Připadá mi, že médii toto smutné výročí prošlo tak nějak mimochodem. Přitom nebezpečí islámského násilí nemizí, spíš naopak. Zatímco politické i kulturní autority pokládají za hlavní nebezpečí pro Evropu Rusko, na islám se zapomíná. Možná proto, že již dlouho k žádnému teroristickému útoku, při němž by zahynuly desítky lidí, nedošlo. Nanejvýš tu a tam nějaký muslim přejede autem dva, tři lidi – na což si Evropa vlastně zvykla. Jako bychom to pokládali za přijatelnou cenu za otevřenost a kulturní diverzitu.
Islám jako hrozba ve skutečnosti sílí. A nejde jen o teroristy, kteří před lety byli napojeni na Islámský stát, a dnes to vypadá, jako by z koncem Islámského státu zmizel i organizovaný islámský terorismus v Evropě. Příklon k islámu pod ideologickým obalem multikulturalismu se však upevňuje: v intelektuálním prostředí a samozřejmě následně také v praktické politice, kde se už začínají objevovat více či méně otevření islamisté v roli demokraticky zvolených zástupců občanů. A samozřejmě nezapomínejme na novou, spíše dosud spící, inkarnaci antisemitismu, který jde automaticky s islamismem ruku v ruce. Studenti, kteří na budově Školy architektury Akademie výtvarných umění v Praze vyvěsili palestinské vlajky jsou jen jedním z příkladů, nezapomínejme na počmárané výlohy obchodů vlastněných Židy ani na početné průvody na podporu palestinského terorismu, kterých se stále více účastní i mladí lidé, kteří vlastně muslimy nejsou (samozřejmě, až přijde na lámání chleba, tito lidé bez váhání k islámu přistoupí).
Bagatelizace islámského nebezpečí pro Evropu je jednou z největších dlouhodobých bezpečnostních hrozeb, možná přímo tou skutečně největší. Nelze popřít, že Rusko znamená riziko. Jenomže Rusko je vlastně zoufale neschopné. Tři a půl roku nedokáže na Ukrajině dosáhnout reálného úspěchu. Naproti tomu islám je nebezpečí, které máme zde, uvnitř našich hradeb. Zatímco metody Ruska jsou primitivní, islám je mnohem sofistikovanější, působí totiž nejen za pomoci barbarského násilí, ale především působí ideologicky a dokáže šikovně využívat ideologických slabin dnešního Západu. Ostatně sami islámu vycházíme vstříc – například migračním paktem nebo tím, že ty, kteří na toto nebezpečí upozorňují, dovolíme nálepkovat jako fašisty nebo rasisty, nebo přímo jako zločince. Tím skutečným zločinem však je nebezpečí islámu pro Evropu popírat – a pomáhat mu.
Vystoupení Libora Vondráčka v Událostech, komentářích 15. dubna znovu ukázalo, že předseda Svobodných dokáže i v ostře vedené televizní debatě držet jasnou linii a argumentovat věcně, bez zbytečných emocí. Hlavním tématem byla úprava financování veřejnoprávních médií, legislativní nouze a vztah návrhu k právům podnikatelů i k soudní ochraně. Vondráček působil konzistentně: odmítal přehnané zásahy státu do ekonomiky, upozorňoval na rozdíly mezi českým a polským přístupem a zároveň připomínal, že proti zneužívání veřejné moci má vždy existovat právní obrana.
Konzistence místo pokrytectví
Už v úvodu debaty bylo patrné, že Vondráček nechce řešit jen samotný zákon, ale především způsob, jakým se o něm vede politická diskuse. Připomněl, že jako „velmi pravicový politik“ by měl problém hlasovat pro opatření, které by dříve kritizoval u předchozí vlády. Tím se jednoznačně vymezil proti účelovému přebírání názorů podle toho, kdo je zrovna u moci. Jeho postoj působil jako důraz na principy, nikoliv na okamžitý politický zisk.
Stejně tak odmítl jednoduché obvinění, že návrh dává vládě možnost „vyhnout se soudům“. Vondráček připustil, že právní režim se mění, ale zdůraznil, že tím nezaniká možnost soudní ochrany. Jen se mění forma, jakou se občan nebo podnikatel může bránit. V debatě tak nepůsobil jako někdo, kdo chce právo obejít, ale naopak jako politik, který trvá na tom, aby právní stát fungoval podle jasně definovaných pravidel.
Obrana podnikatelů a trhu
Silná část jeho vystoupení se týkala dopadů cenových zásahů na podnikatele. Vondráček upozornil, že nelze „hodit přes palubu“ jednu skupinu podnikatelů jen proto, aby stát získal nástroj pro regulaci cen paliv. Připomněl, že čerpadláři už dnes mluví o kompenzacích a že je legitimní, aby se vláda snažila čelit drahým energiím, ale ne na úkor konkrétních podnikatelských subjektů. Tato rovina jeho argumentace byla srozumitelná i divákovi, který nemusí sledovat všechny detaily legislativního procesu.
Velmi dobře vyzněl i jeho důraz na konzistenci v přístupu ke stropování cen. Připomněl, že stejná politická reprezentace, která dnes kritizuje legislativní nouzi, sama v minulosti ve stavu nouze schvalovala zásadní zásahy do důchodového systému nebo cen energií. Tím Vondráček nepůsobí jako politik, který by se snažil jen vyhrát momentální spor, ale jako někdo, kdo upozorňuje na dlouhodobý problém dvojích standardů.
Polsko jako lepší model
Jedním z nejsilnějších momentů debaty bylo srovnání s Polskem. Vondráček ocenil, že Polsko se rozhodlo snížit daň z přidané hodnoty na pohonné hmoty, což podle něj znamená pro trh a podnikání lepší řešení než administrativní stropy. Současně ale upozornil, že Evropská unie do tohoto prostoru výrazně zasahuje a členské státy mají jen omezenou svobodu volby. Tím znovu postavil do popředí téma suverenity a ochrany domácí ekonomiky.
Na rozdíl od obvyklé televizní debaty se neuchýlil k prostému odmítnutí celé regulace bez alternativy. Naopak připomněl, že v Evropské unii má smysl usilovat o co nejmenší škody, ale není správné tvářit se, že česká vláda musí bez odporu implementovat vše, co přichází z Bruselu. I když šlo o ostrou polemiku, Vondráček působil jako politik, který chápe evropské souvislosti a současně hájí český zájem.
Významné bylo i to, že Vondráček nepůsobil jako odmítač jakéhokoli kompromisu. Přiznal, že menší dopad je lepší než větší dopad, ale současně trval na tom, že samotná logika systému je chybná. Jeho kritika ETS2 tak vyzněla jako obrana ekonomické svobody a předvídatelnosti, nikoli jako prosté protestní gesto. V tom spočívá i jeho politická síla: dokáže kritizovat konkrétní opatření, aniž by sklouzl k prázdnému křiku.
Veřejnoprávní média a právo veta
Závěrečná část pořadu se věnovala i veřejnoprávním médiím, která jsou pro Svobodné dlouhodobě citlivým tématem. Vondráček odmítl představu, že by obrana ústavních pravidel nebo odpor vůči některým návrhům znamenaly slabý vztah k právu. Naopak se opakovaně dovolával respektu k zákonům a k demokratickému mandátu, který občané dávají ve volbách. V tomto směru působil jako politik, který nechce jen „vyhrát spor“, ale hájí širší princip svobody a suverenity.
Stejně důrazně se vymezil proti tomu, aby se Česká republika obracela s vnitropolitickými spory na Brusel. Podle něj je to projev slabosti a nedospělosti, protože suverénní země si své problémy má řešit sama. I tato část vystoupení pomohla vytvořit obraz Vondráčka jako politika, který má na evropské integraci jasný názor a dokáže ho obhájit bez váhání.
