„To skončí špatně.“ Vondráček terčem útoku

„To skončí špatně.“ Vondráček terčem útoku

Před rokem byl spáchán atentát na slovenského premiéra Roberta Fica. Ten přežil. Americký publicista Charlie Kirk o pár měsíců později bohužel neměl stejné štěstí a na následky atentátu zemřel. V Česku se naštěstí podobně případ zatím neodehrál, ale předseda Svobodných a poslanec za SPD Libor Vondráček bije na poplach. Kdosi totiž poničil dodávku. Výsledek je nepěkný. Podle Vondráčka šlo zřejmě o „pachatele dobra“.

V moderní historii Česka prozatím nedošlo k vážnému atentátu na politika nebo na veřejně známou osobnost. V Československu to bylo jinak. Nedlouho po založení republiky byl zavražděn např. ministr financí Alois Rašín.

Na Slovensku tomu bylo jinak. Před pár lety byl zastřelen novinář Ján Kuciak i se svou snoubenkou a v loňském roce došlo i k pokusu o atentát na slovenského premiéra Roberta Fica. Ten pokus o atentát naštěstí přežil. V moderních dějinách České republiky vytáhl útočník airsoftovou pistoli na někdejšího prezidenta Václava Klause. Naštěstí tasil jen airsoftovou pistoli.

Ve Spojených státech byl v loňském roce zavražděn americký konzervativní publicista Charlie Kirk.

Jeho jméno zmínil i předseda Svobodných Libor Vondráček, který na kameru ukázal, jak kdosi poničil volební dodávku Svobodných.

Politika nálepkování samozřejmě má své důsledky. Právě stojím před naší volební dodávkou a jistě ji pomalovali lidé, kteří měli pocit, že tím páchají dobro. Že tím prospívají společnosti, protože škodí těm, které mnozí velice hloupě a velice nepromyšleně označují za různé protitolerantní, protisvobodné nebo dokonce fašistické a nacistické živly. Je to samozřejmě totální nesmysl, ale je to věc, na kterou bychom si měli dávat pozor, protože tohleto je samozřejmě jenom jeden z prvních kroků, který se může stát,“ poznamenal předseda Svobodných a poslanec klubu SPD Libor Vondráček.

Poté přešel k přední části dodávky a zastavil se u dveří místa pro řidiče a na kameru ukázal, že kdosi namaloval na tyto dveře mužské přirození. Úd vyvedený v červené barvě.

„Dokonce nám tady někdo, ten hodný pachatel, který páchal to dobro, tak nám tady takto krásně vteřinovým lepidlem zalepil zámky u našeho auta,“ prozradil poslanec klubu SPD. A zdůraznil, že způsobená škoda byla samozřejmě nahlášena policii. „A policie je částečně pachatelům na stopě,“ oznámil Vondráček.

Nakonec zdůraznil jednu věc. Po útoku na volební dodávku Svobodných vyzval své spoluobčany, „aby včas začali krotit vášně. Aby včas přestali s tím velice stupidním nálepkováním, protože nálepkováním to všechno začíná, a nakonec třeba tím, co se stalo Charliemu Kirkovi, to může končit,“ zmínil Vondráček jméno amerického konzervativního influencera, který byl zastřelen na jedné ze svých debat.

„Prosím, važme slova, neplýtvejme nálepkami, pamatujme na to, že nacisté a fašisté skutečně škodili naší zemi, skutečně páchali hrozné věci, ale nikdo takový skutečně dneska není v Poslanecké sněmovně, nikdo takový není mezi politickými stranami a lepit na někoho takovou nálepku je opravdu velmi a velmi nebezpečný trend,“ prohlásil předseda Svobodných.

V České republice v roce 2006 čelil útoku tehdejší komunistický politik Jiří Dolejš. V roce 2009 byl napaden expremiér Mirek Topolánek. V roce 2010 byl napaden pozdější premiér Bohuslav Sobotka. V roce 2014 lidé házeli vajíčka na tehdejšího prezidenta Miloše Zemana. V roce 2018 se k Miloši Zemanovi vrhla polonahá Ukrajinka. Chtěla zdůraznit, že Zemana vnímá jen jako Putinova sluhu, slušně řečeno. Ochranka však ženu zastavila.

Převzato z Parlamentních listů

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31