V automobilovém průmyslu jsem strávil celý život, z toho posledních 5let ve funkci obchodního ředitele. Firma, ve které působím není z největších, přesto ne nevýznamná. Už 20 let sídlí v Moravské Třebové a působí v automobilovém průmyslu. Její zvláštností je, že jako jedna z nemnoha v této zemi je v ryze českém vlastnictví a její majitelé ji vybudovali na zelené louce bez přispění cizího kapitálu.  

Projednává se zde petice za zrušení zákazu spalovacích motorů, proto se pokusím v několika větách nastínit některé charakteristiky automobilového průmyslu, aby bylo zřejmé, proč zákaz toto odvětví tak poškozuje.

Automobilový průmysl vyvíjel během desítek let své existence metody, které umožnily hromadnou výrobu milionů aut ve špičkové kvalitě při stále nižších nákladech. Tyto metody propojily celý jeho dodavatelsko-odběratelský řetězec do systému, který je natolik provázaný a optimalizovaný, že může fungovat pouze za předvídatelných a především stabilních podmínek. 

Všechny firmy v řetězci investují obrovské prostředky do vývoje dílů a výrobních technologií celé roky před tím, než pověstnou bránu výrobního závodu opustí první automobil. Tyto investice realizují pouze na základě příslibu, že se během 5ti, 7mi či 10ti let sériové výroby vyrobí dostatečné množství aut, aby se vynaložené prostředky vrátily. 

Z výše uvedeného je zřejmé, jaké riziko na sebe každá z firem v řetězci bere, a že celý systém může fungovat jedině tehdy pokud se prvotní předpoklady opravdu bez velkých odchylek realizují. Systém dlouhé roky fungoval a automobilový průmysl byl pokládán za výkladní skříň (nejen) evropské průmyslové tradice a dovednosti.

A do tohoto vyladěného, ale přesto křehkého světa vtrhla politika se svou představou o záchraně planety prostřednictvím zelených nápadů. Evropské automobilky a s nimi celý dodavatelský řetězec dělají věci, které by je samotně nikdy nenapadly, protože nevyplývají z přirozeného vývoje inovací a představ zákazníků. Na základě politiky cukru a biče ve formě dotací a sankcí realizované Evropskou unií masivně investovaly do elektromobility v očekávání nevyhnutelného konce spalovacích motorů. 

Ale svět se netočí podle plánů evropských byrokratů.

Zákazníci nemají o elektromobily zájem, výrobní plány se mění, rozjezdy výroby nových modelů se odsouvají, plánované prodejní cíle zůstávají desítky procent za očekáváními. Návratnost realizovaných investic se posouvá do nekonečna. Zprávy o propouštění (Mercedes), uzavírání celých závodů (VW) a výměnách špičkových manažerů (Porsche) podlamují důvěru investorů v celý sektor. Dostupnost financování nových projektů opatrnými bankami se snižuje a úroky z úvěrů rostou.

Postupný úpadek evropského automobilového průmyslu způsobený nesmyslnými

byrokratickými zásahy je stále zjevnější a rychlejší. Kdysi výkladní skříň se rychle mění v další regulacemi utlučenou a finančně vyčerpanou karikaturu sebe sama. 

Přesto se můžeme pokusit negativní vývoj zvrátit. Nepotřebujeme, aby nám politici pomáhali auta vyrábět, potřebujeme, aby nás nechali je vyrábět. Na vývoji a výrobě se podílí spousta srdcařů, kteří autům zasvětili celý život. V nich je stále obrovský inovační potenciál.  Pokud jim státy, pod taktovkou evropské komise, nebudou svými absurdními regulacemi házet klacky pod nohy, máme šanci napravit, co politici způsobili. A zrušení nesmyslného zákazu spalovacích motorů, tak jak žádá 50 tisíc signatářů naší petice, bude dobrý začátek.

Ing. Petr Tulis, MBA, 18.2.2025