Známá ekonomka a nyní i politička Markéta Šichtařová, která má na kontě řadu úspěšných publikací, pokřtí 22. září na pražské Lávce novou knihu, kterou sepsala s Tomášem Zítkem. Co obsahuje Na prahu nové civilizace – Souhrnná zpráva o stavu světa, proč ji vůbec psali a jak náročné to bylo? Dozvíte se v následujícím rozhovoru.
Paní Šichtařová, na kontě máte jako autorka nebo spoluautorka několik publikací. Kolikátá je tato?
Markéta Šichtařová (MŠ): Tohle by mělo být něco kolem desáté. Úplně to v hlavě nenosím a ani nejsem ten typ, co si ukládá všechny své domnělé úspěchy.
Každopádně se ale tato kniha vymyká a svým způsobem bych ji označila za první, protože vše, co jsem dosud napsala, bylo (jen) jakési entrée. Dlouhé roky jsem měla v hlavě touhu napsat něco komplexního, v čem předám svoje základní know-how týkající se ekonomie, ekonomiky, a všeho toho, co s tím souvisí, protože ekonomie je vlastně multidisciplinární věda. Má v sobě součást psychologie, politologie, práva. Cítila jsem, že všechno to, co jsem dosud psala, ani zdaleka nevystihuje tu podstatu toho, jak já přistupuji k ekonomii. A proto je tohle pro mě něco mimořádného. Myslím, že se nám to podařilo udělat komplexně.
Pane Zítko, a u vás jde o prvotinu, že?
Tomáš Zítko (TZ): Ano
Už podtitul „Souhrnná zpráva o stavu světa“ naznačuje, že to bude hodně široké. Jak dlouho jste na tom pracovali?
TZ: Dělali jsme na tom zhruba rok. Trošku obtížně se to sčítá, protože už předtím jsme s Markétou dělali knižní čtvrtky, filmové čtvrtky a tam jsem psal scénáře…
MŠ: … a tam už jsme sbírali materiály.
TZ: Velkou část ze scénářů jsme pak použili i v té knížce. Ale zhruba rok intenzivní práce.
MŠ: S tím, že potom ke konci, už byly i 24hodinovky, ve dne v noci.
A o čem tedy ta kniha je? Jaké je její poselství?
MŠ: leitmotiv knihy je, že svobody v našem civilizovaném světě ubývá, a ubývá jí velmi razantně a velmi rychle, skoro bych řekla parabolicky. A my se domníváme, že hrozí – ještě tady není – ale potenciálně hrozí nějaká nová totalita, která bude hodně podobná tomu, co teď pozorujeme v Číně. Že bude hodně založená na digitálních technologiích, ale jinak bude velmi podobná v těch základních kolektivistických rysech s tím, co jsme mohli zažívat před rokem 1989 u nás, případně co bylo v Itálii ve třicátých letech, fašismus, nebo německý národní socialismus. Všechny měly něco společného – neúctu k individuálním právům, a že dav znamenal víc než jednotlivec, a jednotlivec neměl hodnotu.
Zatímco já jsem se dobrala k tomuto poznání skrze studium ekonomie, Tomáš se dobral k tomu možná trošku víc zeširoka – jednak skrze technické vzdělání a pak taky přes své záliby ve filozofii, ekonomii a politice. A nakonec se to protnulo v tom, že jsme každý k tomu dodali to, co jsme uměli. Myslím si, že ani jeden z nás by to nedokázal napsat sám dostatečně komplexně.
Každá totalita, která tímto způsobem přicházela, přicházela nenápadně. Když nastupoval k moci Hitler, tak sliboval spravedlivou sociální společnost. Takže nikdo netušil, že to skončí koncentráky. Když v Rusku přicházel k moci Lenin a pak následně Stalin, tak slibovali poražení nespravedlivého carského systému a rovnost mezi lidmi. Znělo to hrozně pěkně, ale taky nikdo netušil, že to skončí gulagy a pogromy.
A stejně tak je nám teď slibována sociálně spravedlivá a zelená společnost. A my se domníváme, že to může skončit naprosto dramaticky – hladem a absolutní nesvobodou. A upozorňujeme, že pokud se teď nepostavíme velmi razantně na zadní jako společnost a neuděláme hráz proti této nesvobodě, tak to skončí moc špatně.
TZ: Některé lidi irituje, že porovnáváme tu současnou ideologii s těmi zmíněnými ideologiemi 20. století. Mají pocit, že to je nesmysl, protože oni ty ideologie vnímají jako východní, zatímco ESG vnímají jako tu západní, správnou ideologii.
Ale on i ten komunismus a nacismus jsou západní ideologie. Marx a Engels pocházeli z Pruska a působili v Británii, Marx ještě ve Francii, v Belgii. Lenin se nechal indoktrinovat ve Švýcarsku. Pol Pot vystudoval ve Francii, kde k těmhle myšlenkám přišel. A vlastně původ toho všeho byl ve Francii.
Takže lidi mají pak pocit, že Západ se rovná bezpečí a že Východ je špatný. A ono to není tak jednoduché.
Není podstatné, jakou barvu má ta či ona hvězda, ve školách by měli učit „Dávejte si pozor na levicový kolektivismus“, aby (žáci) pochopili, co za tím stálo za ideologii a mohli se vůči tomu bránit. Jenže kdyby se tohle učilo ve školách, děti by zákonitě musely dojít k tomu, že je něco špatně i třeba s Bruselem nebo EU, a vlastně s tou naší západní společností.
A co konkrétně obsahuje?
TZ: Kniha je rozdělená na tři základní části. První je takový obecný přehled, kde je velká část věnovaná právě historii, a je tam vysvětlený i ten levicový kolektivismus. Jsou tam příklady těch ideologií, jejich původ, hlavní aktéři, jejich motivace. A to samé je pak podrobněji rozebráno také se současnou ideologií označovanou písmenky ESG.
Pak je část druhá, kde se podrobně zabýváme jednotlivými složkami ideologie ESG. To znamená písmeny – E jako environment, S jako social, G jako government.
No a pak je část třetí, kde sledujeme současný vývoj v Evropě a Americe a porovnáváme ho z hlediska vývoje civilizačního se starověkým Egyptem a Římem. Takže tam to bereme ještě víc ze široka.
MŠ: A popisujeme taky střediska odporu a možnosti, jak se proti tomu dá vymezit.
TZ: Řekl bych, že ta hlavní přidaná hodnota, a proč jsme cítili potřebu vůbec tu knížku psát, je vlastně zasazení té problematiky do kontextu. Protože dnes existuje spousta dobrých kritických knih na téma Green Deal a klima, knih o covidu, o genderu a tak dále, ale nenašli jsme knížku, která by se na ně koukla právě komplexně a zasadila je do jednotného kontextu – jak to vlastně spolu souvisí – a myslím, že ten kontext je velmi důležitý právě proto, aby byli lidi schopní navnímat, že to nejsou izolovaná témata, že to jsou všechno jednotlivé nástroje jednoho velkého celku. Že nemůžou bojovat proti jednotlivým chapadlům, ale proti celé chobotnici.
MŠ: Určitě chceme ještě říct, že na té knize spolupracovaly mraky lidí. Řádově to byly desítky osobností nebo odborníků. My tam uvádíme výslovně jenom asi 15–20, protože velká část z nich si přála zůstat v anonymitě, v obavách o svoji kariéru, že by byli vyhozeni z univerzity nebo zaměstnání.
Ta knížka je opravdu komplexní a multioborová. Chtěli jsme ji mít opravdu správně, nevařit tam z vody. Jsou za tím tisíce, možná desetitisíce stran materiálů. A proto jsme některé obtížnější pasáže, které jsou trošku mimo náš obor, konzultovali. S lidmi z klimatologie, hydrologie, automobilového průmyslu, medicíny, vakcinologie, filozofie, politiky, zemědělství, školství. Prošly revizí, konzultací a oponenturou lidí, kteří jsou ověnčení mnoha tituly.
TZ: Nikdo z těch lidí tu knížku neměl v ruce jako celek. Vždycky jsme vybrali pasáže, které jsou výsostně z jejich ranků. Takže to, že tam je někdo uvedený, že někomu děkujeme, neznamená, že s tou knížkou souhlasí jako s celkem. A speciálně třeba u klimatu jsme tam měli vícero odborníků. Záměrně jsme oslovovali ty, kteří mají různé, i protichůdné názory.
Naznačila jste, že nabízíte i pohled na to, jak se z toho dostat. Řeknete k tomu víc anebo to necháte na zjištění čtenářem?
MŠ: To musí zjistit hlavně čtenář tím, že navnímá ten celek. Ale v zásadě jde o to, že každou ideologii lze porazit jedině jejím poznáním, že musíme nejprve poznat svého nepřítele. A když poznáme svého nepřítele, tak pochopíme, co jsou jeho projevy a budeme je schopni identifikovat. A taky pochopíme, v čem je slabost toho nepřítele. Že on je ve skutečnosti mnohem slabší, než se zdá. Pravda, je za ním obrovské množství peněz. Ale to neznamená, že si v tom každý člověk nemůže najít svoji vlastní cestu a svoji vlastní skulinu.
Na historických příkladech ukazujeme, že i v dobách té největší nesvobody, ať už to bylo v 50. letech tady u nás nebo obecně ve východní části Evropy, nebo třeba za války v Německu, že to nebylo tak, jak se dneska často historicky prezentuje, že lidé museli slepě poslouchat příkazy, ale že existovala možnost nějakého pasivního odporu, kdy většinou lidé, kteří třeba ani nemuseli vysloveně být disentem, ale jenom jednoduše nefrčeli v té oficiální doktríně, ignorovali ji, nenapomáhali tomu režimu a žili si po svém, tak že většinou byli necháni tím režimem v podstatě na pokoji. A že ten režim stojí jednak na těch takzvaných užitečných idiotech, tj. na lidech, kteří tomu režimu věří a nevědí, že ho tím podporují, a jednak stojí na těch, kteří ho podporují aktivně, protože mají strach se mu postavit a nebo vzdorovat svou pasivitou. A pokud ten režim poznáme a vystoupíme z té kategorie užitečného idiota, protože budeme vědět, o co se jedná, alternativně v sobě najdeme odvahu a sílu tomu vzdorovat, a ta míra nebo škála toho vzdoru může být velmi široká od pasivity až po velmi aktivní odpor, tak v podstatě ten systém nemá na čem stavět a rozpadne se. Ale vždycky to začíná u poznání toho systému, jeho pochopení a porozumění. A k tomu my vlastně poskytujeme lidem ty informace.
Když se mluví třeba o nějakém příchodu totality a podobně, lidi to často vnímají negativně a s obavami a mají sklon před tím strkat hlavu do písku a popírat realitu. Aby si nemuseli připustit, že všechno je špatně, že tady hrozí nějaká nesvoboda, tak raději vypnou televizi, přestanou číst noviny, aby si mohli vytvořit tu svou iluzi, že ještě chvíli je všechno v pořádku. A pak se probudí a ono už to v pořádku není.
Pro mě ta kniha vlastně není pesimistická. Já se neumím vzdávat. V každý okamžik svého života jsem ze všeho viděla východisko a vidím ho i teď. A ta knížka není konstatování – pardon za to slovo, ale – „teď jsme všichni v haj***“. Ta knížka je návod, jak najít dveře z té zamčené místnosti.
To je pro mě ta naděje a já jsem ji psala právě s tím, aby jsme si dodali tu naději nebo šanci. To je pro mě to podstatné. Pro mě má smysl dělat ty věci, pokud mají nějaký přesah a pokud je z nich cesta ven, nerezignovat.
TZ: Čím se lidi tomu víc brání, tím víc se bojí a tím víc je to ve skutečnosti stresuje. Člověk přestane číst noviny, začne sledovat seriály a tváří se, že se nic neděje. Tak může mít zdánlivý pocit, že se tomu vyhne, ale ve skutečnosti si myslím, že uvnitř ho to bude stresovat víc. A hlavně dřív nebo později to stejně vyplave na povrch a pak to zažije ještě s mnohem větší razancí. Aby se člověk zbavil stresu, právě paradoxně nejvíc pomůže připustit si problém a proaktivně hledat východisko. Mluvím z vlastní zkušenosti a také o tom dost často mluví Václav Cílek.
Asi tedy není náhoda, ale spíše záměr, že ta obálka vaší knihy, kterou jsem měl možnost už vidět, připomíná takový komunistický design…
TZ: Ano, směřování do zeleno-rudé kompozice, respektive motiv rudých hvězd na zeleném poli jsem měl v hlavě už od začátku. Chtěl jsem podtrhnout, že není důležitá barva hvězd, ale ta ideologie, co za nimi stojí. O tom už byla řeč. Teď to ještě zdůraznili politici, když zakázali komunistické symboly, a přitom sami podporují obdobnou bruselskou neomarxistickou ideologii. Takže motiv designu jsme měli, jen vzhledem k tomu, že umělci jsou většinově levicově orientovaní, tak jsme si říkali, že bude těžké někoho na to najít. A pak se mi dostala do ruky komiksová knížka 1984: Grafický román (zpracování slavného Orwellova románu – pozn. redakce), oslovili jsme ilustrátora Matyáša Namaie a domluvili se na spolupráci s jeho žačkou Natálii Šalamonovou. Zpracovala to velmi zdařile.
Nedávno jste vstoupila i do politiky. Jak žena, která má mnoho dětí, práci a ještě politiku, k tomu všemu napíše i knihu?
MŠ: Musí to být manažer, organizovat si svůj čas (smích). Já jsem byla vždycky činorodá, děti už postupně odrůstají, a práci si taky umím zařídit, mám nějaké zaměstnance. Takže kniha se dala napsat. Bylo to trochu s vypětím sil, ale podařilo se. Tohle mi za to prostě stálo.
A obdobná otázka i na vás – také máte rodinu i práci a navíc šlo o vaší první knihu, jestli se nemýlím…
TZ: Bylo to náročné, psal jsem to hlavně po večerech…
MŠ: Já bych řekla, že dokonce po nocích. Chodily mi materiály třeba ve čtyři ráno…
TZ: …když jsme začínali, tak jsem měl vyčleněné dva večery v týdnu, kdy jsem skončil práci a do čtyř do rána psal knížku. A pak už jsme cítili, že nestíháme, tak k těm dvěma večerům do čtyř přibily další dva večery nonstop plus plné víkendy. Jen jsem seděl a psal a psal. Takže rodina tím samozřejmě trpěla. Už bych to nechtěl znovu opakovat (smích).
Převzato z EpochTimes.cz
