Fiala je pevný asi jako vykydnutý pudink. Šichtařová o slibech, na které se vláda vykašlala

Fiala je pevný asi jako vykydnutý pudink. Šichtařová o slibech, na které se vláda vykašlala

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ Vláda Petra Fialy se ani nepokouší splnit to, co si sama napsala do svého programového prohlášení o zrušení zbytečných úředních úkonů a zefektivnění potřebných služeb. „Může to být od počátku snaha manipulací získat přízeň voličů, a když už jsou voliči lapeni a dali hlas, tak se na ně vláda vykašlala,“ říká pro ParlamentníListy.cz Markéta Šichtařová s tím, že to může být i leností a neschopností. Nevěřícně kroutí hlavou nad tím, jak dnes o svém postoji k migraci hovoří premiér, jenž je ve svých postojích pevný asi jako vykydnutý pudink.

Z příloh k návrhu státního rozpočtu na příští rok, který ministerstvo financí poslalo vládě, vyplývá, že se počet státních zaměstnanců v příštím roce zvýší zhruba o 1200. Výdaje na jejich platy vzrostou o 11,2 miliardy na 277,8 miliardy korun. V programovém prohlášení vlády lídři pětikoalice přitom píší, že „na základě inventury všech agend státu do konce roku 2023 představíme konkrétní plány na snížení počtu úřednických míst. Zbytečné úřední úkony zrušíme a potřebné služby zefektivníme“. Co může vést vládu k tomu, že nejen slib ani po třech letech fungování neplní, ale počty státních zaměstnanců naopak navyšuje?

Já opravdu nevím, proč vláda neplní své sliby, proč se o to ani nepokouší. Nevím, jaké psychologické nastavení může někoho vést k takové nepoctivosti. Může to být lenost. Může to být od počátku snaha manipulací získat přízeň voličů, a když už jsou voliči lapeni a dali hlas, tak se na ně vláda vykašlala. Může to být neschopnost. Těch vysvětlení je více. Každopádně jisté je jedno: Neexistuje žádná objektivní ekonomická příčina, která by to ospravedlňovala.

Na středečním jednání předsednictva tripartity přislíbil ministr financí Zbyněk Stanjura odborům, že objem prostředků na platy ve veřejném sektoru by se od 1. ledna 2025 mohl zvýšit o 8 %. Pikantní je, že si premiér Petr Fiala vyžádal deset dnů na nalezení vlastního konkrétního řešení návrhu. Pokud byste mu měla poradit, jak by to řešení mělo vypadat i s ohledem na to, že v příštím roce se konají volby a pětikoalice určitě nebude chtít přijít o hlasy tohoto voličského segmentu?

Počkejte, tohle je divné, měla bych snad někomu radit s ohledem na volby? Já jsem ekonomka. Já nejsem marketér. Jak vyhrát volby, nechť radí volební stratégové. Já mohu radit pouze a jen s ohledem na ekonomiku a nebudu se propůjčovat k tomu, abych uhýbala od faktů a manipulovala je tak, aby to vyhrálo volby. Takže ekonomicky opodstatněný návrh zní, že by se měly mzdy ročně valorizovat o produktivitu práce očištěnou o inflaci. A tomu tedy 8 %, bohužel, neodpovídá.

Vše nasvědčuje tomu, že český zástupce v Evropské komisi získá místo komisaře pro energetiku. O Josefu Síkelovi, na něhož toto křeslo čeká, se v energetické branži povídá, že docela rozumí obchodu, méně rozumí průmyslu a jestli něčemu opravdu nerozumí, tak je to energetika. Pokud je na tomto šprochu pravdy trochu, lze si od dosavadního ministra na tomto postu v Bruselu něco příznivého slibovat?

Ne, neslibuju si od toho příznivého vůbec nic. Ani já jsem si zatím nevšimla žádného výstupu pana Síkely, který by jakkoliv dokazoval, že energetice rozumí. A to ve mně vzbuzuje obavy.

Energetika je pro naši zemi naprosto klíčová. A teď dostává nakládačku. Spustila se už dominová reakce, kdy padají jednotlivé provozy a strhávají s sebou další. Konec těžby uhlí plus emisní povolenky pokládají uhelné elektrárny, ty zase pokládají teplárny, ty s sebou strhávají jednotlivé závodní energetiky, a tak dál, a my už brzy nebudeme energeticky soběstační a energie zdraží. Česká vláda to dopustila a teď jeden z jejích ministrů míří do Evropské komise, kde může doničit nejen českou, ale evropskou energetiku. Tohle nevypadá dobře.

A pokud si říkáte, že nás evropská energetika nemusí zajímat, že se musíme zajímat jen o tu naši, tak si dovoluji připomenout, že pokud bude mít energetický problém Evropa jako celek, tak odkud asi tu naši chybějící energii dovezeme, když bude chybět všude? No, nedovezeme.

Na debatě pořádané v rámci podcastu serveru Echo24.cz prohlásil vládní koordinátor pro strategickou komunikaci Otakar Foltýn na adresu dvou dalších diskutujících, šéfredaktora Echo 24 Dalibora Balšínka a herního vývojáře a představitele Společnosti pro obranu svobody projevu Daniela Vávry, že to, co od nich standardně čte nebo slyší, je normální lhaní o tom, že tady hrozí nějaké strašné omezování občanských práv. „Přitom je to přesně naopak, nikdy v historii jsme ještě neměli takovou svobodu slova.“ Jak si ta jeho slova vysvětlujete?

Jako manipulaci.

Podle premiéra Petra Fialy stojí za rekordními zisky AfD ve volbách v Sasku a v Durynsku především nezvládnutá ilegální migrace v Evropě. Řekl, že před tímto v minulosti varoval a byl označován za xenofoba. Mohou nám Němci závidět, že nemají tak prozíravého kancléře jako my předsedu vlády, který dnešní důsledky nelegální migrace předpokládal?

No, tedy já jsem si nevšimla, že by vláda Petra Fialy bojovala proti migračnímu paktu a že by odmítla ho podepsat. Já jsem si nevšimla, že by vláda Petra Fialy odmítla vyplácet sociální dávky imigrantům a tím zrušit hlavní lákadlo jejich příchodu. Já jsem si dokonce ani nevšimla, že by Petr Fiala byl označován za xenofoba. Naopak jsem si všimla, že Petr Fiala je ve svých postojích pevný asi jako vykydnutý pudink.

Ve zmíněných spolkových zemích vyjádřili voliči masívní nespokojenost s tamní vládou. Dá se to brát jako varování před sněmovními volbami, které se budou konat za rok stejně jako u nás. Je vzhledem k atmosféře ve společnosti pravděpodobné, že by čeští voliči v nadcházejících krajských a senátních volbách udělili kandidátům pětikoalice podobnou lekci a poslali vládě vzkaz, že ta nespokojenost s ní není jen v průzkumech?

Nepochybuju o tom, že společnost se opět o něco víc odkloní od levicového progresivismu. Jak moc, to je otázka. Ukázaly to už eurovolby, že se politická mapa mění. Je tu obrovská poptávka po pravicové alternativě, ale je možné, že lidé se nakonec zase přikloní k nějakému populismu, který se na poslední chvíli vynoří.

Převzato z Parlamentních listů

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Ing. Markéta Šichtařová

Ing. Markéta Šichtařová

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Ing. Markéta Šichtařová

Ing. Markéta Šichtařová

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31