„Nikdy nesmíme připustit, že jsme horší než jiné národy.“ Tato slova zazněla v rozhovoru mezi předsedou Svobodných Liborem Vondráčkem a konzervativním komentátorem Michalem Simkaničem – vystihují podstatu ostré, místy až výbušné debaty o stavu svobody, demokracie a národní identity v České republice. V čase, kdy podle kritiků poklonkuje česká politická scéna Bruselu a ztrácí suverenitu ve jménu údajného „pokroku“, zazněla ve studiu pořadu „Hezké české“ slova, která se nebojí jít proti proudu.
Simkanič připomněl, že vlastenectví je přirozený řetězec hodnot: „Já, moje rodina, moje obec, moje země. A až někde daleko potom kontinent.“ Vztah k vlasti je podle něj dnes systematicky rozkládán. Nejen z hlouposti, ale i záměrně, aby občané ztratili kotvu. Aby se stali manipulovatelnými loutkami v rukou eurobyrokratů. Libor Vondráček souhlasil a dodal: „Je nám podsouváno, že na rodině a národu nemá záležet. Máme se místo toho soustředit na to, co se děje na druhém konci planety. To je nový druh totality.“
Když přišla řeč na české europoslance, kteří podpořili další mandát Ursuly von der Leyenové, Simkanič silnými slovy nešetřil: „To je vlastizrada. Zrazují národní zájmy dobrovolně – buď z naprosté hlouposti, nebo za lukrativní místa v Bruselu. Obojí je hanba.“ Vondráček připomněl § 318 trestního zákoníku o napomáhání cizí moci a navrhl, že by se takové chování mělo přinejmenším prošetřit.
Silná slova padala i na adresu Green Dealu. „To není ekologická politika, to je ekonomická vlastizrada. Likvidace energetiky, útok na suverenitu, útok na obyčejné lidi,“ prohlásil Simkanič. A Libor Vondráček přitakal: „Zavírání jaderných elektráren v Německu a vnucování obnovitelných zdrojů je šílenství. A my tomu máme tleskat?“
V rozhovoru se oba hosté zastavili u rozdílu mezi vlastenectvím a nacionalismem. „Vlastenectví je láska ke svému národu. Nacionalismus je přesvědčení o nadřazenosti – a to je špatně. Ale nesmíme dovolit, aby nás někdo označoval za méněcenné,“ řekl Simkanič. Vondráček připomněl Masarykův výrok, že vlastenectví není nenávist k jiným, ale láska k vlastnímu. Společně pak rozcupovali narativ, že Češi nejsou schopni rozhodovat v referendech. „To je urážka národa. Máme kolektivní inteligenci a zdravý rozum – a mnohem víc, než si o nás myslí bruselské elity,“ zdůraznil Simkanič.
Nechyběla ani historická perspektiva. Simkanič vyzdvihl Karla Havlíčka Borovského a Aloise Rašína jako vzory skutečné politické odvahy a odpovědnosti. „Rašín dal české koruně sílu. A zabili ho. Dnes by takového politika odstranili jinak – mediálně, legislativně, nebo ‚jen‘ umlčeli.“ Současně se ohradil proti tomu, že by Češi byli „malá země“: „Jsme v první desítce EU podle všech důležitých ukazatelů. Belgii si všichni pamatují jen kvůli čokoládě nebo fiktivnímu Poirotovi. My máme Smetanu, Dvořáka, Čapka.“
V závěru pořadu zazněla výzva k sjednocení vlasteneckých sil. Simkanič otevřeně podpořil Svobodné, SPD a Motoristy. „Je čas se spojit, ale ne za každou cenu. Ti, kteří chtějí znovu stavět na marxistických základech, do toho nepatří.“ Libor Vondráček pak připomněl, že Svobodní se pojmenovali ne podle prázdného sloganu, ale podle hodnoty, která má být základem každého politického rozhodnutí – osobní svobody.
Debatu uzavřela připomínka, že změna je možná – ale musí začít od každého z nás. „To my jsme je tam poslali,“ citoval Simkanič Jana Antonína Baťu. „Nemůžeme říkat, že jsme je nevolili. Musíme volit líp. A musíme to říct i ostatním.“
Debata v pořadu 360° Pavlíny Wolfové na CNN Prima News postavila Libora Vondráčka do přímého střetu s Vojtěchem Munzarem (ODS) a Karlem Dvořákem (STAN) kteří jeho interpretace opakovaně zpochybňovali, korigovali „faktické“ detaily a tlačili ho k tomu, aby své teze převedl do měřitelných dopadů a reálných možností vlády.
„Nevybral bych si nic“ a první střet o bilanci vlády
Po úvodní reportáži o posledním zasedání kabinetu Petra Fialy se moderátorka obrátila na Vondráčka s otázkou, zda dokáže z vládního „menu úspěchů“ vybrat alespoň jednu věc, kterou by ocenil. Vondráček začal ironicky – připomněl, že premiér už dříve mluvil o splnění velké části slibů – a následně řekl, že by si z vyjmenovaných bodů nevybral nic; odmítl také tvrzení o „snižování zadlužení“ a zdůraznil, že vláda podle něj během svého období vytvořila dluh v řádu 1200 miliard korun. Jediný bod, který byl ochoten uznat jako pozitivní, bylo zlepšení česko-polských vztahů ve sporu o důl Turów – zároveň dodal, že jinde se vztahy podle něj zhoršovaly.
Vondráček přitom připustil, že některé projekty se „rozběhly“ a navazovalo se na práci předchozích období (zmínil například dopravní infrastrukturu nebo přípravu Dukovan), ale okamžitě to otočil zpět k rozpočtu: klíčová otázka podle něj zní, kde stát vezme peníze, když rozpočet považuje za špatně připravený. Tady se poprvé ukázal jeho styl pro celý večer: přiznat dílčí fakt, ale hned ho přerámovat do kritiky systémového selhání a do výzvy „pojďme k podstatě“.
Dvořákův protiútok: Dukovany, „nenávist“ a výtky k extremismu
Karel Dvořák se do debaty vložil nejprve korekcí Vondráčkovy poznámky k Dukovanům: připustil, že rozpočtu lze vyčítat leccos, ale financování počátečních prací podle něj zajištěno je. Následně však Dvořák posunul spor do úplně jiné roviny: reagoval na téma společenské nálady a varoval před tím, že zejména ze strany SPD bylo ve volební kampani vidět „množství nenávisti“, zkreslování informací a nálepkování skupin obyvatel.
Vondráček reagoval okamžitě a ostře: připomněl billboardovou kampaň (s odkazem na rudé pozadí a narativ „odtahování do Ruska“) a zároveň se tvrdě ohradil proti tomu, aby byla SPD spojována s extremismem. Jako jeden z hlavních argumentů vytáhl zprávy Ministerstva vnitra o extremismu, v nichž je podle něj SPD opakovaně řazena mezi problematické subjekty, a dodal, že stát podle něj v těchto sporech neuspívá u soudů; nastupující koalice se prý „na nálepkování vykašle“. Dvořákovi pak vmetl, že místo řešení reálných témat vláda otevírala tažení proti „dezinformátorům“, připomněl vznik pracoviště pro boj s dezinformacemi a tvrdil, že se lidé dostávají do situací, kdy jsou vyšetřováni kvůli internetovým příspěvkům.
Vondráček zároveň odmítl, aby se spor vedl slovníkem „vnitřních nepřátel“ a „stalinistickým“ pojmoslovím, a vyzýval, ať se debata vrátí k tématům. V jedné z emotivnějších pasáží obhajoval kontroverzní bezpečnostní billboard (v přepisu zaznívá motiv útoku nožem a obavy z bezpečnostních opatření kolem trhů), který prezentoval jako „pravdivý“ a legitimní upozornění na rizika.
Munzar: vraťme se k řešením, billboardy nic nezmění
Vojtěch Munzar se v první části diskuse snažil tón spíše zklidnit a opakovaně zdůrazňoval, že politika by měla být „souboj návrhů“ a hledání řešení, ne soutěž o nejtvrdší billboard. Ke kritice vlády přidal širší rámec: připomněl startovní podmínky Fialova kabinetu (covidové dozvuky, inflace, válka na Ukrajině, energetická nejistota) a vyjmenoval kroky, které podle něj vláda zvládla – diverzifikaci zdrojů plynu a ropy, změny zákoníku práce, důchodové reformy, dlouhodobý investiční produkt a úspěchy v zahraničních vyjednáváních. Ve chvíli, kdy se debata zacyklila v kampani a nálepkách, Munzar to interpretoval jako problém „nesmiřitelnosti“ a tvrdil, že dlouhé obstrukce opozice pomohly vytvořit dojem, že „všechno je špatně“.
Munzar symbolicky připomněl, že je 10. prosinec – Den lidských práv – a zdůraznil, že svoboda slova je základ demokracie, který se musí chránit. Současně ale důsledně oddělil svobodu projevu od situací, kdy někdo záměrně šíří nepravdy a poškozuje společnost; odmítl, že by v Česku existovala systematická cenzura, a připomněl i odpor ODS k některým evropským návrhům typu „chat control“. Vondráčka naopak obvinil z vytváření „virtuální reality“, v níž se lidem sugeruje, že stát určuje, co mají číst a říkat; přidal i výtku, že si lidé často pletou svobodu slova se svobodou urážet, vyhrožovat a útočit.
Vondráček s Munzarem souhlasil v tom, že vyhrožování je trestný čin, ale trval na tom, že problém vidí jinde: v kriminalizaci a policejním „obtěžování“ kvůli politickým příspěvkům, které podle něj nepatří do trestního práva. Vondráček se přitom opakovaně vracel k motivu, že občan má mít přístup k informacím a dělat si názor sám, a kritizoval výrok o „korigovaných informacích“ jako výraz nedůvěry politiků vůči veřejnosti.
Dvořák: hybridní hrozby a odpovědnost za slova
Karel Dvořák do tématu svobody slova vstoupil jinak než Munzar: opřel se o bezpečnostní rámec a řekl, že nelze popírat hybridní hrozby ze strany Ruska a že sociální sítě fungují jako nástroj mocenského boje. Zároveň odmítl tvrzení, že v Česku není svoboda slova nebo že jsou lidé trestáni „za názory“, a zdůraznil princip odpovědnosti: každý je zodpovědný za své výroky a právní hranice stanoví dlouhodobě existující trestní normy a nezávislá justice. Vondráček mu do řeči vstupoval a moderátorka opakovaně debatu vracela k tomu, aby zazněla pointa, což dobře ilustrovalo dynamiku: Vondráček tlačil na konflikt a konkrétní příklady, Dvořák na systémové vymezení a důvěru v institucionální rámec.
Vondráček reagoval právnickou argumentací a vytáhl konkrétní paragraf „napomáhání cizí moci“ (§ 318a), který označil za relikt minulého režimu, a obvinil vládu, že vůči vlastním občanům používá „ruské metody“. Jako příklad uváděl případy, kdy lidé podle něj čelí výslechům nebo soudům kvůli internetovým výrokům, a zmínil i kauzu Ladislava Vrábela v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu, kterou využil k tezi, že i krajní či nepopulární výroky mají být řešeny spíše občanskoprávně než trestněprávně.
Následně Dvořák doplnil hodnotovou rovinu: trval na tom, že společnost musí chránit soudržnost a menšiny, a jako příklad nepřijatelného projevu zmínil výzvy k násilí vůči dětem nebo podněcování nenávisti; připomněl, že trestní zákoník v tomto odráží základní hodnoty společnosti. Tím se střet jasně vyhrotil: Vondráček zdůrazňoval riziko rozšiřování trestního práva a „státního dohledu“ nad názory, zatímco Dvořák stavěl protiargument na ochraně zranitelných skupin a na nezbytnosti právních hranic u nenávistných projevů.
ETS 2 a Green Deal: „odložili zdražení“ vs. „marketingové téma“
Po sporu o svobodu slova se debata přesunula k evropské klimatické politice, zejména k ETS 2 a k širšímu rámci Green Dealu. Vondráček zpochybnil, že by šlo o „úspěch“ odcházející vlády: zdůraznil, že za jejího mandátu se schválily kroky, které podle něj povedou ke zdražování života (v přepisu zmiňuje zákaz aut na benzín a naftu i ETS 2), a posun termínu prezentoval jako situaci, kdy se zdražení jen odkládá. Přidal také ostrou kritiku části evropské politiky jako projektu, který má lidem vědomě zdražovat život, a argumentoval, že cílem má být naopak „levnější život“, vyšší dostupnost a konkurenceschopnost.
Dvořák na to reagoval velmi přímo: ETS 2 podle něj bylo „marketingové téma“ kampaně a realita je taková, že se na evropské úrovni už dávno shodlo širší spektrum států; prostor je hlavně v parametrech a v tlumení dopadů, ne v jednoduchém slibu „zrušíme to“. Munzar se přidal s tím, že se věci v EU nemění silnými výkřiky, ale vyjednáváním a hledáním spojenců, a připomněl, že na odložení ETS 2 se pracovalo delší dobu. Vondráček naopak otočil tlak na Munzara a jeho politický tábor: argumentoval, že změna se neudělá, pokud se současně podporují lidé, kteří Green Deal prosazují, a zároveň vytáhl strategii „neimplementace“ – přirovnal to k migračním kvótám a řekl, že pokud se něco nepodaří v Bruselu zvrátit, stát by podle něj neměl automaticky zavádět opatření, která poškodí občany, i když hrozí spory či pokuty.
Rozpočet: Vondráčkův tlak na výdaje a varování o realitě
Ve finální části, kde se debata stáčela k rozpočtu a ke slibům nastupující koalice, Vondráček tvrdil, že není překvapivé, že dosluhující vláda už rozpočet neupravuje, a vmetl jí, že místo hledání úspor řešila na poslední chvíli zbytné věci. Vondráček akcentoval, že problém je hlavně na straně výdajů – podle něj odcházející vláda zvyšovala daně a přesto zanechává vysoký schodek – a zdůrazňoval, že některé kroky (například úleva firmám u poplatků spojených s OZE) mohou posílit konkurenceschopnost a v konečném důsledku zlepšit ekonomické výsledky. Zároveň se opíral o formulace z programového prohlášení nastupující koalice: sliboval snižování schodků, respekt k rozpočtové odpovědnosti a racionálnější přístup k dekarbonizaci; jako zátěž zmiňoval i náklady dekarbonizace, které přisuzoval odhadům Národní rozpočtové rady.
Munzar v tomto bodě Vondráčkovi částečně přitakal v diagnóze („dlouhodobě jsou problém vysoké výdaje“), ale ostře zpochybnil proveditelnost vládních slibů: tvrdil, že programové prohlášení podle něj obsahuje spíše růst výdajů a pokles příjmů, a že kalkulace dopadů se pohybují ve stovkách miliard ročně, které nelze „vybrat“ ani v šedé ekonomice.
Vondráček v závěru působil jako ten, kdo se snaží držet politickou linku „máme čtyři roky“ a „něco uděláme hned“: připustil, že ne všechno lze zavést okamžitě, ale tvrdil, že voliči to vědí, a že ochota veřejnosti k určitému uskromnění roste, pokud uvidí, že se uskromní i „ti nahoře“. Dvořák jeho argument o „utahování opasků vlády“ zpochybnil s tím, že veřejné výdaje míří především na veřejné služby a v praxi to nakonec dopadne na lidi; opakoval, že realita vládnutí bude jiná než politické deklarace.
