Reforma exministra Válka od ledna 2026 radikálně překreslila mapu první pomoci: zanikly desítky lokálních ambulancí a provozní doba ostatních se zkrátila na povinné 3 hodiny ve všední dny a 8 hodin o víkendech. Veškerá akutní péče se nově koncentruje do sítě nemocničních urgentních příjmů s režimem 24/7 a komplexní diagnostikou. Odpovědnost stát přenesl z krajů na pojišťovny, čímž pacienty z menších měst odkázal na vzdálená centra. Pro nemobilní občany se tak dostupný lékař stal luxusem, který nebezpečně přetěžuje linku 155 i kapacity nemocnic.
České zdravotnictví se aktuálně potýká s důsledky kontroverzní reformy, která se v praxi ukazuje být jedním z největších strategických omylů předchozího vedení ministerstva zdravotnictví. Pod líbivým heslem modernizace a soustředění špičkové techniky do nemocničních center provedl resort vedený tehdejším ministrem Válkem krok, který fakticky zlikvidoval dostupnost první pomoci pro miliony občanů mimo velká města. To, co bylo prezentováno jako logický posun k efektivitě, se v terénu proměnilo v hazard se zdravím lidí a v neúnosný tlak na záchranné sítě.
Zásadním pochybením tehdejšího ministerstva bylo rozhodnutí ignorovat varovné signály z terénu a silné protesty krajů. Krajské samosprávy proti novému nastavení od počátku hlasitě vystupovaly a dodnes jej nevnímají jako finanční úlevu svým rozpočtům, ale jako nezodpovědnou demontáž funkční infrastruktury. Ministerstvo tehdy prosadilo centralizaci „od stolu“, aniž by domyslelo, jak se k této moderní péči dostane osamělý senior v malém městě či na vesnici, když potřebuje lékařskou pomoc uprostřed noci. Výsledkem je vznik geografické bariéry, která z péče o zdraví učinila luxus závislý na vlastním voze nebo drahé taxi službě, což pro obyvatele regionů představuje nespravedlivou a skrytou daň za bydliště mimo metropoli.
Tento chybný krok navíc vyvolal dominový efekt přetížení celého systému. Urgentní příjmy nemocnic, navržené pro řešení život ohrožujících stavů, jsou dnes paralyzovány případy, které dříve rutinně odbavovaly lokální pohotovosti. Tím, že předchozí vedení resortu zrušilo tyto „předsunuté hlídky“ v regionech, nahnalo masy pacientů do nejdražšího typu ošetření, jaké systém zná. Souběžně s tím se linka 155 změnila v univerzální infolinku, kde operátoři místo záchrany životů tráví čas logistickým tříděním bezradných občanů. Pacienti jsou tak systémem nepřímo nuceni k dramatizaci svých obtíží, aby se v uměle vytvořeném vakuu vůbec domohli pomoci, čímž vzniká smrtící riziko pro ty, kteří pomoc skutečně nutně potřebují vteřinu po vteřině.
Vrcholem nekoncepčnosti je pak přenesení organizační odpovědnosti na zdravotní pojišťovny. Ty byly ministerstvem vmanévrovány do role, na kterou nejsou kapacitně ani provozně vybaveny. V krizových situacích, kdy rozhodují minuty, se pacient ocitá v bludišti smluvních vztahů a administrativní nejistoty, která v dřívějším krajském modelu neměla místo.
Reforma, kterou prosadilo předchozí vedení ministerstva, je učebnicovým příkladem odtržení politických vizí od reality života v regionech. Zatímco se Válkovi úředníci v Praze pochválili za technokratickou tabulku s moderními urgentními příjmy, lidé v obcích po celé zemi zůstali stát před zavřenými dveřmi svých dřívějších pohotovostí. Ministerstvo zdravotnictví tehdy nezbouralo jen staré ordinace, ale především důvěru občanů v to, že stát dokáže zajistit jejich bezpečnost bez ohledu na vzdálenost jejich bydliště od nejbližšího krajského města.
Lucie Maňáková
Článek vyjadřuje názor autora nejedná se o oficiální stanovisko Svobodných.
