Virus odešel, nesvoboda zůstala. Snad jsme nezapomněli?

Virus odešel, nesvoboda zůstala. Snad jsme nezapomněli?

Léto pomalu končí a na podzim nás po 4 letech opět čekají volby do Poslanecké sněmovny. Média jedou na plné obrátky, billboardy vídáme na každém rohu a horká fáze kampaně se pomalu blíží svému finále. Témat letošních voleb se ve veřejném prostoru objevuje spousta, lidé mají na politiky různá přání a stížnosti. Těch stížností je jako obvykle více. Oprávněně.

Nedá mi to. Mezi tématy těchto voleb chybí jedno podstatné: covid-19 a vše, co s sebou přinesl do naší společnosti. Tyto volby jsou přeci prvními volbami do poslanecké sněmovny, ve kterých jsme s dostatečným odstupem schopni střízlivě vyhodnotit, co se to tenkrát vlastně stalo. Snad jsme nezapomněli?

Pojďme si to rozebrat pěkně od začátku. Koncem roku 2019 se rozšířily informace o neznámém viru, který se začal nekontrolovaně šířit po celém světě. V Česku se první případy nákazy objevily začátkem března 2020, do konce června se u nás prohnala první vlna infekce. Vláda reagovala vytvořením mnoha opatření. Pro připomenutí uvedu jen několik z nich: uzavření škol, vyhlášení nouzového stavu, zákaz volného pohybu a povinné nošení roušek na veřejnosti, omezení velké části malého a středního podnikání, zákaz konání kulturních akcí, uzavření vnitřních sportovišť. Zpočátku to bylo pro všechny něco nového. Strach pronikal do každodenního života, lidé šili roušky a snažili se držet při sobě. Současně jsme už v této době mohli u mnoha lidí pozorovat známky narůstající iracionality, která byla pouhým projevem strachu a paniky ve společnosti.

Léto proběhlo celkem klidně. Obohaceni o nepříjemnou zkušenost z jara jsme už tak nějak tušili, že covid-19 není nemocí, která má potenciál vyhubit lidstvo. Při pohledu na ekonomiku v recesi některým pomalu začínalo docházet, že škody vzniklé v důsledku přijatých opatření začínají být neúměrně vysoké škodám, které způsobil virus samotný.

Od půlky září začalo jít do tuhého, přišla druhá vlna. Počty nakažených se navzdory mnoha opatřením vymkly kontrole a zdravotní systém se začal potýkat s vážnými problémy. Teprve v tento okamžik si mnoho lidí začalo pokládat otázku, zdali státem vynucovaná opatření mají nějaký efekt a jestli všechno to divadlo okolo není zcela běžným jednáním našich politiků. Když se ve společnosti objeví problém, něco uděláme a je celkem jedno, co to bude; hlavně že něco děláme. Dopadové studie neexistovaly, nezamýšlené důsledky opatření si málokdo dával do souvislostí a ekonomická stránka věci už vůbec nikoho netrápila – rozpočet je přeci bezedný. Tehdejší situaci rozhodně dvakrát nepomohly ani dlouhodobě přetrvávající problémy našeho socialistického modelu zdravotnictví. Nedostatek personálu, tabulkové platy, pracovní směny přesahující zákonné limity nebo už jen skutečnost, že lékaři v důsledku opatření „léčili“ po telefonu, zhoršila mnoha lidem zdravotní stav natolik, že po několika dnech bez potřebné péče volali rovnou sanitku.

Další věc, která se od jara podstatně změnila, byla nálada ve společnosti. Lidé toho začali mít plné zuby. Významná část společnosti postupně ztrácela motivaci dodržovat nařízení vlády a mezi občany začalo vznikat pnutí. Někteří na následky těchto opatření přišli o práci, mnoho podnikatelů zkrachovalo. Namátkově připomenu, že ne všichni museli mít zavřeno. Pokud jste pracovali pro koncerny vládnoucích politiků, pravděpodobně se toho pro vás moc nezměnilo.

Konec roku 2020 se stal pro celé tohle období přelomovým okamžikem. Přišly nové vakcíny a stát začal s masivní očkovací kampaní. Jistě si pamatujete ten enormní tlak, který se na nás valil ze všech stran, abychom se nechali očkovat: z médií, ze škol, z práce, od příbuzných. To nejhorší, čeho se vláda mohla dopustit, byla manipulace s očkovanými lidmi proti těm neočkovaným. Vytváření občanů druhé kategorie, strašení chladírenskými vozy na mrtvoly v ulicích, mladé lidi vydírali sportem, důchodcům vyhrožovali vnoučaty. Doporučovali nám nenavštěvovat prarodiče, které v konečném důsledku zabíjela spíše samota než virus. Když ani tohle všechno nezabíralo a významná část populace se stále odmítala naočkovat, covidisté zoufale hledali cesty, jak donutit i ty poslední kacíře. Pamatujete si na odpornou kampaň vyobrazující mrtvé lidi s hesly „uvěřil dezinformacím“? Nebo tu byly nápady, že zavřeme do lockdownu pouze ty neočkované, respektive že snížíme důchody neočkovaným seniorům, abychom je donutili se naočkovat. Vrchol absurdity nastal v momentě, když vláda přišla s očkovací loterií a nabízela lidem v případě, že se naočkují, možnost výhry nových tenisek nebo chytrého telefonu. Symbolem nesvobody se až do konce pandemie stal covid pas, v českém podání se bavíme o aplikaci Tečka. V praxi to znamenalo, že pokud jste nesplnili předem vládou stanovené podmínky, nemohli jste se de facto účastnit veřejného života. Studenti museli déle než rok sedět u počítače v rámci distanční výuky, přestože je virus nijak neohrožoval. Celé to skončilo s příchodem roku 2022, nouzový stav trval 284 dní.

Zajímavostí toho všeho byla také skutečnost, že nejvíce imunní vůči státní propagandě byla starší generace. Mladí lidé poslouchali na slovo, málokdo si kladl otázky o smysluplnosti nařízení a ještě méně mladých bylo ochotno rebelovat. Domnívám se, že právě zkušenosti starších lidí z doby před sametovou revolucí a do určité míry také změna životního stylu mladší populace jsou hlavními důvody, proč starší generace vzdorovala vládním opatřením více než moji vrstevníci. Nejvíce nám ublížili dříve jinak automaticky uznávané autority: učitelé a lékaři. Lhali nám, hodně. Policisté byli těmi skutečnými vykonavateli zla, buzerace obyčejných lidí byla jejich každodenním koníčkem. Představa, že většina z nich stále pracuje u policie, je děsivá.

Co žádám od příští vlády? Za prvé, omluvu a přiznání, že to, co proběhlo, bylo selhání státu a veřejných institucí, které se už nikdy nesmí opakovat. Za druhé, přezkoumání bezpečnosti a účinnosti vakcín proti covidu-19, dále také otevření veřejné diskuse o dramatickém propadu porodnosti, kde pozorujeme silnou souvislost od počátku vakcinace. Za třetí, kompletní audit všech veřejných zakázek spojených s čímkoliv, co souviselo s covidem-19.  A nakonec za čtvrté, zahájit vyšetřování všech politiků a „odborníků“, kteří se v dobách covidu podíleli na segregaci a diskriminaci neočkovaných osob.

Považuji za důležité, abychom se z těchto zkušeností poučili a abychom nikdy nezapomněli, čeho byli mnozí lidé schopni. Podobná situace se totiž může kdykoliv opakovat, a to v mnohem horším provedení, než tomu bylo tentokrát. Ta míra bezpráví a chaosu, kdy se nám během jednoho volebního období vystřídali 4 ministři zdravotnictví, doplněná takovou dávkou arogance a drzosti ze stran veřejných činitelů, byla neúnosná. Situace, kdy výkonná moc nerespektovala soudní moc a vydávala protizákonná nařízení, která lidé museli dodržovat, dokud je soud nezrušil, se nesmí stát standardem v této zemi. Volme tedy prosím ty politiky, kteří mají úctu nejen k ústavě ČR, ale především ke svobodě každého jednotlivce. Některé spoluobčany to stálo zdraví, ty méně šťastnější i život. Bez ohledu na výsledek voleb je jedno jisté – svět už nikdy nebude takový, jaký byl před covidem-19.



Tomáš Hudos
předseda Svobodných v Olomouckém kraji

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Tomáš Hudos

Tomáš Hudos

Novinky

Nejnovější video

V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.

Spor o NATO

Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.

Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.

Prezident a Ústava

Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.

Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.

Mandát a odpovědnost

Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.

Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.

Napětí mezi Hradem a vládou

Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.

Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.

Celkové vyznění

Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.

Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.

Oblíbené štítky

Tomáš Hudos

Tomáš Hudos

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31