Lucky Strike Českého rozhlasu

Lucky Strike Českého rozhlasu

Zaznamenali jste, že před pár dny spustil veřejnoprávní Český rozhlas na sociálních sítích
kampaň, která nás má přesvědčit o tom, že platit povinné koncesionářské poplatky za
něco co vůbec nepoužíváme a ani o to nestojíme, má být úplně v pořádku
? Veřejnoprávní
média jsou prý nutným pilířem, bez kterého by se naše mladá demokracie zhroutila v
prach, podobně jako šla k zemi známá bělehradská televizní věž Avala po zásahu pumou
ze stíhačky Tornado.
Nedalo mi to a jsa zvědav na onoho Titána třímajícího na svých znavených bedrech tíhu
veškeré naší demokracie, naladil jsem dnes (26.11.2024) něco po poledni slovutnou
stanici mluveného slova zaměřenou na analytickou publicistiku, aneb ČRo – Plus.
Tento kanál, oháněje se vznešeným heslem „když chcete vedět víc“ má totiž být tím
hlavním veřejnoprávním rozhlasovým štítem, který nás občany chrání před rafinovanými
svody a nástrahami různých nepřátelských propagandistů a dezinformátorů, brousících si
na naši křehkou a bezbrannou demokracii své křivé zuby.
Vyslechl jsem tedy obligátní zprávy o půl a poté se zaposlouchal do komentáře jistého
publicisty, zřejmě velmi dobře orientovaného v reáliích sousedního Polska. Díky němu již
zcela jistě nebudu ani vteřinu tápat v tom, kdo má být v nadcházejících jarních polských
prezidentských volbách tím hodným a kdo naopak tím zlým mužem.
Příspěvek, který následoval, mě však zaujal o poznání více. Redaktorka Iva Pekárková jej
zahájila zkormouceným hlasem, jímž stručně popisovala krušný život své kamarádky –
jakési Lucky, která po návratu z pobytu v Anglii měla čelit rozličným, blíže příliš
nekonkretizovaným protivenstvím své zlolajné a nevděčné rodiny, jež onu reemigrantku
zahrnula přívalem nepochopení, zapříčineným údajně tou skutečností, že nešťastná
slečna Lucie na onom bájném západě příliš nezbohatla.
Kdo má být ona Lucie, čím je její osud důležitý a proč zrovna o ní jako posluchač
potřebujete vědět „když chcete vědět víc“ nebylo z první části příběhu příliš zřetelné.
Smysl příspěvku byl nejasný až do chvíle, kdy redaktorka svůj původně tragicky
zkormoucený hlas přeladila do mírně šibalského tónu, aby národu zvěstovala
pozoruhodné zjištění, že ona většině posluchačů pravděpodobně zcela neznámá Lucka z
toho všeho vlastně nemusí být nikterak smutná, protože jí údajně patří polovina Londýna.
V tom Londýně totiž mají Lucky Casino, Lucky Bingo, ba dokonce i čínskou restauraci
Lucky Park a ono nevýslovné štěstí z „vlastnictví“ nemalé části světové metropole slečně
Lucii trochu kalí, v dnešní progresivní a nezdravému životu nepřející době, pouze klesající
zájem o cigarety značky Lucky Strike.
Abych pravdu řekl, k maximalizaci pocitu trapnosti scházela asi už jen informace o tom, že
ona Lucie je „blondýna z Londýna“. Redaktorce Pekárkové ke cti slouží, že k této ultimátně
kreativní slovesné bombě nakonec nesáhla.
Pozorný posluchač, občan a povinný koncesionář se však po vyslechnutí tohoto
publicistického veledíla musí nutně ptát, jak a čím tato slaboduchá novinařina přispívá k
„poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných
informací pro svobodné vytváření názorů“, či k plnění jiného z úkolů, které našemu
veřejnoprávnímu rozhlasu ukládá skrze § 2 zákon č. 93/1991 Sb. (Zákon o Českém
rozhlasu)?
Není mi ani příliš jasné, jak se díky tomuto příspěvku ubráníme všem těm populistům,
extrémistům, autoritářům, oligarchům či dezolátům, kteří na nás dnes a denně číhají na
každém rohu?
Možná by bylo možné zmíněný příspěvek považovat za vysílání určené menšinám. Leč
zákon výslovně hovoří pouze o menšinách národnostních či etnických, přičemž o vysílání
pro menšinu dospělých, jež svým intelektem zůstala na úrovni žáků druhé třídy základní
školy se nikde nezmiňuje.
Nepředpokládám ani, že by zrovna stanici ČRo – Plus poslouchali školáci odpovídajícího
věku a příslušných mentálních schopností, takže v tomto případě nejspíš nešlo ani o
vysílání pro děti a mládež.
Dovolím si suše předpokládat, že autorka Pekárková mikrofon ve veřejnoprávním studiu
neopotřebovávala jen tak pro nic za nic a za tento svůj publicistický přínos pilíři naší
demokracie dostane asi i něco zaplaceno.
A my si položme otázku – není to náhodou zjevným důkazem, že veřejnoprávní rozhlas
dostává z našich kapes zbytečně příliš mnoho peněz, když musí své vysílání futrovat i
takovýmito obsahově úplně prázdnými nesmysly?


Jiří Svoboda Randula


Pozoruhodný příběh slečny Lucie, jíž patří polovina Londýna si můžete vyslechnout zde: https://plus.rozhlas.cz/iva-pekarkova-lucky-zivot-9360654

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Jiří Randula

Jiří Randula

Novinky

Nejnovější video

Libor Vondráček v třinácté epizodě svého pravidelného pořadu Proč? Jak? Co? odpovídal na dotazy diváků bez vyhýbání se, a to i v tématech, kde by bylo jednodušší sáhnout po obecné frázi. Na otázku, zda by Senát neměl být jen čestnou funkcí bez platu, odpověděl protiotázkou po smyslu instituce a vysvětlil, proč ji za současné situace nechce zrušit, byť sám v Senátu nikdy usednout neplánuje.

Vondráček argumentoval konkrétními případy, kdy Senát podle něj fungoval jako skutečná pojistka demokracie. Připomněl, že Senát mezi lety 2022 a 2024 odmítl ratifikovat Istanbulskou úmluvu, kterou popsal jako smlouvu zaklínající se bojem proti násilí na ženách, ale ve skutečnosti zavádějící širší povinnosti státu. Stejně tak zmínil, že sněmovna sice v prvních měsících vlády Petra Fialy schválila takzvaný pandemický zákon inspirovaný Německem, ale byl to právě Senát, kdo ho zastavil, podobně jako u nákupu gripenů, kde se nakonec místo nákupu prosadil nájem.

Na místo plošné kritiky všech senátorů ale Vondráček nabídl konkrétní nástroj, jak je hodnotit. Odkázal na web vysvědčenísenátoru.cz, kde je vidět, že drtivá většina současných senátorů hlasovala v rozporu s programem vlády, ale zdůraznil, že existují i výjimky, které si podle jednotlivých obvodů zaslouží podržet. Zároveň jasně řekl, že bez souhlasu Senátu nelze zakotvit korunu a hotovost do ústavy ani zrušit korespondenční volbu, a proto vyzval k účasti ve volbách 9. a 10. října.

V otázce dálkově ovládaných a plně sledovaných nových automobilů zaujal Vondráček jednoznačně kritický postoj k povinné elektronice, kterou vyžaduje evropská regulace, od kamer sledujících pohyb očí řidiče až po automatické hlášení spotřeby přímo Evropské komisi. Upozornil, že podobné systémy mohou vozidlo paralyzovat nebo se stát terčem zneužití, a proto je Svobodní odmítají jako povinnou výbavu.

Nejpropracovanější odpověď patřila lidovému vetu podle švýcarského modelu, kde by stačilo 50 tisíc podpisů a čtvrtletní hlasovací okna, aby občané mohli zrušit i již schválený zákon. Vondráček přitom nemluvil o revoluci, ale o zkušenosti známého, který ve Švýcarsku vyrůstal: hlavní přínos referenda není v častém hlasování, ale v tom, že si politici prostě nedovolí navrhovat tak špatné zákony, protože riskují prohru u lidí.

K rozpočtu na rok 2027 zůstal Vondráček realistický, ale nikoli rezignovaný. Otevřeně popsal karetní rozdání sněmovny, kde Svobodní mají 15 mandátů, motoristé 13 a ANO 80, a přesto podle něj dokázali prosadit do programového prohlášení vlády řadu vlastních myšlenek, které by tam ANO samo nikdy nedalo. Právě tato kombinace věcných argumentů, konkrétních čísel a ochoty přiznat omezené možnosti dělá z Vondráčka politika, který místo velkých gest nabízí voličům přehledný účet toho, co se podařilo a co ještě zbývá dokončit.

Oblíbené štítky

Jiří Randula

Jiří Randula

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31