Jak jde vláda na komáry s dělem

Jak jde vláda na komáry s dělem

Tak nějak by se dal nazvat plošný zákaz používání mobilů ve škole. Dělo komáry nezabije, ale napáchá nevratné škody všude kolem.
V diskusích pod články a na sociálních sítích se na toto téma hodně diskutuje a evidentně to většina diskutujících schvaluje. A jak je v takových diskusích zvykem, každého, kdo to neschvaluje, patřičně zpraží. Ať už primitivními, emotivními výlevy nebo přímo nadávkami. Ale úroveň diskuse a schopnost přijmout jiný názor, je jiné téma.
Mobilní telefony! Horké téma politiků, novinářů a veřejnosti. Jak už jsem uvedla, velká část lidí zákaz vítá a schvaluje. Proč? Protože „děti tráví na mobilu moc času“, děti mobil zneužívají např. k natáčení učitelů a jiných dětí“, „děti si na mobilu hrají hry, čtou nevhodný obsah…..“, „děti se na mobilech stávají závislými“, atd. Prostě mobil je problém. Možná je mobil problém, ale rozhodně ne pro všechny děti.
Nikdo z těch, co tleskají plošnému zákazu, ani na vteřinu nepřipustí, že jsou děti, které mají mobil k telefonování (popř. k SMSkování). Že nikoho nenatáčejí, že ho ve škole nepoužívají nebo jen výjimečně, že ani nemají připojení na internet nebo dokonce mají „hloupý“ mobil, se kterým se nic jiného, nežli telefonovat, nedá. A že takové nejsou? Ale ano, jsou.
Celá tato aktivita by se dala připodobnit k situaci, kdy většina žáků nenapíše domácí úkol a učitelka dá celé třídě pětku.
Nikdo si neklade otázku, proč za chyby někoho, byť by to byla většina, se mají trestat všichni! Na jednu stranu je to pochopitelné, protože princip kolektivní viny je u nás už tak nějak hluboko zakořeněný, ale budou se tomuto zákazu alespoň vzpěčovat rodiče těch dětí, které žádné problémy s mobily nemají?
Závislost dětí na sociálních sítích, a tedy na mobilech, je bezesporu problém. Natáčení učitelů a jiných dětí, zcela určitě také. Nedovolené používání mobilů při hodině už vůbec. Ale místo, aby se řešilo konkrétní nevhodné chování dětí, tak se zakáže používat (nebo dokonce mít u sebe) mobil všem? Už dávno to problém být nemusel, kdyby se to řešilo včas a účinně. Jenže naše školství se stará o nesmysly typu „wellbeing“, školní parlamenty, ombucmany, domácí úkoly a rušení známkování, místo řešení skutečných problémů. A pak přijde moudrá hlava s plošným zákazem.
Vzpomeňme si na kauzu paní učitelky Bednářové. Místo, aby byly potrestány děti, které ji při vyučování nedovoleně nahrávaly, byla vyhozena paní učitelka. Co tím těm dětem naše školství vzkázalo? „Milé děti, nahrávat učitele je v pohodě, zejména když se vám nelíbí, co říkají“. Jak jsou potrestány děti, které někde na záchodě nahrávají spolužačku? Jak je potrestáno dítě, které si přes přísný zákaz hraje s mobilem při vyučování? Nijak, nebo jen směšně. Kdyby se veškeré porušování pravidel exemplárně trestalo, dneska by se nemusely zakazovat mobily všem. Pořád se řeší, aby se dětem nějak nekřivdilo, aby se jim neubližovalo, aby se náhodou nějak neomezovaly a pak bum, všem ráno sebereme mobil.
Je třeba si uvědomit, že za problémy se závislostí na mobilech nesou primárně odpovědnost rodiče. Ti jim mobil pořídí, ti jim pořídí data, ti je nechávají s mobilem v ruce neúměrně dlouho. A ti jsou jim velmi často i špatným příkladem. Pokud se dítě neobejde bez mobilu ve škole, a my
mu jeho používání zakážeme, bude si to vynahrazovat po škole. Nevyřeší se tím tedy nic. Stejně jako představa, že budeme někoho nutit, aby se bavil se spolužákem, když se s ním bavit nechce.
A to už vůbec nemluvím o tom, jak se některým dětem přímo ublíží. Na sociálních sítích o tom mluví někteří rodiče, psychologové, či jiní zainteresovaní lidé. Odříznout dítě od rodičů, v době, kdy tady máme právě mobily, je cesta do pekel. Není nic špatného, ani zavrženíhodného, když dítě o přestávce zavolá rodičům, babičce, strejdovi, kamarádce…………….., že dostalo z písemky dobrou (špatnou) známku. Není nic špatného na tom, když rodiče napíšou dítěti, že ho vyzvednou později, protože se musí zdržet v práci a dítě si to o přestávce přečte. Není nic špatného na tom, když v r. 2026 prostě dítě používá mobil! Protože, od toho ho má.
Slaboduché výkřiky o tom, že dříve také nebyly mobily, že si mám dítě uvázat k noze, že mi o jedničce z písemky může říct až doma, že se děti mají bavit mezi sebou, apod., na hony páchnou totalitním myšlením jejich autorů. A nejen totalitním myšlením, ale ukazuje se, kolik rodičů vítá, že problém, který způsobili, bude někdo řešit za ně.
Úlohou státu ale není napravovat, co ve výchově někdo zkazil. Úlohou našeho školství není převýchova dětí, ale vzdělávání dětí!

Helena Sasová

Článek vyjadřuje názory autora nejedná se o oficiální stanovisko Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Helena Sasova

Helena Sasova

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Helena Sasova

Helena Sasova

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31