Nevděčné, a přesto důležité téma: COVID a jeho dopady na společnost. Z hlediska zdravotnického, imunologického nebo vakcinologického se tématu věnovalo a stále věnuje spousta povolanějších lidí. Na nějaké ultimátní závěry je ještě krátká doba, byť některé mýty z obou táborů jsou již spolehlivě vyvráceny. COVID měl ale zásadní dopad na společnost jako celek, na chování lidí během „pandemie“, na vztah společnosti ke svobodě a toleranci k jejímu omezování. S dvouletým odstupem se již na tu časově izolovanou dobu můžeme podívat a zhodnotit, jak se tehdy lidé chovali a proč.
Dnes by na tu dobu nejraději všichni zapomněli. My neočkovaní v sobě stále cítíme křivdu – za bezpráví, které na nás společnost páchala, a cítíme hořkost za absencí reflexe. Většina očkovaných (čest výjimkám) chce tu dobu vytěsnit. Používají různé strategie, jak se toho tíživého pocitu viny zbavit – od snahy předstírat, že se „to nestalo“, přes bagatelizaci, až po zesměšňování nás neočkovaných jako přecitlivělých. Nicméně stalo se to a lidé se chovali dost jinak, než je v běžné době obvyklé. Zaslouží si to ohlédnutí a zhodnocení.
COVIDová doba byla zajímavou demoverzí totality – naštěstí skončila rychleji, než dokázal zfanatizovaný dav opravdu hodně škodit, ale nebyli jsme tomu daleko. Byl to takový velký Stanfordský vězeňský experiment, kdy my neočkovaní byli v roli vězňů a drtivá většina očkovaných v roli dozorců a jejich kompliců.
COVID nám ukázal, co vede k totalitnímu obratu ve společnosti: strach. Lidé se báli a báli se hodně – o svůj holý život a o život svých blízkých. Ze všech stran na ně svítilo morbidní počítadlo mrtvol, lidé hltali zprávy o tom, kolik dalších lidí umřelo, a média jim to podkreslovala hlubokými, dojemnými příběhy zesnulých a pozůstalých nebo dramatickými záběry z nemocnic. Když se takto lidé bojí, začnou vzhlížet k autoritám a žadoní od nich, aby začaly něco dělat – cokoli. Přirozený lidský instinkt velí, že nicnedělání je špatně a strach prohlubuje, činnost – jakkoli zbytná – je uklidňující. Tohle je pud, který si v sobě neseme a v jakékoli krizi se projeví. Proto lidé tak nadšeně šili roušky, radili si, jak je správně nosit, jak se dobře dezinfikovat anebo jak omezit nebo neomezit setkávání lidí.
Dělání společných rituálů nadiktovaných autoritou připomínalo chování flagelantů u morových epidemií raného novověku. Mor zaháněli modlením a sebebičováním. Když to nepomáhalo, tak za to mohli hříšníci, co ty náboženské rituály nedodržovali dostatečně důsledně a „porušovali opatření“. Když mor začal odeznívat, byl to důkaz, že modlení a sebebičování funguje. Rouškování a sociální distancing fungoval naprosto stejně.
Od strachu je krůček k nenávisti. Xenofobie je strach z cizího nebo odlišného a protože je přirozeně lidská, začala fungovat. V lidech byla poptávka po vnitřním nepříteli – po viníkovi. Nejdřív to byli sobečtí lyžaři, kteří „to“ k nám donesli z Itálie, ale toto nevydrželo dlouho. Dlouhodobý nepřítel vznikl z odporu k nesmyslným opatřením: kdo odmítal provádět elitami nařízené rituály jako nošení roušek, zákaz vycházení ve večerních hodinách nebo dokonce tajně navštěvoval ilegálně otevřené restaurace, když ty měly být zavřené – ti všichni za to neštěstí mohli. Odmítači opatření mohli za to, že COVID netrvá 14 dní, ale půl roku. Tomuto nechutnému, xenofobnímu, lživému tvrzení věřila většina lidí, podporovaná mainstreamovými médii. Stačila správná míra strachu a nenávist vůči spoluobčanům na úrovni živelného lynče opět ukázala svoji tvář – a propadli jí i inteligentní lidé.
V zásadě se jedná o stejný princip, který vedl k diskriminaci, apartheidu a často i genocidám vždy. Ve strachu před abstraktním zlem se našel jasně identifikovaný nepřítel, a s ním bylo potřeba zatočit. Ten nepřítel totiž mohl za neštěstí, které na nás osud uvalil. Stačilo brnknout na správnou strunu strachu a démoni tak dobře známí z dvacátého století se začali znovu probouzet. To byl ale ještě démon na uzdě, svázán právě díky zkušenostem s totalitními režimy. Opatření byla sice drastická a často naprosto nesmyslná, platila bez diskriminace pro všechny. Pak přišly vakcíny.
Když konspirační teoretici přišli s bláznivou teorií, že by vlády mohly v budoucnu zavádět vakcinační pasy a na základě nich diskriminovat lidi (omezovat je v cestování, využívání nějakých služeb atd.), přišlo to všem normálním lidem jako totální úlet. V demokratické společnosti, obrněné zkušeností s holokaustem a komunismem, tohle není možné. Vakcinační pasy byly vládou označeny za šílenou dezinformaci, aby je vláda za půl roku na to zavedla. Orwell. A těm stejným „normálním lidem“ to vůbec nepřišlo divné.
Když na tyto vakcinační pasy lidé upozorňovali žlutou hvězdou, aby poukázali na podobnost s diskriminací Židů ve 30. letech v Německu, drtivou většinu lidí to urazilo a uraženi jsou za to dodnes. Přitom je nutné připomenout: ty hvězdy koncentračním táborům předcházely, v nich nebyly potřeba. Hvězda sloužila k identifikaci Židů, dokud se pohybovali mezi ostatní populací, aby je mohli lidé efektivně diskriminovat (nepustit do divadla třeba). Aplikace Tečka byla v podstatě taková digitální varianta žluté hvězdy – sloužila naprosto stejnému účelu – jako identifikace lidí s menšími právy, aby bylo možné je efektivně diskriminovat.
Vládní propaganda zveličovala pozitivní účinky vakcín, zatajovala veškerá negativa. S jakýmikoli skeptiky a pochybovači nad vakcinací vedla úzkostlivě a důsledně válku. Stačil nepříjemný dotaz nebo poukázání na trochu méně pozitivní data nebo zapochybování nad úžasností vakcíny a dotyčný padl do klatby jako „dezinformátor“. Vakcíny jsou dobré a popírači zlí nebo hloupí. Ty hloupé je třeba donutit proti jejich vůli, ty zlé ostrakizovat, dehumanizovat a zostudit. Většina podlehla. Stali se komplicové vakcinačně-rouškařské totality, protože chtěli mít klid. Chtěli cestovat, chodit do restaurací, bavit se, neřešit, a tak se podvolili. Ti uvědomělí byli hrdými komplici režimu v boji proti popíračskému zlořádu. Podobnost s totalitními režimy není náhodná. Pokud jste kdy přemýšleli, jak byste se chovali během totality, dnes už to víte, vaše chování za COVIDu je vaší vizitkou.
Toto ohlédnutí má smutné zakončení: lidé se nezměnili. Je bláhové si myslet, že se hrůzy totalit nemohou zopakovat – COVID nám ukázal, že stačí lidi dobře postrašit a bude možné opět diskriminovat nekonformní odlišnost. Elity opět selžou, protože se budou bát také nebo z toho budou benefitovat, a většinový lid opět podlehne, protože mu bude „klid a pokoj“ přednější než starost o nějaké vzpurné individualisty. Dějiny nás učí, že z dějin jsme se nepoučili.
Ondřej Vašíček
