek, ale nesmí improvizovat, když má informace o protiakcích. Musí plánovat, předvídat a chránit. Haas zdůraznil, že jde o závazek prostředků, nikoli o závazek státu k tomu, že každé shromáždění dopadne pozitivně.

Stejné pravidlo platí i v opačném případě – malá skupina protestující proti homofobii v Gruzii v roce 2012, kterou několikanásobná přesila napadla a policie situaci nezvládla. Ochrana nezná barvu politického názoru. „Kdo smí rozhodnout, zda pokojné shromáždění dojde do cíle? Svolavatel, úřad, policie, nebo ten, kdo vytvoří fyzickou překážku v ulicích?“ ptal se Haas. Podle něj ulice rozhodovat nemá. Zranitelnost účastníků (děti, těhotné ženy) laťku ochrany zvyšuje, nesnižuje.

Haas z judikatury vyseparoval i praktické požadavky na policii: předvídat a pracovat s informacemi preventivně, plánovat logistiku a úzká místa, komunikovat, prostorově oddělit tak, aby zůstala možnost vyjadřování názorů, a při naplnění podmínek účinně postihnout. Neprovedení zákroku tam, kde policie disponuje informacemi, že zákrok má být proveden, je podle něj porušením zákona o policii.

Hluk, blokády a trestné činy

V diskuzi se opakovaně vracelo téma hluku. Překročení hygienických norem může být kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu ublížení na zdraví – zvláště pokud jde o těhotné ženy nebo děti mladší 15 let. Haas zdůraznil, že policie má povinnost zasahovat proti trestným činům i přestupkům. Ucháč upozornil, že důsledné vymáhání běžných přestupků (neuposlechnutí pokynu, legitimace) by podle něj odstranilo většinu agresivity. „Bylo zadrženo 200 osob v kordonech. Nebylo potřeba žádné násilí. Stačilo pouštět jednoho po druhém proti občance legitimovat a později pokutovat.“

„Oni vyhráli. Neprošli.“

Z veřejnosti zazněla i osobní zkušenost. Mírka Vybihalová ze Zábřeha na Moravě popsala, jak stála se svou dcerou zablokovaná a slyšela radost protistrany: „Neprošli. Podařilo se jim to.“ „My jsme byli poraženi. Oni vyhráli. A příště to bude jednodušší, protože žádný větší postih z toho neměli.“ Zdůraznila, že rodina je základ společnosti a že je potřeba rozhodnout, jakou společnost chceme. Inženýr Ivo Pata hovořil o širší společenské atmosféře vůči rodinám s dětmi a demografických dopadech, i když se diskuse držela primárně práva shromažďovacího.

Vondráček: Kauza Ellinger ukazuje, že zákon je klíčový

Vondráček v závěru na Haasovu prezentaci kauzy Ellinger přímo navázal. Připomněl, že Evropský soud v té věci řekl, že pokud protishromáždění (i to blokující) splní podmínky zákona o právu shromažďovacím, tak se téměř nedá zakazovat – určitě ne preventivně a předem.

„Pokud se máme držet toho rozsudku, pak je naprosto klíčové, jak ten zákon o právu shromažďovacím zní,“ řekl Vondráček. „Nejenom že se musí pamatovat na paragrafy, které v něm jsou, ale možná je čas se zamyslet, jestli neexistují pravidla, která by se měla zpřesnit.“ Stav z roku 2025 podle něj nelze považovat za správný výkon práva shromažďovacího. Stát historicky vznikl právě proto, aby tu neplatilo právo silnějšího.

Kulatý stůl nepřinesl hotový návrh novely. Přinesl ale jasnou shodu, že pokojné shromáždění s rodinami a dětmi nesmí končit tím, že někdo přijde, zablokuje cestu a řekne „vyhráli jsme“. Ochrana je obsahově slepá, zranitelné skupiny mají vyšší nárok na ochranu a ulice nemá právo veta. A podle Vondráčka právě kauza Ellinger ukazuje, že pokud chceme, aby to fungovalo i v praxi, nestačí jen aplikovat současný zákon z roku 1990 – je potřeba se podívat, jestli ještě odpovídá realitě a zda není čas ho aktualizovat. Debata podle něj dneškem neskončila.

Prezentace Pavla Kalendy

Oblíbené štítky

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31