V Událostech, komentářích usedl k Tereze Řezníčkové místopředseda ústavně-právního výboru a předseda Svobodných Libor Vondráček, aby s Janem Skopečkem z ODS probral pololetní hospodaření státu. Schodek 183 miliard korun k 1. červenci zněl v titulcích jako poplach, opozice si mnula ruce a připravovala si obvyklé věty o „rozhazovačné vládě“. Ve studiu ČT se ale ukázalo, že jde spíš o učebnicový příklad toho, jak se dá stejné číslo číst poctivě, nebo účelově.
Moderátorka položila otázku napřímo, jaká je to vizitka. Vondráček nezačal výmluvami, ale srovnáním, které Skopečkovi na začátku vzalo vítr z plachet. Vláda Fialy naplnila k 1. červenci svůj schodek na 63 % v letech 2024 i 2025 a na 73 % v roce 2023, letošní vláda se zastavila na 59 %. Zároveň otevřeně přiznal, že samotná výše schváleného schodku 310 miliard se mu nelíbila už v době schvalování.
Ještě pádnější byl argument s inflací. Reálná hodnota schodku z roku 2022 dnešníma očima činí 213,5 miliardy korun. A když Vondráček spočítal poměr schodku k HDP za jednotlivé roky, ukázalo se, že Fialova vláda skončila rok 2025 na 3,4 % HDP, přestože k 1. červenci vykazovala jen 1,8 % sama si tedy nastavila pravidla, která nedokázala dodržet.
Na dotaz k programovým slibům o vyrovnaných rozpočtech reagoval Vondráček bez vytáček. Připomněl reálný poměr sil ve sněmovně (1 poslanec Svobodných proti 80 poslancům ANO) a nabídl konkrétní krok, novelu služebního zákona na škrtání výdajů státní správy.
Nejsilnější moment padl u dálničních staveb: v Stanjurově rozpočtu chybělo 37 miliard na už vysoutěžené stavby SFDI, což potvrzovala i Národní rozpočtová rada. Po přepočtu byl reálný schodek minulé vlády 323 miliard, současná vláda hospodaří s 310 miliardami a přesto zbyl prostor na zrušení poplatků za OZE a odpuštění zvýšených paušálů živnostníkům, které zavedl sám Stanjura.
Na Skopečkovu námitku, že to „stejně zaplatí daňoví poplatníci“, Vondráček nereagoval, ale logika debaty ukázala, že jde o argument, kterým lze omluvit jakoukoliv daň. Otázka je, komu stát nechává peníze dřív. Vondráček navíc poctivě přiznal, že letošní rozpočet „stále není zcela náš“, podobně jako v roce 2022 zdědila Fialova vláda pozice po svých předchůdcích.
Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka
Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.
Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.
Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.
Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.
Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.
Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.
Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.
A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.
Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.
