Javier Milei, argentinský prezident přezdívaný „El Loco“, převzal zemi v rozpadu – s bankrotem a 300% inflací. Za rok a půl však dokázal nemožné: poprvé po 123 letech vyrovnal rozpočet, zkrotil inflaci na 2 % a získal podporu lidí, kteří touží po změně. Jak se mu to podařilo v zemi, kde stát zaměstnává 17 % dospělých?
Novináři mu říkají „El Loco“, šílenec. To je Javier Milei, prezident Argentiny. Je v úřadu teprve rok a půl, přišel uprostřed totálního krachu – státního bankrotu a inflace na 300 %. Přesto poprvé po 123 letech vyrovnal argentinský rozpočet.
Kde se vzaly problémy Argentiny? Je to klasika. Před lety se prezidentka Cristina Fernándezová nedohodla s mezinárodními věřiteli, a tak změnila zákony a převzala tisk dluhopisů pod vládu. Politici dostali do rukou nebezpečnou hračku a začali ji zneužívat. Ekonomický růst? Jen naoko – fejkovali ho, nacpali státní správu fiktivními místy a tiskli peníze, jako by byly zadarmo. Z centrální banky se stal pouhý služebník ministrů.
Tím spustili obří inflaci, což je jen hezké slovo pro „nafouknutí“ peněz v oběhu. A inflace neznamená jen zdražování – je to skryté zdanění. Když vláda tiskne nekryté peníze, okrádá lidi o kupní sílu a zároveň si ukrajuje větší kus společného koláče.
A teď to nejšílenější: Milei vyhrál volby v zemi, kde 17 % dospělých pracuje pro stát, přestože slíbil, že tu přerostlou byrokracii, která ždímá zemi, rozloží. Většina lidí by se tomu vysmála, ale on měl odvahu postavit se problému čelem. Tím si získal sympatie těch, kteří nejsou přisáti na státním cecíku.
Výsledek? Argentina má po více než sto letech vyrovnaný rozpočet, inflace klesla na 2 % a Milei zůstává v rámci celé populace oblíbený, i přes protesty pořádané neziskovkami a odboráři.
Libor Vondráček, předseda strany Svobodných, vystoupil 18. listopadu 2025 v diskusním pořadu 360 na CNN Prima News, který moderoval Michal Půr. Pořad byl věnován oslavám Dne boje za svobodu a demokracii a aktuální politické situaci kolem jmenování nové vlády.
Svoboda projevu a kritika na Národní třídě
Vondráček v debatě zdůraznil, že 17. listopad je přesně o tom, že každý má svobodu vyjádřit svůj názor. Reagoval na pískání a kritiku, kterou na Národní třídě sklízeli někteří politici včetně prezidenta Petra Pavla. Podle něj je to zpětná vazba pro politiky a největší výhra demokratické společnosti – možnost svobodně oponovat těm, se kterými nesouhlasíme.
Obhajoba nepřítomnosti Tomia Okamury
Významnou část diskuse Vondráček věnoval obhajobě rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury nevzpomínat na Národní třídě. Vysvětlil, že Okamura se svobodně vydal na jiná místa, včetně Hlávkovy koleje a Ruzyně, kde také zemřeli studenti v roce 1939. Vondráček odmítl, že by všichni politici museli chodit na stejné místo, a přirovnal to k povinným oslavám za minulého režimu.
Osobní zkušenost z Národní třídy
Vondráček uvedl, že poslední sedm let chodil na Národní třídu pravidelně a vždy si vyslechl nějaké pískání. Zdůraznil však, že mnohem více lidí za ním přišlo, potřáslo mu rukou a poděkovalo za práci. Upozornil, že negativní titulky vždy lákají větší pozornost, ale skutečná atmosféra byla jiná.
Kritika pokrytectví kolem svátku
Vondráček vyjádřil názor, že se dostáváme do stavu, kdy svátek 17. listopadu už tak nevzpomíná na události roku 1989 a že je v něm skryto hodně pokrytectví. Zmínil, že mu bylo mnohokrát říkáno, že nemá právo tam chodit, přestože před 36 lety na Národní třídě stálo 2000 lidí a každý z nich dnes možná volí někoho jiného. Zdůraznil, že za to bylo bojováno – aby zde nebyla jedna strana a jeden názor.
Střet zájmů Andreje Babiše
V druhé části pořadu se diskuse přesunula k tématu střetu zájmů Andreje Babiše a výroků prezidenta Petra Pavla. Vondráček upozornil, že prezident nejprve řekl, že varianty řešení střetu zájmů, které mu Babiš ukázal, vypadají, že jsou v souladu se zákonem, ale nyní mění podmínky. Kritizoval, že některé kroky k vyřešení střetu zájmů se nedají vrátit zpátky, a pokud by Babiš tyto kroky učinil bez následného jmenování, mohlo by to na něj mít zbytečný dopad.
Ústavní otázky
Vondráček jako právník poukázal na to, že ústava neobsahuje žádnou lhůtu, do kdy musí prezident někoho jmenovat premiérem. Navrhl, že by stálo za zvážení zavést například 60denní lhůtu po ustavení sněmovny, protože současný stav teoreticky umožňuje mít čtyři roky vládu v demisi. Upozornil, že článek 2 ústavy říká, že veškerá moc v zemi pramení od lidu, a dlouhé váhání prezidenta by mohlo být důvodem pro ústavní žalobu.
Obhajoba Okamury proti obvinění z poštvávání
Když byl Vondráček konfrontován s obviněním Tomia Okamury z podněcování nenávisti, označil to za čarodějnický politický proces. Zdůraznil, že pokud vzpomínáme na svobodu projevu a svobodu slova, měli bychom říct, že už žádné takovéto procesy za výroky a projevy názoru nebudou. Obhajoval, že varování před negativními jevy na západě je součástí svobody slova.
Závěr
Libor Vondráček v pořadu 360 důsledně obhajoval pozice SPD a Tomia Okamury, zdůrazňoval význam svobody projevu a kritizoval výroky prezidenta Petra Pavla k jmenování nové vlády. Jeho vystoupení bylo vedeno v duchu zdůrazňování demokratických svobod získaných po roce 1989, i když některé jeho argumenty vyvolaly kritickou reakci ostatních hostů pořadu.
To je Javier Milei, prezident Argentiny. Je v úřadu teprve rok a půl, přišel uprostřed totálního krachu – státního bankrotu a inflace na 300 %. 
Přesto poprvé po 123 letech vyrovnal argentinský rozpočet.
Je to klasika. Před lety se prezidentka Cristina Fernándezová nedohodla s mezinárodními věřiteli, a tak změnila zákony a převzala tisk dluhopisů pod vládu. Politici dostali do rukou nebezpečnou hračku a začali ji zneužívat. Ekonomický růst? Jen naoko – fejkovali ho, nacpali státní správu fiktivními místy a tiskli peníze, jako by byly zadarmo. Z centrální banky se stal pouhý služebník ministrů.
Většina lidí by se tomu vysmála, ale on měl odvahu postavit se problému čelem. Tím si získal sympatie těch, kteří nejsou přisáti na státním cecíku. 
