V první části článku Úskalí zelené transformace se Tomáš Zítko věnoval výrobě elektrické energie. Ve druhém díle chce čtenářům serveru ParlamentníListy.cz ukázat, že celá problematika má ještě mnohem náročnější disciplíny.

V předcházejícím článku „Když vám srdce bije jen občas, zemřete“ jsem se věnoval výrobě elektrické energie. Ve druhém díle bych rád ukázal, že celá problematika má ještě mnohem náročnější disciplíny.

Profesor Bárta ve svých knihách Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur a Sedm zákonů: Jak civilizace vznikají, dosahují vrcholu a upadají vysvětluje, že civilizace vznikají ve své jednoduché formě, při svém růstu nabývají na komplexitě a společně s ní i na energetické náročnosti. Když tato komplexita překročí určitou mez, stane se natolik energeticky náročnou, že ji nelze dále provozovat, a nastává civilizační kolaps. Systém, na kterém civilizace vyrostla, se okamžitě hroutí a nastupuje anarchie. V prostředí s nižší komplexitou se postupně začne rodit nová civilizace, která už s sebou netáhne byrokratický batoh té předchozí. Díky tomu se může spontánně a dynamicky rozvíjet.

Ve starověkém Egyptě takové kolapsy nastaly třikrát a každá z civilizací byla vystavěna na stejném genetickém základě. Lidé tedy nikam nemizí – mění se pouze kulisy, v nichž žijí. Zdálo by se tedy, že se není čeho bát. Tak jednoduché to ale není. V čem je tedy problém?

Během celé historie lidstva byla hustota zalidnění přímo úměrná schopnosti lidí uživit se. Až do konce 18. století proto nepřekročila hustota dvě osoby na hektar. Téměř každá generace do té doby zažila hladomor.

Kolem roku 1804 dosáhla populace první miliardy a 80 % lidí pracovalo v zemědělství. Dnes žije na světě více než osm miliard lidí a v Evropě pracují v zemědělství přibližně tři procenta z nich.

V roce 1800 bylo třeba na vyprodukování 1 kg pšenice 10 minut lidské práce, dnes na to stačí dvě vteřiny. Čím myslíte, že je to způsobeno? Využíváním fosilních paliv. Díky industrializaci – používání kombajnů namísto cepů – se primární produktivita zvýšila přibližně 10–20 000krát!

ČPAVEK – NEVIDITELNÝ ZÁKLAD ŽIVOTA

Ještě více než mechanizace je energeticky náročná agrochemie, díky níž jsme dokázali razantně zvýšit výtěžnost z hektaru. V roce 1800 byla výnosnost přibližně tuna na hektar, dnes je to přes 3,5 tuny na hektar. Zkrátka a dobře, díky agrochemii dnešní svět nezažívá hladomory. Ale má to svou cenu. Jen v rámci 20. století – tedy mezi lety 1900 a 2000 – se počet obyvatel téměř zečtyřnásobil, ale spotřeba energie v zemědělství vzrostla 90krát!

Vědec Václav Smil v knize Jak svět doopravdy funguje upozorňuje, že ambiciózní politické cíle uhlíkové neutrality se netýkají pouze elektrické energie, ale celkové konečné spotřeby primární energie, kde elektřina zaujímá pouhých 18 %. Jenže dekarbonizace zbývajících 82 % energetické spotřeby představuje výrazně náročnější problém. Pro výrobu čtyř základních civilizačních surovin – cementu, oceli, plastu a čpavku – totiž zatím neexistuje žádné alternativní, bezuhlíkové, komerčně použitelné řešení.

Bez fosilních paliv nedokážeme vyrobit čpavek a bez čpavku není dusíkatých hnojiv. Bez něj dokáže zemědělství uživit pouze polovinu současné populace. To znamená, že pokud by evropské dekarbonizační cíle přijal celý svět (což se naštěstí neděje), stálo by to minimálně čtyři miliardy životů.

KOLEKTIVISMUS 2.0: ESG JAKO IDEOLOGIE ÚPADKU

V předchozím článku jsem zmínil kolektivistické levicové ideologie 20. století. Asi nejtragičtějším obdobím byl čínský „Velký skok vpřed“, který v letech 1959–1962 připravil o život zhruba 45 milionů lidí. Mao Ce-tung tehdy se sobě vlastní pýchou, grandiozitou a bezohledností sebral půdu rodinným farmářům a nastolil kolektivistické zemědělství. Technické znalosti byly nahrazeny politickou ideologií podporovanou masivní státní propagandou. Kombinace mnoha špatných rozhodnutí způsobila neúrodu a následně hladomor. V té době měla Čína přibližně 650 milionů obyvatel, takže tato ideologie stála život přibližně sedm procent populace.

Dnešní ideologie ESG provádí podobné experimenty, avšak na globální úrovni. V roce 1960 žily na světě pouhé tři miliardy lidí, z nichž v maoistické Číně to bylo „jen“ 650 milionů. Výsledkem bylo asi 45 milionů mrtvých. Dnešní ESG má ambici aplikovat své experimenty na svět s osmi miliardami lidí. Její smrtící potenciál je proto násobně děsivější.

A tady je třeba upozornit na jeden podstatný rozdíl mezi levicovými kolektivistickými ideologiemi 20. století a současnou ideologií ESG. Sir John Glubb v letech 1976–1977 publikoval soubor esejí, ve kterých zkoumal životní fáze různých impérií. Všiml si, že u většiny z nich lze pozorovat nejprve období expanze, dále období obchodu, poté období hojnosti následované obdobím intelektu. Posledním obdobím je období dekadence, ve kterém je již společnost natolik zdegenerovaná blahobytem, že nastává vnitřní celospolečenský rozvrat a impérium končí. Uvedl například: „Upadající říše propadají dojmu, že zůstanou automaticky navždy bohaté, a to podněcuje k marnotratnému vynakládání hojných prostředků na velkorysou dobročinnost. Dělají to tak dlouho, dokud se nezhroutí hospodářství, nezavřou univerzity a z nemocnic… zbudou rozvaliny.“

Levicové kolektivistické ideologie 20. století spadaly do období expanze či obchodu a měly za cíl budovat prosperitu, přičemž hospodářský rozvrat byl pouze nechtěným – byť nevyhnutelným – důsledkem těchto experimentů. Současná ideologie ESG už ale spadá do období dekadence, a tak je ekonomický úpadek nebo také „nerůst“ přímo jejím cílem. Jde o geniální strategii: vytvoření prosperity je obtížné, proto přichází ideologie, která si už tak velké cíle neklade. Naopak své stoupence odměňuje za nerůst – nestavět, nepěstovat, nevyrábět. Ve 20. století by něco takového pro pracovitou společnost bylo nepřijatelné, zatímco pro dnešní zhýčkanou mládež, která nechce ráno vstávat do práce, je ideologie hlásající nerůst balzámem na duši. Lenost se stává ctností a ti, kdo neprodukují nic, se stávají nejušlechtilejšími z nás. Ideologie ESG uctívá planetu (čili neživou hmotu) a člověk je pro ni pouze škodná. Nejedná se tedy pouze o ideologii dekadentní, ale o ideologii vyloženě antihumánní.

PROPAGANDA – KDYŽ SE MYŠLENKY MĚNÍ V INSTINKTY

Možná se vám teď honí hlavou, proč se lidé stále ženou tímto směrem, který vede přímo do záhuby. Vysvětlení je prosté – jsou indoktrinováni a nacházejí se ve stavu davové psychózy. Ta je masivně posilována mainstreamovými médii a sociálními sítěmi.

Gustave Le Bon už před 130 lety tento stav popsal v knize Psychologie davu. Na příkladech z období bonapartismu vysvětlil, co se děje se společností manipulovanou prostřednictvím strachu a neustálého opakování státní propagandy. Neustálé omílání primitivních hesel způsobí, že se tyto fráze lidem propíšou do podvědomí a stanou se instinkty.

Nacistická ideologie využívala legendu o údajném židovském spiknutí (Protokoly sionských mudrců apod.) a také eugeniku jako „vědecké“ zdůvodnění k prosazování tzv. rasové čistoty. Běžné byly nálepky typu Verjudete Presse – „prožidovský tisk“, Feigling – „zbabělec“, Pazifistenschwein – „pacifistické prase“ nebo Reichsfeinde – „nepřátelé Říše“.

Komunisté pro změnu šířili příběhy o „třídních nepřátelích“ a „vykořisťovatelích“. V případě Lenina šlo o velkostatkáře a buržoazii (hanlivě označovanou jako „buržousti“), Stalin si vzal na mušku bohatší rolníky (tzv. kulaci). Nálepky typu „záškodníci“, „štváči“, „reakcionáři“, „imperialističtí agenti“, „nepřátelé lidu“ či „revizionisté“ byly běžné i u nás.

Dnes se místo toho zneužívají reálné události jako klimatická změna, epidemie covidu či ruská agrese, ze kterých jsou utvářeny strašidelné příběhy, vysoce překračující jejich reálnou podobu. V médiích proto můžeme slyšet o údajné bezprecedentní klimatické krizové situaci způsobené člověkem, kterou zvrátíme pouze masivními investicemi do zelených technologií. Co na tom, že přibližně 2 000 vědců a odborníků podepsalo Světovou klimatickou deklaraci CLINTEL, kde jasně deklarují, že „neexistuje žádná klimatická nouzová situace“, protože klima se mění po celou dobu existence planety.

Měli jsme tu údajnou mimořádně smrtící pandemii, kterou bylo třeba řešit bezprecedentními investicemi do nejrůznějších proticovidových opatření. Co na tom, že smrtnost covidu přibližně odpovídala smrtnosti na běžnou chřipku (meta analýza z roku 2021 vykázala globální smrtnost přibližně 0,15 %, v dalším roce meta analýzy uváděly smrtnost ještě menší). V roce 2021 byl průměrný věk zemřelých v ČR 78 let, blížil se tedy průměrnému věku dožití. To znamená, že k významnému dopadu na společnost virus sám o sobě nikdy neměl potenciál (to bohužel nelze konstatovat o zcela absurdních proticovidových opatřeních).

Teď tu máme příběh o ruském plánu zmocnit se Evropy, a ačkoli se za tři roky válčení bojová linie prakticky neposunula (stále se vede především na východní Ukrajině), už slýcháme apel, že pokud nezačneme masivně investovat do zbrojení, budou Rusové za pár let pochodovat Prahou.

Společností tak rezonují hesla jako „klimatická krize“, „udržitelnost“ (za covidu například heslo „tvoje rouška chrání mě a moje tebe“ nebo „uděláme tečku za covidem“, ačkoli ani roušky, ani očkování nemohly šíření pandemie zabránit) a nálepky jako „chcimírové“, „proruští švábi“ či „dezoláti“. Hesla se liší příběhem, který se snaží politbyro do lidí vtisknout, principiálně jde ale stále o to samé – fráze musí být jednoduchá a mít emoční náboj. Bez ohledu na inteligenci či dosažené vzdělání tato hesla lidmi prostupují a mění se v instinkty, které je poté obtížné z jejich hlav odstranit.

Není proto výjimkou, že i když jsou tyto myšlenky později nezpochybnitelně vyvráceny a lidé racionální argumenty přijmou (například absurdita větrných elektráren nastíněná v předchozím článku: „Když vám srdce bije jen občas, zemřete“), během pár dní se nechají znovu strhnout svým podvědomím k původním názorům (například k přesvědčení, že existuje klimatická krize, kterou je třeba řešit obnovitelnými zdroji). Jsou totiž stále pod vlivem svých zažitých názorových vzorců, které se již staly instinkty.

Tímto způsobem je dnes záměrně štěpena společnost a vyvoláván strach, jehož účelem je ospravedlnit gigantické transfery bohatství od daňových poplatníků ke korporacím. Všimněte si například, že zavádění nejrůznějších ekologických daní a emisních povolenek pro domácnosti není kompenzováno snižováním stávajících daní. Nejde tedy o „pouhé“ kolektivistické vychovávání občanů k „ekologičtějšímu“ způsobu života, ale o jejich cílené ožebračování. To už je ale jiné téma.

ZÁVĚR

Tak teď, když už víte, že zelená transformace není jen otázkou výroby elektřiny, ale že naráží i na limity zemědělství, výživy lidstva a samotné schopnosti civilizace přežít, začíná být jasné, že tu nejde o technický detail, ale o samu podstatu našeho bytí. Bez fosilních paliv nedokážeme vyrobit hnojiva, bez hnojiv nedokážeme uživit dnešní populaci a bez průmyslu založeného na energii a surovinách nedokážeme udržet ani základní civilizační funkce.

Dozvěděli jste se také, že moderní ideologie – ať už se jmenují jakkoli – se často opírají o stejný mechanismus: jednoduchá hesla, která se lidem zaryjí pod kůži a stanou se instinkty, jež pak ovládají celé společnosti. Nacisté, komunisté i dnešní ESG aktivisté používají různá slova, ale princip je pořád tentýž: štěpit společnost, vyvolávat strach a ospravedlňovat tím obrovské transfery moci a bohatství. Dekadence dnešní doby přidává ideologii ESG ještě větší smrtící potenciál. Princip „rozděl a panuj“ již definitivně převážil nad myšlenkou sametové revoluce, že „v jednotě je síla“.

A právě proto není zelená transformace jen neškodným „ekologickým experimentem“, ale projektem, který může mít pro naši civilizaci fatální důsledky. Pokud vás zajímá, jak se tyto procesy promítají do dalších oblastí našeho života a jaké cesty z této pasti ještě zbývají, hledejte odpovědi v mé knize Na prahu nové civilizace, kterou jsem napsal společně s ekonomkou Markétou Šichtařovou.

Převzato z Parlamentních listů