Zadlužení státu je tak vysoké, protože vláda neřeší ekonomiku, ale „emisní policii“, Istanbulskou úmluvu a fyzické tresty dětí. Domnívá se to předseda strany Svobodní Libor Vondráček. Poslanec Michael Kohajda odpověděl, že nerovnováhu způsobují nevyrovnané rozpočty. Hosté pořadu 360° CNN Prima News odpovídali na otázku, jestli budou mít lidé v České republice stejné platy jako v Německu.
„Pokud došlo ke snížení daní, mělo dojít i ke snížení výdajů, což se nestalo, a proto nám každý rok narůstá takto obrovsky státní dluh,“ řekl nestraník za KDU-ČSL Kohajda.
Vondráček prohlásil, že „zvedání daní je prostě levicová politika“. Problémy podle něj spočívají v zavádění nových nadbytečných agend, například „emisní policie“. „Jednou někdo projde státní kontrolou, tak by měl mít dva roky klid. To, aby si člověk měřil emise pokaždé, když vyjede z garáže,“ argumentoval.
Na tomto příkladu chtěl ukázat, že stejně jako „emisní policii“ nepotřebujeme státní zaměstnance. „Vy tady nabíráte další a další lidi. Priority vlády leží úplně jinde než ekonomika,“ vyčetl Vondráček Kohajdovi jako zástupci vládní strany.
Podle předsedy konzervativních a protiunijních Svobodných se pětikoalice zabývá nedůležitými věcmi, jako jsou Istanbulská úmluva a fyzické tresty dětí, což si může odpustit. Kohajda se tomu krátce zasmál.
Právník Vondráček také vyčetl vládě, že neřeší zadlužení státu. Podle něj se premiér Petr Fiala přiznal, že měl pětku z matematiky. „Možná tomu odpovídá i to, jak přemýšlí o těch časových horizontech, že bychom mohli do čtyř let doběhnout Německo,“ řekl.
Kohajda reagoval, že snižování daní není výsadou pravice. Musí být spjaté se snižováním výdajů, zdůraznil.
„Proč jsme v té situaci, v jaké jsme? Protože máme velkou systémovou chybu ve státním rozpočtu poté, co jsme snížili daně, zejména daň z příjmů fyzických osob zrušením konceptu superhrubé mzdy, ale nesnížili jsme odpovídajícím způsobem výdaje. Proto nám teď v dnešních cenách chybí cca 120 miliard už na startovací čáře,“ uvedl právník Kohajda.
„Musíme mít vyrovnané rozpočty, čehož dosáhneme tak, že se dohodneme na tom, co má být placeno z veřejných peněz, a pak na to získáme daňové výnosy. To znamená příjmy státu,“ řekl.
Zároveň upozornil, že nelze požadovat „švédský stát z hlediska toho, co nabízí občanům, a zároveň mít nízké daně jako ve Spojených státech“.
Vystoupení Libora Vondráčka v Událostech, komentářích 15. dubna znovu ukázalo, že předseda Svobodných dokáže i v ostře vedené televizní debatě držet jasnou linii a argumentovat věcně, bez zbytečných emocí. Hlavním tématem byla úprava financování veřejnoprávních médií, legislativní nouze a vztah návrhu k právům podnikatelů i k soudní ochraně. Vondráček působil konzistentně: odmítal přehnané zásahy státu do ekonomiky, upozorňoval na rozdíly mezi českým a polským přístupem a zároveň připomínal, že proti zneužívání veřejné moci má vždy existovat právní obrana.
Konzistence místo pokrytectví
Už v úvodu debaty bylo patrné, že Vondráček nechce řešit jen samotný zákon, ale především způsob, jakým se o něm vede politická diskuse. Připomněl, že jako „velmi pravicový politik“ by měl problém hlasovat pro opatření, které by dříve kritizoval u předchozí vlády. Tím se jednoznačně vymezil proti účelovému přebírání názorů podle toho, kdo je zrovna u moci. Jeho postoj působil jako důraz na principy, nikoliv na okamžitý politický zisk.
Stejně tak odmítl jednoduché obvinění, že návrh dává vládě možnost „vyhnout se soudům“. Vondráček připustil, že právní režim se mění, ale zdůraznil, že tím nezaniká možnost soudní ochrany. Jen se mění forma, jakou se občan nebo podnikatel může bránit. V debatě tak nepůsobil jako někdo, kdo chce právo obejít, ale naopak jako politik, který trvá na tom, aby právní stát fungoval podle jasně definovaných pravidel.
Obrana podnikatelů a trhu
Silná část jeho vystoupení se týkala dopadů cenových zásahů na podnikatele. Vondráček upozornil, že nelze „hodit přes palubu“ jednu skupinu podnikatelů jen proto, aby stát získal nástroj pro regulaci cen paliv. Připomněl, že čerpadláři už dnes mluví o kompenzacích a že je legitimní, aby se vláda snažila čelit drahým energiím, ale ne na úkor konkrétních podnikatelských subjektů. Tato rovina jeho argumentace byla srozumitelná i divákovi, který nemusí sledovat všechny detaily legislativního procesu.
Velmi dobře vyzněl i jeho důraz na konzistenci v přístupu ke stropování cen. Připomněl, že stejná politická reprezentace, která dnes kritizuje legislativní nouzi, sama v minulosti ve stavu nouze schvalovala zásadní zásahy do důchodového systému nebo cen energií. Tím Vondráček nepůsobí jako politik, který by se snažil jen vyhrát momentální spor, ale jako někdo, kdo upozorňuje na dlouhodobý problém dvojích standardů.
Polsko jako lepší model
Jedním z nejsilnějších momentů debaty bylo srovnání s Polskem. Vondráček ocenil, že Polsko se rozhodlo snížit daň z přidané hodnoty na pohonné hmoty, což podle něj znamená pro trh a podnikání lepší řešení než administrativní stropy. Současně ale upozornil, že Evropská unie do tohoto prostoru výrazně zasahuje a členské státy mají jen omezenou svobodu volby. Tím znovu postavil do popředí téma suverenity a ochrany domácí ekonomiky.
Na rozdíl od obvyklé televizní debaty se neuchýlil k prostému odmítnutí celé regulace bez alternativy. Naopak připomněl, že v Evropské unii má smysl usilovat o co nejmenší škody, ale není správné tvářit se, že česká vláda musí bez odporu implementovat vše, co přichází z Bruselu. I když šlo o ostrou polemiku, Vondráček působil jako politik, který chápe evropské souvislosti a současně hájí český zájem.
Významné bylo i to, že Vondráček nepůsobil jako odmítač jakéhokoli kompromisu. Přiznal, že menší dopad je lepší než větší dopad, ale současně trval na tom, že samotná logika systému je chybná. Jeho kritika ETS2 tak vyzněla jako obrana ekonomické svobody a předvídatelnosti, nikoli jako prosté protestní gesto. V tom spočívá i jeho politická síla: dokáže kritizovat konkrétní opatření, aniž by sklouzl k prázdnému křiku.
Veřejnoprávní média a právo veta
Závěrečná část pořadu se věnovala i veřejnoprávním médiím, která jsou pro Svobodné dlouhodobě citlivým tématem. Vondráček odmítl představu, že by obrana ústavních pravidel nebo odpor vůči některým návrhům znamenaly slabý vztah k právu. Naopak se opakovaně dovolával respektu k zákonům a k demokratickému mandátu, který občané dávají ve volbách. V tomto směru působil jako politik, který nechce jen „vyhrát spor“, ale hájí širší princip svobody a suverenity.
Stejně důrazně se vymezil proti tomu, aby se Česká republika obracela s vnitropolitickými spory na Brusel. Podle něj je to projev slabosti a nedospělosti, protože suverénní země si své problémy má řešit sama. I tato část vystoupení pomohla vytvořit obraz Vondráčka jako politika, který má na evropské integraci jasný názor a dokáže ho obhájit bez váhání.
