Nové pražské zastupitelstvo převezme závazek, který si Praha uložila v červnu 2019: do roku 2030 snížit emise CO₂ nejméně o 45 procent proti roku 2010 a nejpozději do roku 2050 dosáhnout klimatické neutrality.[1] Právě v období 2026 až 2030 se ukáže, co z tohoto slibu je technicky a ekonomicky reálné a jak vysoký účet po sobě dnešní politika zanechá. Oficiální klimatický plán tento cíl skutečně stanovuje.
Klimatický plán považuji za chybný jako celek. Ne proto, že každé zateplení, modernizace kotelny nebo solární panel jsou špatně. Problém vidím v opačném postupu: nejprve se politicky stanoví výsledek a termín a teprve potom se hledají peníze, technologie a lidé, kteří jej mají zajistit.
Proto jsou rozhodující tři otázky: Kolik to skutečně bude stát? Je plán technicky a ekonomicky reálný? A kdo nakonec zaplatí, pokud původní předpoklady nevyjdou?
Kdo za klimatickým plánem stojí
Za plánem nestála anonymní „Praha“. Vznikal za koalice Pirátů, Prahy sobě a Spojených sil pro Prahu, tedy TOP 09, STAN a KDU-ČSL.[2] Jeho hlavními politickými tvářemi byli primátor Zdeněk Hřib a náměstek Petr Hlubuček, který měl přípravu plánu na starosti.[3] Expertní tým vedl bývalý ministr životního prostředí Martin Bursík.[4] Zastupitelstvo plán schválilo 27. května 2021.[5]
Politická odpovědnost je důležitá právě proto, že klimatické cíle se snadno prezentují jako morální nebo technická samozřejmost. Nejsou. Jde o politická rozhodnutí o prioritách, veřejných penězích a zásazích do života obyvatel. Kdo za ně sklízí politické body, má také vysvětlit jejich cenu.
Klimatický plán za 231 miliard: kdo zaplatí účet?
Plán obsahuje 69 opatření a jeho původní finanční příloha počítala s hrubým investičním objemem přibližně 231 miliard korun bez DPH. Z toho mělo připadnout 32,3 miliardy na Prahu a městské části, 22,4 miliardy na městské společnosti a 176,3 miliardy na ostatní zdroje včetně soukromých investic a dotací.[6]
Je důležité říci přesně, co toto číslo znamená. 231 miliard není účet, který má celý zaplatit pražský magistrát, ani automaticky ekonomická ztráta 231 miliard. Je to objem investic, se kterými plán počítá.
Právě tím ale vzniká jiný problém: značná část politického závazku stojí na penězích a rozhodnutích subjektů, které Praha přímo neovládá.
Tehdejší opozice plán označovala za finanční a morální hazard a pochybovala o splnitelnosti jeho předpokladů.[7] Petr Hlubuček naopak odhadoval, že po započtení dotací a úspor bude městský rozpočet zatížen přibližně dvěma až třemi miliardami korun ročně. Tehdejší náměstek pro finance Pavel Vyhnánek tuto částku považoval za zvládnutelnou.[8]
Právě k tomuto číslu by se dnes Praha měla vrátit.
Platí pořád? Kolik už bylo skutečně vydáno? Jaké úspory investice přinesly? Kolik očekávaných dotací se podařilo získat a kolik nákladů zůstane Praze, městským společnostem, soukromým vlastníkům a obyvatelům?
Samotný plán předběžně odhadoval získatelné dotace v období 2021 až 2030 na 20 až 30 miliard korun a roční spolufinancování města a dalších subjektů na přibližně tři až čtyři miliardy.[9] „Ostatní zdroje“ tedy neznamenají peníze, které už někdo Praze slíbil.
Politický závazek je pevný. Jeho financování zdaleka tak pevné není.
Celý plán stojí především na energetice a budovách
Kategorie „Udržitelná energetika a budovy“ měla podle finanční přílohy přinést 39,64 procentního bodu z celkových plánovaných 45,3 procenta snížení emisí. Podle modelu plánu tedy představovala přibližně 87,5 procenta plánovaného emisního efektu.[10]
Tady se rozhoduje o úspěchu nebo neúspěchu celé strategie.
Plán počítá například se snížením emisí spojených s dodávkami elektřiny a tepla o 60 procent, navýšením bezemisní a nízkoemisní výroby elektřiny o 2,3 TWh a tepla o 2,6 TWh, snížením spotřeby tepla a plynu v budovách o 15 procent, solárními či kogeneračními zdroji na 23 tisících budov, výměnou 70 tisíc zdrojů tepla a instalací 500 tisíc chytrých elektroměrů.[11]
Jen tato kategorie byla oceněna na 174 miliard korun bez DPH. Zhruba 146,7 miliardy, tedy asi 84 procent, měly podle původní kalkulace přijít z ostatních zdrojů.[12]
To je mimořádně důležitý předpoklad. Pokud soukromí vlastníci, investoři, energetické společnosti nebo dotační programy nebudou investovat v rozsahu, se kterým plán počítal, Praha má v zásadě tři možnosti: cíl nesplnit, najít více veřejných peněz, nebo zvýšit tlak v oblastech, které dokáže regulovat přímo.
Evropské povinnosti a pražské ambice nejsou totéž
Do celé situace dnes vstupuje další vrstva evropské regulace.
Směrnice EPBD vyžaduje, aby nové budovy vlastněné veřejnými subjekty splňovaly bezemisní standard od roku 2028 a všechny nové budovy od roku 2030. Omezuje také veřejné finanční pobídky na nové samostatné fosilní kotle a vytváří rámec pro postupnou dekarbonizaci budov.[13] (EUR-Lex)
Směrnice EED stanovuje při standardním způsobu plnění renovaci nejméně tří procent vymezené podlahové plochy energeticky nevyhovujících budov ve vlastnictví veřejných subjektů nad 250 m²; členské státy mohou využít i alternativní přístup se srovnatelným výsledkem.[14] (EUR-Lex)
Tohle rozlišení je zásadní.
Ne každá klimatická investice Prahy je nařízena Evropskou unií a ne každá evropská povinnost vznikla až dnes. Praha si současně stanovila vlastní ambice nad rámec jednotlivých zákonných povinností.
Právě proto se evropský a pražský účet nesmějí pohodlně slít do jedné položky. Veřejnost má právo vědět, co Praha skutečně udělat musí a co dělá proto, že si to její politici sami zvolili.
Fotovoltaika: plán na papíře, návratnost v realitě
Praha schválila první krok k založení Pražského společenství obnovitelné energie už v roce 2021.[16] Organizace byla později přejmenována na Pražské centrum obnovitelné energie.[17]
Městská zpráva z února 2026 uváděla 59 dokončených fotovoltaických elektráren zásobujících 73 městských objektů.[18] V celé Praze přitom město uvádělo přibližně 9 000 připojených fotovoltaických systémů, převážně na soukromých nemovitostech.[19]
Právě tady je vidět rozdíl mezi politickým plánem a ekonomickým rozhodováním jednotlivých vlastníků. Soukromník investuje tehdy, když na to má peníze a investice mu dává smysl. Politický dokument počítá s výsledkem předem.
U městských instalací proto nestačí hlásit počet střech. Praha by měla pravidelně zveřejňovat pořizovací náklady, skutečnou výrobu, provozní náklady, životnost a reálnou návratnost investic.
Teprve potom lze posoudit, kde fotovoltaika skutečně šetří peníze a kde existuje především proto, že na ni byla dostupná dotace.
Mělník: kdo skutečně snižuje pražské emise?
Klimatický plán počítá s ukončením nákupu elektřiny a tepla z uhlí do roku 2030.[20] Takový cíl ale závisí také na tom, co udělají samotní výrobci energie.
ČEZ například oznámil přeměnu mělnické energetické lokality za více než 50 miliard korun, první paroplynový zdroj plánuje na rok 2029 a odchod lokality od uhlí do roku 2030. První projekt získal přislíbenou podporu 7,26 miliardy korun z Modernizačního fondu.[21]
To je skutečná technická transformace zdroje. Pokud bude Praha v budoucnu vykazovat nižší emise díky změně energetického mixu dodavatelů, měla by oddělit vlastní opatření od efektu investic provedených někým jiným.
Jinak se snadno stane, že politici sklidí zásluhy za číslo, jehož podstatnou část vytvořily miliardové investice energetických společností.
Deset tisíc dobíjecích bodů: kolik jich Praha skutečně využije?
Klimatický plán počítá s deseti tisíci novými veřejně přístupnými dobíjecími body do roku 2030.[23]
V lednu 2026 Praha oznámila projekt 1 500 pomalých dobíječek s až 2 500 body za 492,8 milionu korun včetně DPH, přičemž evropská dotace má dosáhnout přibližně 205 milionů.[24]
Dotace snižuje částku placenou Prahou. Neříká však nic o tom, zda je projekt ekonomicky dobře navržený.
K 30. červnu 2026 bylo v celém Česku přibližně 72,2 tisíce osobních bateriových elektromobilů.[25] Z tohoto čísla samotného nelze odvodit, kolik nabíječek má Praha stavět. To musí ukázat očekávaná poptávka v konkrétních lokalitách.
U investice za téměř půl miliardy má město doložit, kolik zákazníků zařízení využije, jaké budou provozní náklady, jaká je očekávaná návratnost a kdo ponese případnou ztrátu při slabším využití.
Veřejný projekt se nemá obhajovat tím, že „na něj byla dotace“.
Když energetika nestačí, plán už počítá s omezením aut
Dosavadní pokles emisí nemusí znamenat, že stejným tempem a za stejnou cenu půjde splnit i zbývající část klimatického cíle.
Pražské vyhodnocení uvádí, že emise proti roku 2010 klesly téměř o 30 procent, zatímco doprava zůstává oblastí, kde se jejich snižování nedaří.[27]
A právě tady se dostáváme k části klimatického plánu, která se obyvatel může dotknout velmi přímo.
Plán označuje snižování intenzity automobilové dopravy na celém území města za jednu z podmínek dosažení klimatického závazku. Počítá s rozšiřováním placených zón, zmenšováním územní platnosti parkovacích oprávnění, vyšší cenou parkování a při změně legislativy také s mýtným systémem.[29]
Nejde tedy o hypotetický nápad, který by někdo mohl vytáhnout až v budoucnu. Omezování automobilové dopravy je součástí plánu od začátku.
Moje obava je jednoduchá: pokud se velké energetické investice zpozdí, soukromí investoři nesplní očekávání nebo náklady začnou růst, může zesílit politická motivace nahrazovat chybějící výsledky opatřeními, která má město více ve vlastních rukou.
Tedy zdražováním a komplikováním osobní automobilové dopravy.
Takový krok by však měl být otevřeně obhájen před voliči jako politická volba. Nemá být zpětně vydáván za technickou nutnost vyplývající z cíle, který si politici sami stanovili.
Další účet přijde s ETS2
Od roku 2028 má být plně spuštěn nový evropský systém ETS2 pro paliva používaná v budovách a silniční dopravě. Evropská komise dnes rok 2028 uvádí jako termín jeho plného provozu. (Climate Action)
Jeden ze scénářů první verze českého Sociálního klimatického plánu při ceně povolenky 30 eur počítal s ročními dopady na vytápění domácností přibližně 40 až 70 eur a na dopravu 31 až 81 eur.[31]
Nejde o jednotnou částku pro každého občana a tento náklad není součástí rozhodnutí pražské rady.
Pro rodinný rozpočet je ale úplně jedno, ze které politické úrovně další účet přijde.
Právě proto nelze pražské parkovné, případné mýto, náklady energetických renovací a evropskou cenu uhlíku posuzovat každý zvlášť, jako by na obyvatele nepůsobily současně.
Klimatické předpisy nejsou nedotknutelné
Zkušenost ze zahraničí ukazuje, že jednou přijatá klimatická regulace nemusí být navždy neměnná.
Německo v roce 2026 změnilo pravidla vytápění a odstranilo dosavadní obecný požadavek, aby nové topné systémy využívaly nejméně 65 procent obnovitelné energie.[32] Německá spolková vláda tuto změnu skutečně oznámila v červenci 2026. (Bundesregierung)
Francouzská vláda zase po protestech žlutých vest v roce 2018 stáhla plánované zvýšení daně z pohonných hmot.[35]
Oba příklady mají společné jednoduché poučení: politici nemohou nejprve stanovit klimatický cíl a až potom zjišťovat, jak vysoký účet jsou lidé schopni unést.
Regulace není přírodní zákon. Pokud se ukáže jako neúměrně drahá, neúčinná nebo sociálně neúnosná, lze ji změnit.
Ano efektivitě. Ne bianco šeku na klimatický experiment
Klimatický plán Prahy odmítám jako celek.
Neodmítám opravu plýtvající budovy jen proto, že ušetří energii. Neodmítám modernizaci staré kotelny, pokud se ekonomicky vyplatí. Neodmítám fotovoltaiku na střeše, kde má rozumnou návratnost.
Právě naopak. Dobrá investice klimatický plán ke své obhajobě nepotřebuje.
Pokud zateplení ušetří více peněz, než stojí, má smysl. Pokud nový zdroj sníží dlouhodobé náklady, má smysl. Pokud bude nabíječka využívaná a ekonomicky obhajitelná, může mít smysl.
Problematičtější je opačná logika: investici musíme udělat proto, že se Praha politicky zavázala splnit určité procento emisí k určitému datu.
Od politiků, kteří klimatický plán prosadili, proto chci jednoduché srovnání reality s původními sliby:
Kolik už Praha skutečně vydala? Jaké úspory vznikly? Kolik investic provedlo samotné město? Kolik stát, energetické firmy nebo soukromí vlastníci? Kolik původně očekávaných dotací se podařilo získat? A kolik bude stát zbývající část cíle?
Teprve potom se dá odpovědně rozhodnout, zda pokračovat.
Od příštího zastupitelstva očekávám odvahu opustit politiku, ve které je klimatické procento důležitější než ekonomický výsledek. Jednotlivé projekty mají být posuzovány podle skutečného přínosu, ceny a návratnosti.
A pokud původní klimatický závazek ekonomicky nevychází, má se změnit závazek.
Ne život obyvatel tak, aby vyšel závazek.
Praha potřebuje odpovědnou správu, ne bianco šek na experiment, jehož konečnou cenu se obyvatelé dozvědí až po cestě.
Mgr. Martin Reinisch – Kanditát do zastupitelsva Prahy 11
Článek vyjadřuje názor autora nejedná se o oficiální stanovisko strany Svobodných
